„…bude se jmenovat Sir!“ uzavřel otec rodinnou debatu. „No, jen si to pěkně řekněte. Nahlas. Sir! Sir. Je to krátké, zvučné, výstižné.“
„Sir. Sir. Sireček…“
„Coo? Jakej syreček? Kdo to řek?“
„Je ještě malinkej,“ upřesnila mamka svůj myšlenkový pochod.
Podívali jsme se na sebe.
„Ne, už nikdy bych nemohl sníst žádnej sejra.“
Pochopili jsme, že ani my bychom už nikdy nemohli sníst žádnej sejra a štěně dostalo definitivně jméno Chlup.

 

     Z Chlupa se vyklubal pěkný racochejl. Byly jsme tři děti a on čtvrtý do party. Černobílý teriér a fox k tomu. Když se svým osobitým způsobem účastnil chodu domácnosti – rozkousal třeba boty, deku, potahy na křeslech a tak, lomila mamka rukama a říkala: “tebe nám byl čert dlužen,“ nebo: „ty si pěkný kvítko z čertovo zahrádky,“ pojali jsme k peklu velký obdiv.
Říkám-li čtvrtý do party, tak důsledně. Zapojoval se s námi do všech aktivit a měnil pravidla dle svého momentálního uvážení. Badminton jsme mohli hrát jen za bezvětří, a když byl Chlup s bráchou na opačném konci vsi. Stejně se pak odněkud přiřítili, Chlup hbitě lapil košíček a na cimprcampr ho zbavil původní podoby. Honili jsme ho, lákali, slibovali, vyhrožovali, nadávali …Měli jsme velkou spotřebu košíčků.

 

     „Chlupe, pusť ten hadr, vidíš, že vytírám…“
„Takhle s ním nemůžeš mluvit,“ rozčiloval se taťka na mamku. „Povely musí být krátké, strohé, nejlíp jednoslovné. Zůstaň! Přines! Sedni! Domů! Lehni! Aby jim rozuměl.“ Ale netrvalo dlouho a … „Chlupe, prosím tě, moh bys mi laskavě prozradit, kam si zašantročil ten druhej pantofel? Koukej ho fofrem najít, nebo se budu vážně zlobit.“
Dedukce to byla správná, pachatelem byl nepochybně on,  neboť nic nemiloval Chlup víc, než taťkovo nohy a vše, co s nimi nějak souviselo, tedy i otce samotného, jakožto jejich výsadního uživatele. Vyhovět se mu však nechystal, protože si pantofel schovával na horší časy, třeba až taťka nebude doma. Pokud ovšem doma byl, každovečerní rituál „vaření nohou“ znamenal pro Chlupa bezkonkurenčně nejšťastnější završení dne. Těžko potlačoval vzrušení, už když viděl lavor. Nohy byly nejprve nořeny do teplé vody, do které byla postupně přilévána voda vroucí. Konec procesu avizovala jejich signální červeň a jemná ovarová vůně, vznášející se nad lázní. V té chvíli ulehal Chlup vedle ručníku, na kterém nohy spočinuly, a s výrazem bezbřehé rozkoše je celé důkladně olízal. Nebylo síly, která by jej o tento požitek mohla připravit.

 

     Lidskou smečku miloval a vnímal do té míry za svou, že lidi považoval za jenom trochu divné foxíky.
Snad bych na tomto místě mohla zmínit drobnou averzi, kterou k jednomu člověku získal. K mému kamarádovi Honzovi.  Honza totiž jednou, z pokleslých pohnutek, Chlupa unesl a po mafiánském způsobu arestoval přes noc u nich doma. Bavil se tím, jak lítáme po vsi, hledáme, vyptáváme se, voláme a slabší povahy z našich řad postupně propukají v pláč (brácha tedy bulel dost).
Jeník ovšem nebyl důsledný žalářník a Chlup žádný hlupák, takže vzal čáru při první příležitosti a ráno už nám škrábal na dveře. Jenže od té doby měl u něj Honza vroubeka on byl ochoten na něj zapomenout jen na pár prchavých okamžiků, kdy mu házel ledovky- bonbóny, které měl Chlup rád hned po taťkovo nohách. Lapal je z každé vzdálenosti, hlasitě je rozkousal a spolknul. To celé v čase kratším než nanosekunda, takže schroupnout sáček ledovek bylo dramaticky rychlé a hlučné. Ve chvíli, kdy uslyšel šustot prázdného pytlíku, si zase vzpomněl na prodělané příkoří a výstražně na něj zavrčel.
S Honzou byla spojena ještě další moc vypečená hra, kterou Chlup a brácha podnikali. Posílal mi totiž po nich (ó, neprozřetelnosti) kila oříškové čokolády, kterou já jsem ostentativně odmítala a on uraženě odhazoval v dáli.To ovšem byla ta pravá chvíle pro vykutálený tandem. Čokoládu bystře dohledali a půl na půl se o ni podělili. Pak už se ani neobtěžovali mě o tom informovat a efektivně proces o tuto zbytečnou fázi zkracovali. Brácha s Chlupem byli v té době tak asi intelektuálně podobně vybaveni a byli spolu rádi.

 

     „Chlupe, nebuď blbej, nelez tam, sou tam vosy…“
Díky taťkovo škole Chlup sice kratšímu souvětí bez problémů rozuměl, ale zvědavost zjistit, co přimělo kamaráda divoce křepčit, ječet a mrskat sebou na zemi byla silnější a tak se šel podívat na zdroj veselí, přičemž strčil čumák do díry, do které před tím strčil klacek brácha a ve které měla bejvák tlupa pro tuto chvíli velmi, ale velmi nas...štvaného hmyzu. Dva dni byl smutný a vypadal jinak.
Oba byli dva dni smutní a vypadali jinak.