Ploskonosý hlídač nadzemního parkoviště
zašlapává doutnající umrněné špačky do betonu
kabát mu smrdí věkem, nechutí ke všemu a silnou závislostí
na prázdnu
kapoty lesknou se
po ranním mrholení jak slza v klenotnictví
puštěná ze zvyku, ze strachu, z touhy
a kola z plechu sveřepě předstírají, že ještě
kousek můžou
bydlím jen kousek odtud a nejsem součást děje
na konci vodítka mě doplňuje pes
vracím se ze zvyku, ze strachu, z touhy
sveřepě předstírám, že ještě kousek můžu.