Dílo #69088
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.07.2014 17:21
Počet návštěv:333
Počet názorů:1
Hodnocení:1 1

Prolog
Další útržek:
Nekropotence28
Býval jsem zraněným ouvej-králem, ani jsem si to, milí vasalové, neuvědomoval, to teprve „nyní“ s jiskrami alkoholického vševědomí v očích, chodbách mysli: vláčel vnitřní bedra poznamenaná světem jako žebrák, přitom navenek skákal, běhal, vytvářel všivé hodnoty vzoru Hrubý Duševní Produkt, Daň z Nežité Existence a podobně. Jak vám zrovinka líčím, jsem vyléčený družinou mých druhých, třetích a nespočetných Já...

…tedy ne oněch věrných spavičných rytířů, toto je má setrvačná vůle, ale jestli chcete, můžete si je jako paladinské druhy představit: hledajíc léky & čáry v bezbřehé Pustině, kde nežije ani obratlovec, ani červovec, ani stonek naděje; mnohá obrněná Já zemřela v propastech, žízní a hladem a frakturami odkázaná jen na svůj dech, hlas – křičící o pomoc, pomalu slábnoucí ve vzdech, šepot, meluzínu v čelistech –, myšlení o Léku, který si, drazí hagiografové, račte vykreslit jako věčně_plný_grál, do něhož tryskalo utrpení Jednoho & Mnohých, summa agonie transponované z domény masa a svalů a nervů v království Transcendence.
            Proč by ne?
Bohatý-chudý Dvojta, král a žebrota samojediný: v dobách prvních polucí s bratrem a dědou D. mlčky čekal v pramici, až nějaká zabere v časech krystalicky tříštivého rána, na ploše jesenického móře, na jehož dně se spanile rozprostírá goliášský komplex nukleárního sila – ouha_pohříchu_zapomenutého v tom spěchu dějinných parkúrů –, davidovsky bojoval se zástupem chvil, chvilek a okamžení a ověřoval si tím absurdní nedokonalost času, tj. že každá vteřina je hladová po velkoleposti Dne, přitom každý marný den prahne po všeobjímající Vteřině; král-rybář nevěda, že se Nemoc, ta pustošící impotence, rozlézá ze slabin po katedrálách kostní dřeně, červích strukturách okruhu Grand Prix Plic a Orgánů pohybu vpřed & uvnitř, zaplavuje Ústřední půjčovnu vzpomínek na...
           Co?
Bylo si vůbec dvojtovské princátko vědomo magické síly Paměti, toho tvůrčího nonsensu, co se před námi zjevuje v kráse & zrůdnosti momentu zření, tak svůdného babkovsky si přikrášlovat scény ze synkovského života?
           Nebylo a nebude.
Prožívalo přítomnost každým manévrem pramice, každým ohlédnutím po mocných ztečích vln, pleskání ploutví kaprů-candátů-cejnů-okounů, každým zaslechnutím slova božího (dominantou představ jsou rozpřažené paže kněze burácejícího hlasem do větru, toho kněžourka, co v reychu Egeria rozkradl mosazné kliky a rozprodal je v kovošrotných sběrnách, kde se dalo – jeho konečky prstů nesou znamení prachu; jak je napíná k nebi, vidím je lesknout se černí; jeho otisky leží složené na mohyle lednic, traverz, karoserií...).
Presencí se stal i obraz dosud vzdáleného odpoledne, kdy se pilo kakao a dívalo z okna na vrabce & sýkorky u talíře s vodou, opodál jazyk & drápky připravující se ke skoku, zatímco Babička D. říkávala „Ale já pro tebe zrovna nic nemám...“ a šourávala se po kuchyni rozhazujíc rukama podobna zlodějskému faráři dosud hučícímu na břehu velepřehrady egerské, a těšívala se vyzývavým „A kdo se mnou bude hřešit? Kdo si dá kafíčko?“, a v té chvíli se žíznivé-skotačivé ptactvo rozlétlo jako když skočí, protože nejen jazyk & drápky, ale i zoubky a ocásek se mihly jako stín nad talířem; a přítomný, šedý babiččin pohled listuje v očích Dvojty, co ten si asi dá ke kakau, smutný chlapec, nepřítomný, takhle hloubavý hodil by se k povolání kněze, starostlivě pečující o ovečky své, naslouchaje útržkům jejich životů, důsledně mysleje na pohodlí a hygienu svého duchovního života, přitom vycházeje jim v ústrety, s úsměvem a vlídným hlasem, hraným sice v profesní pose, avšak přirozeným ve své hlubinné podstatě, tónu, barvě hlasu, pokorný, přitom jsa neomylnou autoritou ve věcech víry...
Přesně tak. Dvojta přeměňoval budoucí a minulé v přítomné: býval zmatený z toho bezděčného zpřítomňování neodbytnou Imaginací. Kdyby věděl o svém prokletí a chtěl by jej využít ve svůj prospěch, stal by se putujícím věštcem nebo poustevníkem celestiálně cestujícím za svým divinickým já. Tak to nebylo. Namísto spirituálního růstu pro blaho obce církevní slepě následoval motto „In arte voluptas“... Slovy v jazyce známém: spěl ke zkáze a v tomto spění sledoval kol-kolem,
jak sílí kulturní dekadence,
            požírá za živa chudáčky-naivně-v-sebe-věřící umělce,
                        umlčuje jejich krvavě bublavé vřískoty stiskem čelistí,
                                     stahy střev, absorbcí živin a jemnocitným pohlazením žíravinami z nich nadělá žoldáky odpovědného umění, osvobozeného od naivity víry v nadosobní, nadsmyslovou aspiraci lidského vědomí.
           Kdepak, nestal se zbrojnošem ani junkerem plíživé proměny živelné estetiky v účelný, mrtvolný kalkul jakkoliv, se samolibým úsměvem
„hele_co_jsem_vytvořil_aby_byl_jazyk_přesný_krásný_stručný_abych_vás_velmi_pohla dil“
           na rtech, zaměstnat mysl, aby se nemusela, ba nemohla zabývat transcendentními poutěmi-cestami po našich fi-fi-fi-fixherrgott-fikčních světech vezdejších.
Epilog
...

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 24.07.2014 17:21.

Názory čtenářů
24.07.2014 18:23
Wopi
pochutnání

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)