Tatínku, táto, otče náš pod nebesy, posvěť se jméno tvé! Můj objeviteli & zachránče, Velký třesku. Hrdino! Kuchaři ke králi ve žlutém, šílejícím nad nepolapitelností umění vyhánět duchy, uštknout slovem & pohledem; do kuchyně s tebou a čaruj, proměňuj vodu ve vývar, těsto v Himaláj, páru nad hrncem v džina
„sem_tam_si_taky_dá_mu_to_nevadí_ještě_že_v_tom_lítá...“
Letadélka Káňata, Orlosupi & Kondoři na tebe shlížejí z poličky nad jídelním stolem: na trupech, turbínách a motorech hvězdy a pruhy, kříže, ženské sedlající, hup-hup-vyhupující se, sedící na Malých Chlapečcích a Tlustých Starých Chlapech – pot a mladá míza teče po roztřesených stehnech – to víš, tam dolů to je pěkná dálka, jen vydrž a pak: pumovnice doširoka rozevřená jako má mysl, když teď všechno to plasticky-modelované vidím.
A jak se po sobě opičili, vojáčkové: Bílý Germán v sociálně a rodově soucítící Germánii stejně jako Bílý Anglosaský Protestant v Zemi Snů o práci a koláčích a rohožce jménem Welcome; všickni malovali s vlhkou vzpomínkou na DorothySandyDaisy..., co je čekají doma, chudinky uvzdychané, ty samé hangárové Venuše s dostatečně sošnými zadnicemi, širokánskými boky, nohama delšíma než uherskej rok, prsy vybájenými dle vzoru Valkýr & pin-up nemluvných společnic pro chvíle chlapského, autoreflexivního samotaření. Slyším zřetelně, jak vedeš k instrumentální jemnosti, když klukovsky kutíme:
„Pozor, pečlivě, ať nepřetáhneš! Takhle se dělá maskování...“
Lehce jsem to ale přetáhnul svým úmrtím, to mi ulétlo doslova letadélkokáněcky, přitom nechat se unést Mocí, dovolit, aby životní funkce vyschly, to je cesta Zenu, víš, vzlétnout jako vědomí Obi-Wan Kenobiho, lajkovsky vířit v kosmu, nejevit známky života, přitom
štěkat
věty,
dávit slova jazyka,
který snad bude překryt nebo mengeleovsky vyšlechtěn, to je to prachmiliónský dílo – kdo ví?
Já však vím, že ses se svými modely lovců & mrchožroutů stáhl do obývacího pokoje... Kanape si tam zapamatovalo obrys tvého těla – pokaždé, když se zvedneš, aby sis odpočinul od přebírání plastových odlitků či vysilujícího přepínání kanálů (koho by z té býfhártovské mosaiky nerozbolela hlava, nebo neukolébala k absurdnímu spánku, v obklopení materiálu Tvorby, zvuků, klíčových událostí tam kdesi v ghettech myšlenek na nemyslitelné, pospolu s nepřizpůsobivými,
jíst s nimi chléb
dne
a pít víno
noci;
pokaždé si postěžovat, jaká je starost o naše děti,
o syny, kteří zemřeli před tím, než se s marlborovsky přivřenýma očima přetvořili v muže Činu, a povstali s lasy-revolvery coby nedonošení světem, s inkubátorovým stigmatem v očích navěky, och Navěky, dokud se nestanou Vším – jako já –; hlavy otevřené jasem Myšlenky, toho algoritmu čistě analyzujícího děje, stavy a vlastnosti dějů & stavů i bez přítomnosti nás; o muže, jejichž sny se proměnily v mustangy klusající k horizontu, dál, dál, jen bez Pána, a jež vteřina zaskočila nepřipravené na poslední věci člověka a koně a vši a bakterie, všech beznadějně ztracených v tajemnu těla; o starce, kterým se osvobodila mysl, vytáhla do boje o poslední kvótu kůry mozkové, než ji zevnitř – tajnou infiltrací – sežere hlodavý pluk pochyb;
o dcery, jejichž stehna a hýždě zjizvené růstem kormidlovaly městskými parky, zastávkami a veřejnými záchodky, házely jediným neviděným Okem po starcích & mužích & chlapcích, jen jim ukaž, co v tobě je, holka, říkalo by se s neklidem/závistí/košilatou vzpomínkou; o ženy, jimž s prvním šedivým vlasem vrostla do čela vráska strachu ze života & smrti – ano, přesně tahle, táhne se nad očnicemi skoro neviděná jako provázek pavučiny, spatříte ji jen, když dotyčná namáhá svalstvo & kosti intelektu nebo si chrání sítnici před Věčným svitem neposkvrněné Jitřenky –; o stařeny, s nimiž už nikdo nepromluví, budou procházet ulicemi a chodbami jako duše vonící zimou života, suchou a hladkou, palimpsestovou kůží a mluvit samy se sebou, aby si připomněly, že ještě drží pohromadě...),
na ovdovělé pohovce kyne egerské plátno, na moment se zjeví jako Spasitelův corpus sancti... někdy, pokud někde tančíš na štaflích & mícháš Vše_Penetrující_Nátěr©, se matraci zasteskne po tvých zádech, stehnech a lýtkách a tisk z výšky si po paměti zhotoví sama, mrška činorodá –; koberec při těch proměnách vdechuje nikotinovou stopu, kouty se vyvalují v pavučinách a stěny si s povzdechy plochých milenek připomínají tvůj drvoštěpsky mazlivý dotek malíře pokojů – mění tak podobu od bílé po tisíc & jeden odstín šedi přebývání v jednotě časoprostoru.
A co ty, táto náš, jak je to s tvými barvami & laky? Přežíváš v hnízdě zlých jazyků, ve věčném městě egerském, kde Rudovous shlížel na řeku a myslel na všecky ty syny & dcery země, co po něm přijdou s kopců, přivalí se rudovláda srpů a kladiv, nazvou si podle něj hotel, a budou haťapaťa pižďuchovsky & slavně bojovat s démonem Krachu a Popravy. Rodiče tě rozmazlovali, všechno jsi dostal, a tak teď rozdáváš všem bez rozdílu, nastavíš druhou tvář a ještě podáš něco bokem, aby se pamatovalo. Těžce, štětkou a válečkem si vyděláš na cigára, kus masa, flašku whiskey a zbytek?
Zbytkem nakrmíš chřtán korporátního Bafometa, zazpíváš mu „jéje_to_je_zas_jéje!“, když se kupí
složenky-upomínky-pokuty,
ze zbytku nakoupíš další cigára, další kusy masa, jiné flašky liguére, don´t worry, spiklenecky mrkne dobrý voják Čegevara s nejlepším přítelem Elčupakábrou po boku hnijícím, a přihne si na zdraví všech popravených,
na smrt & nemoc všech nepřizpůsobivých;
a masem z argentinských volů nakrmíš své dva syny-muže-starce, co se ti tak povedli, jako lvíčata; ještě bučící, kravské-slzy-ronící steaky naklepeš na rér, midium rér, wel dan dary bez kosti (elá hop, roztočí se laso, a kopýtka & rohy jsou vláčené prachem, leskne se kolťák nízko u pasu a do šera blikne cigareta – takové jiho-a-jinak americké představy nám vybuchují v myslích, když krájíme a žvýkáme), celé to voní knírem tvým a kníry honáků na pampách a mezitím sousedstvo natáhne nosem tu volskou parádu, zasní se a řekne si „kde_na_to_zas_vzal?“
Máš to těžké.
Na pohřbu jsi mi, ubulenče, ležel na rakvi, no fuj, suploval zdrženlivou babičku H., no budiž, a říkal si:
„Koho ještě přežiju? Kdo kolem mě ještě umře?“
Škoda že ti nemůžu říct, že nikdo přeci neumírá, natož kolem, to se ti jen zdá: vše jen suverénně Je,
bylo
a bude,
pouze jinak,
jinde
a s jinými. |
1
Wopi 
Pavloid 
Killgore Trout 