To se neměnilo.

...anebo dívky kolegyňky, chytře mrkající skrz brejle „ukažjakouknížkučteštolikrátjsičlověkem“; ta poslední chtěla jako ty ostatní (jako kdyby se spikly) – minulé, budoucí, neuskutečněné („Achich ach, ten prstýnek je krásnej, jestlipak mi ho někdo dá jako zásnubní?“ přála by si vzdychat svému Princi se zlatými pruty aneb Rytíři v bílém lamborghini den co noc den co noc...) – cestovat, duší zůstat v máminých peřinách, ale tělem, tou divotvornou schopností pamatovat duchy míst tam někde v dolomitech uprostřed trosek po přestřelkách & bombasticky hlučných náletech a mezi plachostí kozího trusu; tělem být ode mě, od všehovšech, willyfogovsky se kutu-kutu-kutululálet po té kulaté slepenině masových hrobů, hm, to mě nikdy nenapadlo, že celá geologie je historie hromadného pohřbívání a mumifikování prvků, rostlinných & živočišných druhů, to koukáš, co, Uroboříku!

A ten kouká.

„Tak mě nevykoukej, už tak mě holčičky za živa okoukávaly, až se mi loupala kůže, dřevěněly oudy coby nějakýmu převrácenýmu Pínokíovi, slézaly vlasy jak dešťovky a slimáci, když je Potopa, blbá vzpomínka, brmbrmbrm...“ broukáním přivolávám další obrazy ze života Prince rybáře aneb Rytíře na Rosinantě; slečny chtěly tak nějak ve smyslu trubadúbadúrů být se mnou v jednotě místa & času a zároveň podnikat osamocené cesty po polednických rovnoběžkách kdesi na odvrácené straně Země.

Nebyly se mnou pokojné, má existence jim rozkazovala „Jdi!“, a tak lezly, chodily, klusaly, běhaly, létaly (jak dovolilo ultralajt pomyšlení na Svobodu) se zbrklostí batolat Chaosu, s vytrvalostí smrtelně-raněných-běžkyň-hledajících-cíl, euforickým chechotem pilotek kamikadze jen pryč, pryč od klidně neklidného Dvojty: některé záchvatovitě odrotovaly excentricitou tělesa, které se octlo v mém orbitu jaksi omylem života, jiné zas zvolna jako by tančily a po-stup-ně odcházela lehkost jejich kroků & samozřejmost rytmiky – rozverně se pak loučily:

fííí_tak_čau_a_příště_zase_ve_dvou_sejdeme_se_jako_obvykle!

Urobořík však naštěstí tento sebezáchovný imperativ nevnímá, a tak mi tu dělá věčnou společnost. Fascinován nadsvětskými taji sleduji jeho „tělesné“ projevy: přestává namáhat Jacobsonův orgán, či co to tam mají ti setsakramentští demiurgové, a skládá svou trianglovou hlavu na klubko obratlů dívaje se jinam, za světy, skrz zdi mého vyprojektovaného podniku, v němž jsem post mortem našel útočiště, domov.

Odcházel jsem...

                       Odcházel jse...

                                            Odcházel j...

...sem od nich a od sebe. Vzdaloval se od egerského domu vzniku a rozkladu, místa, kde jsem byl matkou & otcem & představami, přáními o mé přeslavné budoucnosti vytržen z kontextu, svázán pořádkem věcí, tak, jak se zdají, že jsou. Myšlenkami a vědomím jsem byl často nepřítomen, načapán při obřadu jídel

            rozbřesku,

                             poledne

                                         a soumraku

(tak, jak se sluší, že má se činit; dle harmonie spojitého organismu, aby se střeva nepropletla umem Mistra uzlování, šedou hmotu nezachvátila ušlechtilá plíseň, oči se nepropadly, nebyly vdechnuty důlky kamsi mezi ostatní luštěniny víry v cosi

vi-

di-

tel-

né-

ho)

Co myslíte, skautky a skautíci – děvčata mě, navráceného z prakrajin vševědomí, odkud má tiše hysterická psýché vzešla, kárala za mé řeči o smrti („Dvojto, ty se tak rouháš, jestlipak tě někdo potrestá?“ naléhavě syčely jako parní výdech-nádechy nad hrncem mého bublání o Věčnosti), snad v nějakém psychoanalytickém zření zahlédly i stín obsedantního chování; byly posedlé životem, jak jsem načrtnul tahem mysli, životem jinde a s jinými, těmi, co jsou přítomní, perspektivně překračující hromady spiklenecky, rigor-mortisovitě mrkajících JohnJaneJonnieJanie_Doe, zatímco já se gradualně měnil v snící-bdící mrtvolu zde tak lehce & něžně meditující tokem tvůrčího vědomí. Ovšem...

               ...já se nenechám překračovat.

Hodlám sám šlapat a bořit, navázat na onu blasfemickou notu, linku po lince se držet při druhém životě, protože...

               To se musí.

Od toho jsem člověk, od toho jsem býval taky trochu Dvojta čili člověk biomechanický – to zní hrdě – od toho jsem malý-velký průzkumník, vždyť se povídá, že skautem býváme doživotně. Já dodávám, že bohužel i posmrtně: každou vteřinu vteřin plním zkoušku orlích per, jinak nemám klidu; spím a bdím tu mezi duševními relikty, splašky existencí, v houštinách & hvozdech věčného hledání smyslu k sobě a od sebe, držím hladovku tím, že pojídám vaše sny, přání, touhy jako nenasytný Inkubus, mlčím jak hrob, a přitom kolo-kolo-kolovrátkem předu příběh bez začátku a konce...

              ...tak nějak blbě...

...jako jsem vše dělával za živa, polovičatě, jako bych si schovával energii na něco dalšího, co jen tuším, cítím skrze čtvrtou čakru nebo uroboří orgán Resonance nebo Achilleovu patu nebo Dvojtovu filosofickou slinivku břišní nebo bdělé třetí oko a ucho.

Svět pro mě nebýval koedukovaným oddílem vlajek & nášivek & krojů, měl jsem být sám se svojí symbolikou, daleko od dam, slečen a galáneček.

Vůbec...

              vůbec...

                           vůbec...

...a vůbec: byl jsem předurčen k zesnutí, má morbidní obsesse byla tušením Cíle. Neužívat si společných výletů po skalách, údolích, pramenech a vodopádech Lásky, nezažívat ty božské momenty usmiřování & odpouštění, pokaždé, když se zvedla síla hlasu jako kvílí-orkán nebo přikodrcala žebřiňákem blýskavice či chvátal k nám sám Vztek z neporozumění mezi námi vespolek (což, dodávám chvatně jediným umrlým dechem, je vina fetiše jazyka, boha válek & identit).

A tak se lezkyně, chodkyně, běžkyně, letkyně elegantně otáčely na podpadcích a ukazovaly mi vlnící se zadnice & pevná lýtka, až zraky přecházely a slechy je cítily odumírat tam, kde se modrá dálava, vznáší se Ibis jasný, tolik učený & vyvolený svědek všech nezhmotnělých knih, plápolá jasmín bílý chladným plamenem.

„Nyní“ je počítám, milí činovníci, bratři & sestry. Možná jich byl tucet, možná byly jen dvě – kráčející-klopýtající-létající k modlám Hmoty a nikdy neochabujícího fallu Old Shatterhandů a Surehandů a Secondhandů; reálné číslo existuje pouze a jen v mém vědomí...

Cha!

Že jste chtěli ten váš bulváreček!?

Je to ono, že?

Nic takového. Budu mlčet jak hrob, tahle investigativně pornografická žurnalistika je pouze jednostranná: budu vyprávět o vás, o vašich milostných dobrodružstvích; posvítím si do všech postelí, vlezu do každého koutu, vyčenichám i mikroskopickou stopu po koitu, vůni Lásky, relikt poševního sekretu jako zaschlou cestičku po slimačkách & spermatická mrtvá moře – tudy se valila líná těla dýchavičných vorvaňů. Nikdo neuvidí do mé nekrózou nahlodané mysli, naopak já prohlédnu až na dno vašeho svědomí, světlušky a vlčata, třeba budu vaší noční můrou z Long Street, vševlezlým červem pochyb, beránčím tělem s myslí vlka; kdo ví?