To už ale zase straším jako Bílý pán!
Poradím vám tedy: mějte se na pozoru. Uroboříček mi taky donáší špínu, špínu na vás, čtenáři a čtenářky, protože tohle, co máte před sebou (pořádně si to nebubenicky omakejte!), to je ultimátní bulvární plátek, nevkus a morální výkal nejjemnějšího zrna! Tak kupříkladu vaše, tedy domněle „vaše“ životy. Pche! Už dávno byly prožité, archivované v depositáři vševědomí Uroboříčkova.
Co že to je déja vu?
Zkuste mi ten fenomén vysvětlit, prosím...
(To víte že ano, vezměte si tu svou racionální mašinu, vrrrrum, zapojte ji do zdroje, zapněte ji a povídejte mi cosi o mozkové aktivitě, mrkání víček, vteřinách a vnímání času; je to rozumné, áno. Jakmile si rozum začne nárokovat Pravdu, pokud nějaká kdy byla a nežili i jsme podsvětně nedleli v jakési blažené ilusi, je s námi zle, protože si vytváříme modus, jak porozumět neboli: jak přežít. Tento způsob nazírání věcí je prostým, tedy šálivým zjednodušením. Skutečnost, jakkoliv se nám příčí takové pojmenování stavu stavů, je poněkud jiná a už vůbec ne růžová...
...ona je totiž docela zablácená, šedavě-hnědá, skoro se mi chce použít jadrnějšího slovníku, ale netřeba provokovat racionálně myslící jedince, spořádaně budující Civilizaci kámen po kameni, trám po trámu, náhrobek po náhrobku. Je třeba vysvětlovat, lucifersky vnášet Rozum do vašich už tak dětičkovsky naivních myslí, očí, tváří, fysických projevů.
Představte si Našeptávače, hadí božstvo imaginativních stavů, meditace, v propasti Dějin ztracených stavů mysli, extase. V jistém smyslu by se jednalo o boha bohů, prazáklad, z kterého vytekli po Velkém výstřiku tvůrčí vůle všichni ti styžští prorokové, někteří byli čistě fiktivní, dodejme coby literární nadznalci, tedy kristobuddhomohammedově byly tyto divinické entity ejakulovány, figurálně zhmotněny prostou lidskou, veskrze infantilní touhou vzhlížet k profetům s miliony světel Naděje a bohulibých zítřků v očích...
Já tomu klukovi ocasatému /v genderovém okénku vysvětluji, že pohlaví těžko rozlišit – beru ho jako kamaráda, kumpána, hocha do nepohody, a tudíž mu čistě z rozmaru nechávám maskulinní podstatu/ říkám poněkud profánně Uroboros. Kdysi jsem mu věnoval nejedno vyprávění, ale to byl vlastně někdo jiný, nějaký vzdálený příbuzný a jiný příběh, protože... jak proboha porovnávat Věčnost s tím, co si myslíte, že žijete tam, kde čtete tahleta se zahradnickou něhou vysázená písmenka?
Ale zpět k našemu světluškování: vaše životy, vše, co si kdo z vás pamatuje, (prý) zažil etc., to jsou toliko hadím vědomím zotročené episody, obsah jeho tvůrcovského think tanku. Když budu poněkud oráchlejším, napíšu & řeknu: pomineme-li mrzkou materii, nikdo z vás nežije, nikdy nežil a žít jářku nebude. Vše je realisováno v panvědomí Uroboříčka, filuty všech filutů, v něm skutečně vše žije, dokonce i ta vaše literatůra! Celý váš život je jedno veliké déja vu, protože to celé se už jakoby stalo a děje se – protože starý známý brach Přítomný Čas tu je pro mě každé utření stolu, každé pohlédnutí k baru, každé usrknutí, každé Vše – v cyklickém nedění našeho kolegiálního nevědomí, protože když víme všechno, nevíme zároveň a vlastně vůbec nic: hmota, nehmota a jevy se slévají do jednoho toku Styx, té žravé neřeky, která alzheimerovsky plyne-neplyne, občas se vynoří torso čehosi, ale zase se ponoří s náruživostí kostlivého Žaka Kustóa aka Stýva Zisůa, hledače existence & identity.)
Tolik tedy ta avisovaná špína na vás, ctění čítanci a čítanky, a pokud se vám to nelíbí, vězte, že čas od času se podobně rozverný Bulvár v tomto textu objeví.
Nic osobního!
Cože byste rádi?
Abych vyprávěl příběh! „Hoďte tygrům masa!“ chtělo by se křičet, až by zabolelo v hrdle a oči by se zavlažily krví jako tenkrát půda v kraji hliněných destiček & zářících, prorocky vítězících novorozenců s hlavami netopýrů a opičích démonů a vačic a přezrálých melounů a tygřích varlat a kedluben etc. To víte, i tyhle terroristické útoky jsou součástí mé privátní, a přesto kolektivní narrace. No považte, jak jinak jsem mohl vysvětlit uroboří kvintessenci, mou obsesi tou hadí potvorou? S kůží se musí holt na trh a ta kůže, vážení, a lhostejno, zda je hrubá, nevlídná na omak, ta je má jediná – s tou jsem se narodil, s tou jsem zesnul a s ní „nyní“ sním svůj krutý Sen. |
1
1
Wopi 
klokan kámoš 