Ke své radosti Daniel našel v jedné ze skříněk hotelového pokoje nedopitou láhev červeného vína. Nebyl to sice Modrý Portugal, ale nevadí.

 Během chvíle se dostal do svého oblíbeného stavu rozostřeného vědomí.

Natáhl se na jedno ze tří bíle povlečených lůžek.  Vdechoval vůni mýdla a matně vnímal rozhovor Adriany s Kravaťákem. Z bílého šumu se vynořovala slova fleška , know haw a burzovní deriváty, která se ovšem synesteticky spojovala s obrazci a barvami před zavřenými víčky a nabývala nových a nových významů.

Na okamžik se mu zdálo, že leží doma na gauči. Reálnost tohoto pocitu podpořil pronikavý hlas, který projel slastnou hmotou jeho polospánku jako keramický nůž. Následovalo plesknutí a pálivá bolest na tváři.

Když otevřel oči, nespatřil svou polozapomenutou manželku,  ale Adrianu, která se nad ním skláněla a snažila se ho vrátit  životu, nepřekypujíc  nadměrnou  empatií.

„Padáme!“

Člověk stereotypu nakonec neujde, pomyslel si rozmrzele Daniel. Doma na něho taky ječí, ale aspoň neslyší několikrát denně  „padáme“, „mizíme odsud „ „seber kufr a zdrháme“.

Kromě toho, jak vyrozuměl, je příčinou opět Kravaťák, který mu taky začínal jít pěkně na nervy.

Nechápal, proč by měl  zase vyvíjet nějakou aktivitu kvůli člověku, který se evidentně nedokáže postarat sám o sebe v základních věcech,  nechá si ukrást kolo i s taškou,  ve které má kromě dokladů i jakousi flešku s aktivačním kódem ,  kterou zase potřebují ti Maďaři, aby mohli vydělat spoustu peněz na burze…

Tak se mu to aspoň poskládalo z nesouvislých útržků v hlavě, ale nebyl si jistý, zda to nebyl jen opilecký sen.

S lítostí opustil rozostřený svět.

Posadil se na posteli, chvilku mžoural a snažil se uvést d o stavu plného vědomí.

Adriana zatím otevřela okno a snažila se jím prostrkat ven kozu. Potom vylezla ona s Kravaťákem.

Daniel rozhýbal ztuhlé končetiny a následoval je.

Nacpali Glorii dozadu do auta, Daniel si po menší rozepři se zbytkem výpravy sedl  přece jenom na místo řidiče, s tím že stejně nemá žádné doklady, které by mu eventuálně mohly být pro jízdu pod vlivem zabaveny.  Červené víno už stejně  částečně vyprchalo.  Trochu ho iritovalo, že Kravaťák se vmáčkl mezi něho a Adrianu, čímž vznikl v kabině tak těsný prostor, že  každý  pohyb řadicí pákou  působil dojmem , jako by se mermomocí snaží sáhnout si na jeho sportem vypracované stehno.

Toho chlapa se musíme co nejdřív zbavit, pomyslil si.

„Tak co dál ?“ zeptal se nahlas.

„Vezmeme Kravaťáka k moři“, navrhla Adriana.

„A co takhle rovnou k Balatonu?“ napadlo Daniela.   „Mohl by se Maďarům postavit čelem!“

Kravaťák mu věnoval  ublížený pohled a dál netečně sledoval ubíhající krajinu .

„V Bulharsku by se dobře prodávalo kozí mléko turistům. Zapadli bychom .“ přemýšlela Adriana.

„To spíš v Řecku,“ mínil Daniel. „Dal by se vyrábět i kozí sýr,..“. Daniel se zasnil v představě idylického života kozí farmě.  Překážkou by mohl být možná Adrianin nepříliš vstřícný postoj ke kozám…

„Nikdy“ smetla Adriana nekompromisně vznesený návrh . „Pěstuj si kozy sám. Já se zařídím jinak.“.

„Kozy se chovají,  pěstují se ředkvičky na školním pozemku“ řekl Daniel.

Trochu ho příkré odmítnutí zamrzelo. V jistém bodě cesty z nějakého důvodu začal automaticky považovat jejich budoucnost za společnou. Představa, že by si mohli taky jít každý svou cestou, mu způsobovala  zcela nezvyklý pocit v oblasti krku.

Adriana si nasadila fialový slamák, který našla v dodávce, pohodlně se rozvalila v částečně zdevastované sedačce a vypadala naprosto spokojeně. Podrbala dokonce přátelsky pod krkem Glorii, která  k ní natahovala zezadu svou netečnou hlavu.

Kravaťák už delší dobu podřimoval, hlava, která mu spadla k rameni, se mu natřásala v rytmu jízdy.

Daniel potlačoval touhu taky si na chvíli schrupnout. Otevřel okénko. Dovnitř se vehnal horký letní vzduch.

„Jedeme k moři.“ řekl.

Adriana si posunula slamák do týla a usmála se na něj.

Pozorovatel zvenčí by viděl Daniela jako součást značně nesourodé skupiny, jedoucí v ukradené dodávce bez dokladů za velmi nezřetelným cílem.

Zevnitř to nevypadalo zas tak špatně.