Dívka s kufrem III.

„Házení zavazadel na hlavu? Domníval jsem se, že všechny způsoby, jak mě dopálit, byly ze strany lidstva již vyčerpány. Člověk stále poznává nové věci. Jak se říká, život je cesta, jež vede z minulosti přes přítomnost do budoucnosti a stále přichází k novým a novým neznámým místům.“ 

Během monologu se chlapíkova tvář vyjasňovala z původní zasmušilosti k euforickému vytržení.

Chvíli zíral s úsměvem do koruny smrku nad nimi. Po chvíli pokynul rukou směrem k dřevěnému srubu opodál:

„Vítejte v Novém Edenu. Pojďte si udělat pohodlí a něco málo pojíst. Mé jméno je Achilles“.

Adriana to považovala za vcelku dobrý nápad, zvedla se z mokré trávy, ve které doposud seděli a cupitala za ním. Daniel ji následoval. Táhlo mu hlavou, zdali by neměl poněkud přehodnotit představu o své internaci mezi pošuky za zdi léčebny. Ve světle událostí posledních dní se tento záměr jevil pošetilý jako umístění zahradní fontánky uprostřed Viktoriiných vodopádů.

Achilles vytáhl velký klíč a odemknul.

„Kozí mléko a domácí chléb je to, co vám můžu poskytnout“ řekl, když je posadil ke stolu z hrubě otesaných klád. „vbrzku nastane doba, kdy takový pokrm bude pokladem a předmětem sváru hladových. Jezte, dokud je čas.“

„Jez, dokud je čas!“ pošeptal Daniel Adrianě, které kozí odér činil trochu potíže.

Dloubla ho ostře loktem do žeber. Achilles na ní ulpěl laskavě podezřívavým pohledem.

„Vy jste Řek?“ zeptala se rychle Adriana. Daniel zvedl oči k nebi.

„Nikoliv, nehlásím se k žádnému takovému uskupení.“odpověděl Achilles. „ Chvála Bohu, jsem nezávislý na jakémkoliv lidském společenství. Lidstvo jako takové ovšem, jak se říká, sčítá své poslední vteřiny, čili by stejně. nemělo valného smyslu se identifikovat s jakýmkoliv národem nebo skupinou. Ostatně, teď, když vidím před sebou zhmotnělou představu, kterou jsem si denně vizualizoval při svých kontemplacích, je čas začít něco nového.“

Achilles se zvedl, aby přihodil několik polínek do krbu. Místnost se naplnila čpavým kouřem.

„Nějak vám to netáhne,“ poznamenal Daniel. Adriana seděla u stolu s nedopitým hrnkem páchnoucího kozího sekretu a s výrazem, který Daniel už znal a dokázal identifikovat jako „mizíme odsud, kámo“.

„Nastal čas, nastal čas,“ mumlal si Achilles se zřejmým vnitřním uspokojením. „Seslána mi jest dvojice, muž a žena, kteří započnou nový věk lidstva. Zaplaťpánbu, že se nemusím patlat s tím blátem..“.

„Jojo, nikdo to nemáme lehký. Znám kupříkladu člověka, kterému nedávno ukradli kolo a všechny doklady...“ řekl Daniel. „Tak snad abychom vás už nezdržovali od těch kontemplací..“

Adriana kvitovala Danielovu odchodovou aktivitu s povděkem a vysoukala se také zpoza stolu.

„Ale přátelé, přátelé!“ zvolal rozhořčeně Achilles a rozpřaženými pažemi jim zabránil v odchodu.

„Vy si odejdete, a kdo bude zakládat nový lidský rod?“ Zamáčkl Adrianu zpět za stůl a nalil jí další hrnek kozího mléka. Daniel si rezignovaně sedl sám.

„Jste muž a žena, kteří mi byli přislíbeni, i když jsem si je oba představoval poněkud mladší a svěžejší..“

„Jak to myslíte?“ otázala se dotčeně Adriana.

„Ostatně, je psáno: Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl:“Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Ono to nějak půjde.“

Achilles přecházel po místnosti a zdálo se, že usilovně přemýšlí.

„Moment,“ řekl nakonec. Vyšel z místnosti a otočil v zámku znova velkým klíčem.

Adriena seděla u stolu s podepřenou bradou a nic neříkala.

Daniel našel v kapse tepláků poslední pomačkanou Marlborku, a zapálil si ji doutnajícím polenem z krbu.

V malém okýnku srubu se zjevil Achillův bledý obličej.

„Jste vyvolení pro nový úsvit lidstva! Tak si to nezkazte!,“ vykřikoval vzrušeně.

„Zavři radši tu okenici.“ řekla Adriana.

V rohu místosti bylo lůžko vystlané nějakými kůžemi. Adriana se obávala, že kozími, nicméně dnešní den byl tak náročný, že ho nakonec shledala celkem pohodlným.

Daniel vysypal zbytek mincí z kapsy na stůl a vmáčkl se k ní.

„Myslíš, že bychom fakt měli založit ten nový lidský rod?“

„Možná by to stálo za pokus,“ mínila Adriana.