Dílo #68941
Autor:ursi
Druh: Pro pobavení
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:08.05.2014 15:50
Počet návštěv:530
Počet názorů:5
Hodnocení:4 1

Adriana a fialový klobouk 3.část


Posledních pár dní mám pocit, jako bych se řítila po namrzlém tobogánu.
Už jen ten fakt, že si dávám schůzku s někým, s kým už deset let sdílím téměř společnou domácnost. Se smíšenými pocity vstupuji do klubu Metro. Asi bych měla zařadit do svého jídelníčku víc mrkve, protože v pološeru nevidím skoro nic. Očima zabloudím k rohové červeně polstrované sedačce, kde se lesknou povědomé okuláry
"Ahoj"
František má před sebou napůl vypité espresso a tváří se tajemně. Zadívám se na dekorativní hodiny na stěně zasazené v pomačkané kůži. Dám mu tak hodinku, říkám si to nějak vydržím, a ještě stihnu hlavní zprávy..Jsem trochu v rozpacích, jestli se mám posadit vedle Františka nebo naproti, nakonec si sednu vedle, ale nechávám si odstup - mezi nás by se určitě ještě někdo vešel. 
Pořád ještě zbývá zrnko naděje, že cikánské kouzlo nefunguje.

S nadpřirozenými jevy je to taková ošemetná věc. Pokud nedokážete přesvědčit sami sebe, že neexistují, pokud ve vás zbývá zrnko pochybností - co kdyby, tak se vám budou pořád plést do života. Ale v tom zrnku je právě zakopaný pes. Je to asi tak snadné jako snažit se vědomě nemyslet na růžového slona.

"Takže můžeme, šéfe, zahájit pracovní poradu!" snažím se odlehčit. František neříká nic.

Umaštěný kudrnáč sedí opět na baru a občas se zadívá směrem k nám.

"Jo, porada."
promluví konečně František. " Takže k prvnímu bodu. " Rozepne batoh, který má pod stolem a vytáhne kytičku fialek. V listopadu!
"A do háje," pomyslím si a radši bych byla opravdu někde jinde.
Žmoulám fialky v ruce, a nevím dost dobře, co říct. Přitom František se na mě dívá, skla se mu lesknou, a čeká, co ze mě vyleze.
Můj těkající zrak přejede jako švenkující kamera nejasné reprodukce na stěnách a zastaví se u dřevěného věšáku, na kterém vedle něčí mírně uválené šusťákové bundy spočívá ta Františkova téměř kožená. Zamyslím se krátce nad obsahem její pravé kapsy.

Dále se v mém zorném poli octne můj starý známý Mastná Kudrna. Možná mu dám dnes znova vydělat.
Rozpačitě poděkuji. "Kam jsi pro ně v tomto ročním období musel jít?"
"Jenom na náměstí, ale klidně bych šel i dál. Včera večer jsem si totiž uvědomil jednu věc.."
Polkne a jeho ruka, žmoulající ubrousek, se přisune k mé asi o pět centimetrů blíž.
Zapálím si. Kouření možná nemá mnoho výhod, ale jednou z nich je možnost únikové činnosti v krizových situacích. Moje ruka se tak nenásilně ocitne mimo Františkův dosah.
"Takže k bodu dva?," usměju se.
Možná se mi podaří udržovat rozhovor v rámci pracovních témat, hodinka uběhne a tradá!

Když si František odskočí, kývnu na kudrnáče, který se ochotně přibelhá. Až teď jsem si všimla, že má nějakou vadu chůze - posledně jsem jeho krok považovala za opilecký.
"Vlasy, v pravé kapse?" diví se trochu Kudrna nestandartnímu požadavku, ale dvoustovka, kterou mu vsunu do kapsy, vypadá standartně, takže bližší vysvětlení nepožaduje.

 František se vynoří ze suterenu, kudrnáč rychle mizí.
"Co ti chtěl ten bezďák? "  
"Ale, normální vopruz, jestli se neznáme nebo co - chtěl se seznamovat."
 "Tipoval bych, že bude chtít spíš nějaké drobné."

Nastalá situace umožní Františkovi sednout si nepříjemně blízko, nevím  jak si slušně odsednout, v tom mi moje znovuobjevená kuřácká vášeň nijak nepomůže.
František začíná mluvit nezvykle tichým, zjihlým hlasem o svých osamělých večerech, o mých tmavých vlasech, přátelském úsměvu, kterým ho každé ráno vítám v práci, a že si ani nedovede představit, že by pracoval s někým jiným.

"Nevím, jestli to můžu říct," - uchichtnul se rozpačitě - " ale někdy mi připadá, že jsme něco jako manželé..."

Ono tě to přejde - myslím si, hraji o čas, odpovídám něco neutrálního a koutkem oka sleduji mastného kudrnáče, který nenápadné pajdá k věšáku s Františkovou bundou.
Zároveň poslouchám Františka a na pozadí mysli mi běží trochu zneklidňující myšlenky. Že by mi možná František taky scházel, kdybych měla pracovat s někým jiným, že je to v podstatě hodný a citlivý člověk, jakých zas tak moc není, a na tu kytaru taky nehraje zas tak špatně-sakra já přece žádné vlasy v bundě nemám, tak co se děje!

"PANE, TO JE VAŠE BUNDA?" -Vytrhne mě z rozjímání barman, který si všiml, že pobuda šátrá ve Františkově kapse.
"Sem se spletl," odvětí dotyčný bez rozpaků, podívá se na mě, pokrčí rameny a odšátrá se pryč.
"Tak příště, no," prohodí, když jde kolem nás. František trochu nechápe.

Ještě nějakou dobu Františkovo tokání vydržím a jakmile se dostanu ke svému pramínku vlasů tak ho definitivně spálím nebo něco takového a bude klid. Ty dvě stovky už asi neuvidím, s tím jsem se smířila.

S čím jsem se smiřovala hůř, byl fakt, že jsem Františka ten večer už nemohla dostat z hlavy.

Když jsem ráno jela do práce, téměř se mi podlomila kolena, při představě, že ho maximálně za dvacet minut uvidím. U vchodu jsem vytáhla klíče na kožené šňůrce, a připadalo mi, že odemčení bezpečnostního zámku trvá celou věčnost. Vyťukala jsem číselný kód, umlčela šílející alarm, a vstoupila dovnitř prodejny. Bylo tam prázdno jako v Gándhího lednici. Na pultě ležel bílý list papíru. Skočila jsem po něm.

Je to jenom zapomenutý dodací list.
Našla jsem v kontaktech Františkovo číslo. Hlasová schránka.

Otvíráme až za hodinu.

Vlastně jsem u Františka doma nikdy nebyla. Nebyl jaksi důvod.
Pozhasínám znova všechny zářivky, zakóduju alarm a zamknu.

František bydlí překvapivě ve vile se zahradou. Znala jsem samozřejmě jeho adresu, ale tak nějak automaticky jsem předpokládala, že obývá nějakou garsonku v bytovkách, které se nacházely ve stejné čtvrti jako řada prvorepublikových vil.
Stojím před kovanou brankou se dvěma zvonky. Na jednom bylo nějaké napůl smazané jméno S...ná, .a na spodním fixkou napsáno FRANTIŠEK SNÁŠEL-nezvoní, volejte 605003387. Prozváním hodnou chvíli se nic neděje, až se nakonec v zarostlé zahradě ozvou šouravé kroky v neshrabaném listí.

"Panu Snášelovi není dobře a nikoho nepřijímá," prohlásí odměřeně Oksana Skočná, aniž by se obtěžovala otevřít branku. Má na sobě modrou pracovní zástěru a gumové rukavice.

"Pokud by vás zajímalo, co zde dělám, /a to by mě teda sakra zajímalo/ starám se panu Františkovi o zahradu. Nějak si přivydělávat musím, když jsou i takoví, co mi třeba za dobrou radu ani nezaplatí.."

Pravda, během snahy uniknout  psychopatovi málokoho napadne, že by se s ním měl nejdřív nějak finančně vyrovnat.
"Nezlobte se, ani jsem si neuvědomila," vytahuju peněženku a poslední dobou obligátní dvoustovku. Strčí si ji do kapsy u zástěry.

"Nicméně, nepřipadá mi, že by skutečnost, že Františkovi pečujete o zahradu, jakkoliv zakládala právo rozhodovat, kdo může Františka navštívit a kdo ne. Nehledě k tomu, že jsme spolu před chvílí mluvili a přál si, abych přišla. Takže kdybyste laskavě dovolila.."

Asertivně jsem vzala za kliku branky, a chtěla sebevědomě vplout dovnitř.
Klika mi zůstala v ruce a její zrcadlové dvojče se válelo na druhé straně branky v trávě.

"Chtělo by to tady víc udržovat, ale já to všechno nestíhám," prohlásila Oksana Skočná a odkráčela neudržovanou cestičkou z plochých kamenů zpět do domu.
Chvíli jsem stála s půlkou kliky v ruce, pak jsem ji položila na nízkou zídku. Opravdu nízkou. Snad proto byla její horní plocha osázena střepy zalitými do betonu.

Sáhla jsem na jeden z nich špičkou prstu. Nebyl to příjemný pocit. Pokud mě před chvílí letmo napadlo, že bych se pokusila dostat se do domu nějak ilegálně, teď mě tato myšlenka přešla.

 

Jestli si Františku přeješ mou návštěvu, tak se nejdřív laskavě postarej o toho psychopata, kterého zaměstnáváš. Impulsivně jsem se otočila k odchodu, s dobrým pocitem, že se přece jenom dokážu rázně rozhodnout-poslední dobou se mi to daří čím dál méně. Po dvou krocích mě napadlo, že teď Františka asi delší dobu neuvidím a tato myšlenka mě opět zcela překvapivě rozlítostnila.

Vytáhla jsem znova mobil a vytukala Františkovo číslo. Znovu dlouhé vyzvánění - třeba mu není dobře, spí a já ho zbytečně otravuju. Po zapnutí hlasové schránky jsem hovor ukončila.

Poté pípla esemeska-Číslo 605 003 384 vás žádá o zavolání zpět. Zřejmě nemá kredit. Takže znova, po dvou zazvoněních někdo telefon zvedá, ozývá se nějaký šramot. Hovor ukončen.
Přepadl mě známý pocit, že mezi osrdečnicí a srdečním svalem se mi udělalo něco jako rychle tepající dutina. Přesně tento pocit mívám, když podvědomě tuším průšvih a nechci si to připustit.

Znova prozváním a skoro vydechnu úlevou, když se vyzváněcí tón přeruší a někdo to konečně vezme.

Vypadni

Cizí bezvýrazný hlas bez jakéhokoliv zabarvení. Mohl to být zrovna tak František jako kdokoliv jiný.....

Myšlení se mi  přepnulo na autopilota.

Vyhoupla jsem se na zídku a zkoumala zrakem prostor osázený střepinami. Nebyly v jedné řadě, ale pokrývaly v souvislém pásu celou půlmetrovou šířku zídky.
Vzpoměla jsem i na fakíry, kteří si klidně lehnou na desku plnou ostrých hřebíků. Je to prý záležitost správného rozložení váhy, tvrdí Linda - v souladu s americkými vědci.

Položila jsem opatrně jednu nohu na nebezpečnou plochu a testovala. Podrážka se v místě nejvíc vyčnívajících hrotů trochu prohnula. Cítila jsem jejich špičky jako mírný tlak, který se nebezpečně zvýšil, když jsem na pravou nohu přenesla váhu.

Dřepěla jsem na ježaté zídce a snažila se udržet rovnováhu, což se mi asi dvě minuty dařilo, než jsem ji definitivně ztratila a moje pravá ruka nejdříve šátrala do prázdna, až nalezla útočiště na okraji zídky, kde mi jeden ze střepů, který nebyl zasazený zcela kolmo projel dlaní téměř skrz. Teď jsem sice nabyla stablity, ale za cenu toho, že jsem zůstala trčet nabodnutá na zídce jako slanina na špízu.
 Po druhé straně chodníku procházel starší pán s kokršpanělem. Snažila jsem se tvářit nenápadně a spokojeně, jakože tady provozuji nějaké svoje hobby .
Kokršpaněl naštěstí zaměstnal pánečka tím, že našel v trávníku nějakou nechutnou věc a on se ho snažil usilovně přesvědčit, aby se jí vzdal, takže mě přešli bez povšimnutí.  
Pokud se pokusím vytáhnout střep z rány, pravděpodobně vykrvácím. To si pamatuji z kurzu první pomoci.
Uchopím střep zabodnutý v dlani druhou rukou a lehce zapáčím. Shledávám, že jeho odlišný sklon je způsobený tím že omítka v těchto místech je dost zvětralá. Uvolní se nečekaně snadno. Se střepem stále zabodnutým v ruce se skoro skutálím na druhou stranu zídky na nízký trávník.

Tak se asi musela cítit Alenka v kraji divů, když se konečně ocitla v té zahradě s chladivými vodotrysky. Radost z úspěšného dosažení cíle mi poněkud  kalil střep, který pořád ještě výhružně trčel z mé ruky.
Vem to čert, pomyslím si a začnu střep pomalu, pomaličku, tahat po milimetrech ven. Čekám, kdy se objeví gejzír tepenné krve. Nic takového se nestalo, z rány nakonec vytekl jen tenký červený pramínek, takže jsem ani nemusela použít své drahé silonky jako škrtidlo, jak jsem měla původně v plánu. Ovázala jsem ránu kapesníkem a rozhlédla se konečně po zahradě.
Naštěstí mě částečně zakrývaly keře maliníku, za kterými jsem se mohla případně přikrčit, ale Oksana naštěstí nebyla stejně v dohledu. Jen z druhé strany zahrady, v části skryté za domem, se ozýval zvuk zahradní sekačky.
Rozhodla jsem se kráčet zpříma a důstojně, jako bych sem odjakživa patřila. Kdybych náhodou potkala někoho jiného než Oksanu, určitě bude tak snažší zdůvodnit mou přítomnost na zahradě,než kdybych se ploužila rádoby nenápadně podél zdi domu.
Zvuk sekačky mezitím ustal, což mě mírně znepokojilo, ale naštěstí jsem se ocitla před vchodem do domu, dveře byly jenom přivřené.Vešla jsem do chodby páchnoucí plísní, která potřebovala už dávno vymalovat. František asi svému domu nevěnuje moc péče, pomyslela jsem si. Hlavně že si platí potrhlou zahradnici.
Je snad ještě něco dalšího, co o něm nevím po těch patnácti letech každodenního soužití?
Ze stropu se odloupl kus omítky a se šustěním spadl na zem. Smetla jsem si z vlasů zbytky plesnivého vápna a vydala se po dřevěném prošlapaném schodišti do prvního patra. Už venku jsem si všimla, že jeden z pokojů v tomto patře má zatažené závěsy.
Hned naproti schodiště mě uvítaly dveře otevřené dokořán do tmy jako vchod do kinosálu.
Copak asi dnes dávají?
Vstoupila jsem obezřetně dovnitř. První, co jsem v přítmí spatřila byla široká manželská postel z masivního dřeva a na ní klidně oddychující František.
Na nočním stolku stál velký keramický hrnek, nejspíš s čajem.
František má virózu a léčí se klidem na lůžku. Banální záležitost. Přemýšlela jsem, jak se odsud nenápadně vytratit, neboť v lepším případě budu muset svou přítomnost vysvětlovat Františkovi.
V horším případě...detail, který jsem předtím v přítmí nepostřehla, mě přiměl odložit můj odchod na neurčito.
František měl obě ruce připoutané k pelesti.
Ještě ke všemu, aniž bych slyšela jakékoliv vrznutí schodů, najednou za mnou stála Oksana

"Mohla byste mi to prosím nějak vysvětlit?"

"Vzhledem k tomu, že se nacházíte v cizím domě, kam vás nikdo nezval, měla bych spíš požadovat vysvětlení já. Ale na důkaz mě dobré vůle-co potřebujete vědět?"
Mávla jsem konsternovaně rukou směrem k poutům.
"Pan František měl vysokou horečku a házel sebou, měla jsem strach, že spadne s postele a ublíží si. Tak jsem ho připoutala. V nemocnicích se to u neklidných pacientů dělá běžně."

Až na ta pouta, která vypadají jako ze sado maso salónu, pomyslila jsem si.Ta se asi v běžných zdravotnických zařízeních zas tak často nepoužívaji.

"Pro jistotu jsem mu uvařila ještě směs zklidňujících bylin, aby se vyspal. Až se probudí, bude jako rybička," dodala Oksana a bez jakéhokoliv přechodu nebo upozornění vyšla ven, práskla dveřmi a otočila klíčem.

 

 

Počet úprav: 12, naposledy upravil(a) 'ursi', 08.05.2014 19:54.

Názory čtenářů
08.05.2014 07:51
ursi
Příště už bude konec, vydržte! :)
08.05.2014 20:37
josefk
škoda, žes to netípla na dvakrát... vrátím se, až budu mít víc času
08.05.2014 22:21
josefk
dobrý
09.05.2014 22:32
sokrates
jo, dobrý a řekl bych, že i živý

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)