Dílo #68938
Autor:ursi
Druh: Pro pobavení
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.05.2014 08:40
Počet návštěv:1097
Počet názorů:10
Hodnocení:6 1 3

Adriana a fialový klobouk 1.část

Adriana a fialový klobouk

 

 

Kdyby František neměl ty nepříjemné zvyky, jako šťourat si kancelářskou sponkou zbytky z mezizubních prostor, nebo nechávat pootevřené dveře na záchodě, aby mohl bedlivě sledovat okolí, možná by to byl docela příjemný člověk. Kdyby aspoň dnes nezapnul po příchodu do práce Country rádio, možná bych mu neroztříštila lebku tou pánví s keramickým povrchem, kterou máme v akci, neodvezli by mě do léčebny, nezbavili svéprávnosti a neměla bych do konce života svatý pokoj stálý lékařský dozor a procházky po ústavní zahradě.

Přeleštila jsem pánev flanelovým hadříkem a uložila zpět do regálu. Ztlumila jsem „Růže z Texasu“ na lidsky snesitelnou úroveň.

"Neslyším, dej to prosím tě nahlas!" vystrčil František hlavu ze záchodu.

Dnes jsi měl štěstí, Františku, ale jednou se to doopravdy stane.

Trávíte-li s někým deset let den co den mezi rekvizitami šťastného domova a řešíte spolu den co den nejrůznější praktické záležitosti, od manželství se to zas tak neliší. Včetně občasného pocitu, že už nesnesete svého partnera ani pět minut.

Když jsem před lety nastupovala do prodejny Domácí štěstí, brala jsem to jako provizorium, než nastartuji někde úplně jinde hvězdnou kariéru, nejlépe redaktorky prestižního časopisu. Byla jsem tenkrát plná optimismu, živeného z velké části časopisy pro ženy, ve kterých se snad ani nepředpokládá, že by některá žena vykonávala jinou profesi než manažerka, redaktorka nebo modní návrhářka. Vzpomínám si, že vrcholně motivační byla pro mě zpověď jedné učitelky z malého města, která se ze dne na den rozhodla změnit svůj život, opustila rodinu i práci a odjela do Prahy, kde vzápětí vyhrála konkurs na špičkovou manažerku nějaké firmy, načež šla a koupila si Cosmopolitan, aby si přečetla další pokyny.

/Je třeba si uvědomit, že k časopisu kolikrát dostanete zdarma báječnou plážovou tašku nebo taštičku na šminky./

Absolvovala jsem bezpočet výběrových řízení. Budoucnost mi zpočátku připadala otevřená jako nový Kaufland, ale když časem přibývalo emailů od personalistů s formulacemi jako „děkujeme za účast ve výběrovém řízení, bohužel jsme vybrali jiného uchazeče, ale vaši nabídku vedeme v evidenci a při nejbližší možné příležitosti se vám určitě ozveme. Přejeme vám mnoho pracovních úspěchů.“

Některá z výběrových řízení vypadala ze začátku docela nadějně.

Manažer/ka/ pro komunikaci s veřejností.“

Práce snů. Jen blázen by neposlal životopis! Mohla jsem se zbláznit radostí, když mě pozvali do užšího kola výběrového řízení. Do té doby, než se ukázalo, že komunikace s veřejností spočívá v telefonickém nabízení výhodných půjček a jejich následném vymáhání.

Posledním pokusem byl konkurs na místo redaktorky celkem známého časopisu pro ženy. Všichni se na mě usmívali a byli moc milí, a že prý se mi ozvou.

Ze začátku jsem plna důvěry čekala, že se fakt ozvou- vedou mě přece v evidenci!

Nakonec jsem rezignovala a odepsala na inzerát-asistentka vedoucího prodejny.


Příští měsíc tomu bude patnáct let, kdy jsem poprvé překročila práh naší prodejny.

Dávala jsem tomu tenkrát maximálně půl roku, než se mi ozve některý z personalistů, kteří mě mají v záznamech s nabídkou na skvělou pracovní pozici.

S převahou budoucí šéfredaktorky jsem vstoupila dveřmi s klinkajícím zvonečkem nad hlavou a rozhlížela se po prázdném krámě. Nikde nikdo.

Znejistěla jsem a trochu jsem si odkašlala.

Už jsem chtěla odejít, ale pojednou se za dveřmi s s částečně sedřeným nápisem PRIVATE ozvaly kroky.

Dveře se pomalu o otevřely a v nich se objevil takový neslaný týpek. Přejela jsem pohledem jeho skoro koženou bundu , prořídlé vlasy, brýle jako dna od flašek-nevím proč se mi vybavil Honza Nedvěd, aniž bych měla už tenkrát tušení o Františkové folkáčské duši.

"Snášel" představil se mi týpek a podal mi ruku se zalomením palce.

Přísahám, že jsem se mnohokrát ve svém životě snažila nesoudit lidi podle zevnějšku, ale málokdy mi realita dala za pravdu. Život mě naučil, že když někdo vypadá jako gauner, v devadesáti procent případů nemá cenu hledat v něm dobré jádro. Pokud někdo vypadá jako idiot, bůh nám tím dává jasný signál, že ho neobdařil pronikavou inteligencí. Nic složitějšího v tom nehledejte.

Proto jsem si svého nastávajícího nadřízeného zařadila ihned do myšlenkového šanonu, ve kterém figurují muži absolutně nepřijatelní pro jakýkoliv jiný vztah než pracovní nebo kamarádský.

Jedinou jeho kvalifikací pro muže snů , jak jsem se později přesvědčila byla jeho kytara, která ovšem doposud spočívala nečinně v rohu kanceláře.

Valčíček měl tenkrát šéf teprve v záloze.

František Snášel mě provedl prodejnou, ukázal mi, kde je zahradní nábytek, roztomilé proutěné košíčky různých velikostí, přesně takové jako ty, kterými si už několik let zaskládávám svůj malý byt, polstry na zahradní nábytek, boxy na polstry na zahradní nábytek, a taky zahradní nábytek samotný, v akci, komínky ručníků, povlečení, a haldy roztomilých drobností typu svítícího led-vajíčka a led- napodobeniny hřbitovní svíčičky na tužkovou baterku. Oči mi z toho přecházely a představovala jsem si, jak trávím mládí tím, že se snažím asi na deset tisíc keramických kytiček určených k dekoraci květináče umístit pomocí etiketovacích kleští cenovku. Ale vonělo to tady příjemně, tak nějak domácky, a to já mám ráda. Nějakou dobu to tady vydržím.

Ještě mi předvedl, jak se zachází s elektronickou pokladnou, pak zřejmě usoudil, že už jsme toho spolu zažili dost a navrhl mi drze tykání.“My jsme asi tak stejně staří ne?“

S hrůzou jsem dodatečně zjistila, že je to pravda.

Dopoledne příjemně plynulo,občas se trousili zákazníci, většinu z nich jsem znala od vidění. Rovnala jsem do regálů barevné polštářky a vybalovala stohy slaměných podložek na stůl, které František tahal v těžkých kartonových krabicích ze skladu. Aspoň že na těžkou práci je tu on, pomyslela jsem si.

Mezitím mě František zahrnoval nonstop zajímavostmi ze svého života-vypadalo to, že je tu už opravdu dlouho bez asistentky a přijímá s povděkem kohokoliv, kdo je ochoten ho poslouchat.

Vyslechla jsem asi tak sto třicet humorných historek z vandrů , seznámila se s jeho těžkým dětstvím v područí staršího bratra a virtuálně poznala všechny kamarády-trampy.Občas mi prolétlo hlavou, jestli jsem neměla přece jenom vzít ty telefonické půjčky.

Nastala polední pauza. František mě lákal na meníčko do protější hospody, ale já si potřebovala od něj chvilku oddechnout a srovnat si myšlenky hlavě. Omluvila jsem se, že zpravidla neobědvám a že si sním v kanceláři tatranku. František se zatvářil lítostivě a chápavě a odkráčel. Když se vrátil , nesl láhev Frankovky, že prý musíme naši novou spolupráci zapít, ale až po zavíračce.

Nepodařilo se mi najít dostatečnou výmluvu, doufala jsem jenom , že se mi romantický večírek s červeným vínem a Františkovou kytarou podaří zkrátit na nezbytné společenské minimum.

Nevím jak se to stalo, ale ráno jsem se probudila na posteli Jackie-bříza masiv.

Za půl hodiny otvíráme.

V hlavě se mi kromě neurčitého bušení ozývaly útržky Valčíčku a Frankie Dlouhána.

Posadila jsem se a přitáhla si červený pléd fleece blíže k holému tělu. Na noc se topení vypíná.

František se zjevil ve dveřích, a mžoural na mě přes svá nedvědí skla..

-A ještě jsem ti zapoměl říct, že miluju Francii...-

 


Od té doby se náš vztah dostal do standartních pracovních kolejí, i když v poslední době, se na mě občas zvláštně dívá..-možná nějaká druhá míza, nebo mu to staromládenectví už leze na mozek.

Vrchol všeho-včera přišel slavnostně s tím, že už jsem u firmy patnáct let a při této příležitosti se mi rozhodl jako zvláštní prémii za věrnost věnovat romantický víkend do Paříže pro dvě osoby.
Pro dvě!
Možná bych měla použít jeden z inzerátů, které mi maminka vystřihuje z různých tiskovin a
schovává do kredence pod cukřenku. Dělá to vytrvale už asi sedm let.
Já se jí skoro stejně dlouho snažím vysvětlit, že pomocí papírových inzerátů se dnes seznamují jenom lidé s blikajícím nápisem „loser“ na čele.

Na internetu to taky není ovšem žádná sláva, zvlášť v poslední době-myslím tím poslední dva tři roky, které mi tak nějak splývají dohromady. Jako by se čas zrychloval.
Připadá mi,že to můžou být tak dva měsíce, cojsem uklidila vánoční výzdobu se soby z výlohy do krabic ve skladu, a dnes František od rána znervozňuje tím, že se snaží sestavit stojan k našemu umělohmotnému vánočnímu stromku, který vždycky stojí před vchodem už tak od půlky listopadu. Nemám ho vůbec ráda, myslím ten stromek, samozřejmě.

Dráty se musí táhnout přes celou prodejnu k zásuvce a já o ně pravidelně zakopávám. Františkovi se to ještě nikdy nestalo, žádnému se zákazníků taky ne, jenom mě. Většinou vytrhnu dráty ze zdi a elektrické lucerničky na naší venkovní okrase pohasnou. Než to dá František zase do pořádku.

Nikdy kvůli tomu moc nenadává, jen si občas zhluboka povzdychne.

Je to zlatíčko.


Co se týká Michala, toho manželka určitě se mnou na výlet do Paříže nepustí.
Ještě je tu možnost jet sama, ale to už si můžu rovnou naplánovat skok z Eiffelovky.
Dnes měl šéf celý den zasněný nepřítomný pohled a pobrukoval si „Bon Soir Mademoiselle
Paris“
"Tak už víš, s kým pojedeš?" zeptá se mě zničehonic před krámem po prvním šluku.
Nepředstavuje si snad nakonec že by tím štastným měl být on, vyděsila jsem se trochu.
Projíždějící náklaďák mi dal chvilku času na rozmyšlenou.
"Asi s maminkou-" řekla jsem nakonec první věc, která mě napadla.



"Koupila jsem vám zájezd do Paříže"  oznámila jsem matce při příští návštěvě.

"Budete mít výročí svatby, tak ať si to trochu užijete."

"To budeme, divila se matka, ale až za půl roku.."

"Teď jsou sezonní slevy," opáčila jsem. Na to máti vždycky slyšela.
"A co táta, bude chtít s tebou vůbec jet?"  napadlo mě.
"Bude." opáčila striktně matka. Otec většinou neměl na výběr.
"Jedeme do Paříže!" zavolala směrem k otevřeným dveřím pokoje.

"A proč?" divil se otec. Vynořil se z pokoje ve fajnovém vlněném svetru a nastříkaný kolínskou.

"Skočím si do trafiky, měla vyjít nová série známek." Otec s podivně neutrálním výrazem spěšně opustil byt.

"Nová série...."  opakovala matka s nepřítomným pohledem.

"Něco mi uniká?"  Otázala jsem se.

Matka jenom potřásla hlavou."Na kdy ten zájezd vlastně je?"

Skutečný původ poukazu jsem zbaběle zamlčela. Aspoň se mi po dlouhé době podařilo udělat rodičům něčím radost.Svatba by ovšem tento účel splnila bezpochyby líp.

Doufala jsem,opět marně, že tentokrát toto téma nebude programu .

"Četla jsem na internetu, že nějaká paní porodila dvojčata v padesáti. Dnes je možné všechno. Ty bys to mohla stihnout ještě před padesátkou."

"Milá matko, jsem si vědoma, že moje biologické hodiny tikají rychleji než Geigerův počítač v Černobylu. Pokud netrváš přímo na dvojčatech, já se vynasnažím. Opiju se, pohodím se někde na periferii na trávník a nechám se zneužít nějakým gerontofilem."

"Legraci, sis Adinko mohla dělat z takových věcí tak před deseti lety.Možná ti to ještě nedošlo, ale když mluvíš o těch hodinách-zapoměla jsi na letní čas a na to, že je vlastně o hodinu víc než si myslíš."  dodala záhadně

 

Máti vzala nějaký leták připnutý kancelářskou sponkou ke kalendáři a položila ho významněpřede mě na stůl.

"Co zase máš," povzdychla jsem si v neblahém tušení

"Rychloseznamka."  Opáčila lakonicky máti.Měla bys tam jít, za to nic nedáš. Teda jenom dvě stovky.

Bez pokusu o planou diskusi jsem sbalila leták s nabídkou do kabelky.

"Takže si to s tátou užijte"  rozloučila jsem se
"Ale stejně by mě víc těšilo, kdybys jela do Paříže ty a my s tátou hlídali doma vnoučata!".

Člověk se nezavděčí.

3.

Pořádat seznamovací akci v našem městečku, kde se všichni znají od narození, je tak roztomile absurdní nápad, že jsem neodolala a v sobotu odpoledne jsem se skutečně vypravila do kulturního domu.

Pořadatel, který mě žoviálně přivítal, byl „odborník z jiného města“, podle mého předpokladu jediná nová tvář tohoto večera. Všechny ostatní účastníky jsem znala aspoň od vidění. Někteří k nám chodí nakupovat. Spíš některé. Z pěti účastníků byli jenom dva muži.
"Čau Adi,"  zamával na mě rozvedený Jindra Mareš, který chodil o ročník výš na základku. Toho bych mohla kdykoliv snadno získat i bez finanční investice, kdykoliv by se mi zamanulo, ale zatím se mi nezamanulo.

Druhý nápadník v nabídce byl ten starší pán, který vede na náměstí provozovnu s výrobou klíčů a opravnou obuvi. Myslím, že je to hodný člověk.

Na takové zboží dáváme v našem obchodě cedulku „sezonní výprodej, sleva 75 procent“.

Zbylé dvě účastnice byly paní Dobešová s dcerou, zřejmě doufaly, že aspoň někdo z rodiny tady udělá štěstí. Neustále si něco tiše povídaly a dívaly se mým směrem. Zřejmě plánovaly , jak mě zlikvidovat a zvýšit svoje šance na vedoucího zámečnictví.

Trapnost houstla. Popíjela jsem minerálku připravenou na stolečku.

Pořadatel nás zatím srdečně přivítal a omluvil se za nepoměr mezi mužskými a ženskými účastníky, dva pánové a jedna dáma se prý na poslední chvíli omluvili. Vysvětloval nám , jak funguje tento moderní způsob seznámení. Američtí vědci prý objevili, že pro seznámení jsou klíčové první tři minuty setkání , kdy si uděláme kompletní obrázek o druhém.. Každý bude hovořit se svým protějškem tři minuty, na zacinkání zvonečku se přesune k dalšímu kandidátovi. Pokud mezi některou dvojicí přeskočí pověstná jiskra, nahlásí to pořadateli a ten pak při oboustranném zájmu zprostředkuje kontakt.

Oddám se chvíli dennímu snění a přestavuji si, jak na židli přede mnou defilují oduševnělí muži středního věku, na každého z nich jsou tři minuty málo. K dovršení všeho, při další výměně usedá proti mně Michal...

"Dobrý den" vyruší mě ze snění pán z náměstí.
"Jak se daří mamince? Ty kozačky už má k vyzvednutí..."

Jindra Mareš se zatím snaží bavit obstarožní dceru paní Dobešové, která na mě vrhá přísné pohledy.

Rozhodnu se zvýšit děvčatům jejich šance. Popadnu svoji sváteční kabelku .

"Omlouvám se, ale vzpoměla jsem si, že musím vyzvednout matku na nádraží"

"Já vás odvezu, nabízel se ochotně pán."

"Díky, vlastně jsem už zavolala taxíka."

-Promiňte, ale už opravdu musím-prohodím ještě k pořadateli, když běžím kolem.

"Zcela vás chápu."  Pokývá smutně hlavou.


S Lindou se scházíme tradičně každý čtvrtek v Metru.
Linda učí na zdejší základce matematiku. Na stejné základce, kterou jsme obě před více než čtvrt stoletím absolvovaly.

V deváté třídě jsme si slíbily, že se nikdy nerozejdeme. A tak se taky stalo.
Dobře nám tak.
Linda taky tráví spoustu času na internetu a ráda se dělí o nejrůznější zajímavosti a kuriozity.

Jakýkoliv článek, který začíná titulkem “Vědci objevili, ...“ má pro ni neodolatelnou přitažlivost.

Nejnověji prý vědci objevili, že mezi samičkami makaků existují prý takzvané omega samice, které nejsou geneticky určeny k zachování rodu ale spíš k takovému dalo by se říct obveselení. Zjistilo se že tyto samičky vylučují jakési feromony přitahující samce, jejichž samičky jsou momentálně zaneprázdněny třeba péčí o mláďata, nebo slouží jako náhradní objekt, jestliže samice z nějakého důvodu dočasně samce zavrhne.Ostatní samice většinou omegy tolerují. Protože v hiearchii společenství se jim cítí nadřazeny, nemají pocit ohrožení ani potřebu s nimi soupeřit.
Zajímavé-poznamenala jsem a čichla si nenápadně k podpaží. Jsem omega samice? Jak z toho ven? Možná by mi pomohlo, kdybych ty zatracené chemické signály přebila nějakým těžkým kalibrem. Polskou kolínskou, možná?

 

 

4.


"Tamhle ti sedí. " zabručel můj šéf jaksi ublíženě, sotva jsem přišla ráno do práce.
Na Františkův minimalistický slovní projev jsem si za ta léta už zvykla. Stejně na jeho periodicky se vyskytující podrážděnou náladu. Podle Lindy vědci v Americe objevili, že i muži podléhají pravidelným hormonálním cyklům

Zkoušela jsem si kdysi výkyvy Františkových nálad zaznamenávat do kalendáře a musela jsem dát americkým vědcům za pravdu-s tolerancí dva až tři dny byl Františkův cyklus pravidelný!

Dnes mi podle kalendáře vycházelo něco jako PMS, proto mě jeho špatná nálada nepřekvapila.
Vzápětí jsem spatřila Michala sedícího na zahradní houpačce Erika, zabraného do katalogu aktuálních slev. Vypadal jako vždy tak úžasně, že by mohl zfleku pozovat na jeho titulní straně. Zahradní houpačky by se staly bleskově nedostatkovým zbožím.
Přisedla jsem si k němu a lehce se zhoupla.

František něco nevrle zamumlal a zmizel v kanceláři.
"Tak copak takhle poránu? Tipuju že potřebuješ akutně plastovou židli nebo nebo stojan na podložky pod sklenice? Taky máme v akci skvělé povlečení s motivem Ferrari?"
"Ne, potřebuju tebe!" upřel na mě své modrozelené oči-ten pohled dokázal obyčejně snížit moji teplotu tání na fyzikálně zcela nepravděpodobnou hodnotu. Dokonce i na fotce, kterou nosím stále v peněžence, natož teď , když jsme seděli bok po boku na zahradní houpačce a jeho stehno se dotýkalo mé holé kůže-no ano, nosím v práci úplně kratinkou sukni-dávám si ještě tak rok a půl, než si začnu vzhledem k věku připadat trapně.

"Rád bych se k tobě nastěhoval."

Polkla jsem a dělala jakoby se mě to ani netýkalo.

Jestlipak se moje feromony náhodou nezbláznily a nezačaly vysílat opačné biologické signály než doposud?

"Abych ti to vysvětlil. Včera jsme se s Edit pohádali. Nevím co to mělo znamenat, ale už odvčerejška jí volala na mobil nějaká ženská a sháněla se po mě. Už to bylo peklo a výslechy, znáš ji, co dokáže. No a na dovršení všeho večer v půl osmé někdo zvoní, jdu otevřít, Edit samozřejmě v závěsu za mnou . Za dveřmi divná ženská, myslím že celkem mladá, nastříkaná nějakým parfémem, na chodbě byla skoro tma , ani jsem nemohl posoudit, jestli ji odněkud znám nebo ne. Jenom jsem si všiml, že měla klobouk.. A že prý Míšo, proč se mi neozveš, už tři dni tě sháním…nebereš mi telefony..-rozumíš, ta ženská byla asi blázen nebo psychopat, nikdy v životě jsem ji neviděl, ale vysvětluj to Editě . Dnes ráno odjela ke tchyni do Hradce. Že prý „musí o nás dvou přemýšlet“. Z toho si moc hlavu nedělám, to už udělala několikrát, a vždycky se za pár dní vrátí. Dávám jí tak týden.-

"A co já s tím?"  otázala jsem se tak lhostejně, jak jen to šlo.

"Problém je v tom, že já nedokážu být sám. Všechno na mě doma padá. Napadlo mě, jestli bych nemohl být těch pár dní u tebe, než se to zase srovná?"

Láska neexistuje, existují jen feromony.
Zase mám být náhradní samičkou pro dočasně zavrženého samečka? A to jsem si asi pět minut myslela, že se dějí zázraky.
Adriana jako záskok na dobu určitou, to jsem já. Na trvalý pracovní poměr s benefity a sociálními jistotami jsou tu jiní.
Šla jsem radši vybalovat zboží.. Pohled na novou zásilku srdíčkových valentinských
polštářů mě sentimentálně rozlítostnil.

Večerj sem nám objednala u baru láhev Metaxy .
"Na radostné stáří," -pozdvihla jsem skleničku
"Aby bylo," usmála se smutně Linda.
Když jsem něco po půlnoci vystupovala z taxíku u domu, odlepila se od vchodových dveří povědomá postava s velkou cestovní taškou přes rameno.
"Tak pojd, povzdychla jsem si a odemkla."  "Doufám že to bude zase jenom na těch pár dní řeknu jakoby nic, ale srdce se mi rozbuší, protože ve skutečnosti si samozřejmě nepřeju nic jiného, než aby to tentokrát bylo navždy.

Aby jednoho dne svým typicky patetickým způsobem prohlásil, že zůstává se mnou a Editka at se postará sama o sebe.
Ve skutečnosti jsem se tetelila blahem, že moje garsonka, pojme aspoň dočasně zase jednou tohoto chlapíka, který už mě stál už hodně bezesných nocí.
"Nemáš hlad?" dělám jako by nic. 
"Ani ne, spíš bych si šel lehnout..," zabloudil zrakem k mému napůl rozestlanému dvojlůžku.
Metaxa ještě nevyprchala, a vypadalo to, že tento večer neskončí zas tak špatně.
Tvářím se, jako by mě to nesmírně obtěžovalo a vytahuji z peřináče další sadu lůžkovin.
Někdo zvoní. Nebýt jedna hodina v noci, mohl by to být například kamelot s letáky, nebo paní s nejnovějším vydáním Strážné Věže. Můj zvonek je bohužel první vlevo nahoře, což mi dává pochybné privilegium pouštět podobné lidi elektrickým vrátným do domu.
"Prosím?"   "Haló!"  zařvu ještě jednou a praštím sluchátkem domovního telefonu.Pak mi to nedá a jdu se podívat z okna.
"Pojd se podívat."  zavolám Michala. "Na tu ženskou.."
Přistoupí k oknu a obejme mě lehce kolem ramen. Připadá mi, že jeho ruka má zápalnou teplotu.
Sledujeme odcházející ženskou siluetu v bundě z kožešinkou a fakt zvláštním klobouku.

"Možná jsem blázen,ale trošku mi vzdáleně připomíná tu ženskou, co mi udělala doma ten malér"
"Potmě a zezadu.Ty máš asi dobré noční vidění, viď!"
Podívá se na mě svým mrazícím pohledem.
"Potmě a zezadu. Sám bych to, pusinko, lépe nevyjádřil..."
Dále měl večer standartní průběh,stejně jako další dva následující.

Třetího dne zazvonil zvonek a Michal se div nepřerazil o proutěný konferenční stolek, jak běžel otevřít.
To není fér-chtělo se mi řvát. Řeklo se týden!
"Děkuji, že jste se mi postarala o manžela-usmála se Edita. -Má někdy takové emocionální výkyvy, že ztrácí soudnost a vezme zavděk kýmkoliv, kdo je po ruce. "

Její pohled mě zařazoval nekompromisně někam mezi nedotknutelné a nějak jsem se tomu nedokázala postavit, protože moje sebevědomí se právě scvrklo do malé kuličky.

To se mi stává vždycky. V rozhodující chvíli, kdy bych se měla narovnat a začít bojovat, mě moje ego nechá ve štychu. Místo abych Edit, nad kterou mám několikanásobnou intelektuální převahu, odpálkovala a Michalovi dala nekompromisně na výběr, s kým chce vlastně být, předám jí ho majitelce div ne v dárkovém balení se stužkou a věnováním.

Co se týče Michala, následoval paničku s poníženým kňučením. A chtělo by se říct, staženým ocáskem.

5.
Některé typy žen mají pro muže neodolatelnou přitažlivost kterou nedokážu dost dobře
pochopit. Asi nemám tu správnou hormonální výbavu.V každém případě se chci v příštím životě narodit jako blond anorektička , budu náladová a hysterická a každý chlap bude bažit po tom , aby si mě nastěhoval domů, pečoval o mě a chránil mě. Jsem přece tak křehká a citlivá!
Potkala jsem v životě takových týpků několik, a fakt je, že taková sexy příjemně zaoblená
nekonfliktní tmavovláska proti nim nemá šanci. Chlap jsou asi převážně masochisti.
Nebo pitomci.
Dívala jsem se za nimi z okna a vnitřnosti se mi svíjely jako prádlo ve ždímačce. Cupitala vedle něj na svých deseticentimetrových podpatcích, které prý ženy nosí aby měly nestabilní chůzi a vyvolaly v mužích ochranitelský reflex. Američtí vědci, samozřejmě.
Možná někde dělám chybu.
Nasedli do své rodinné felicie, Michal hodil tašku na zadní sedadlo a odjeli směrem ke své bytové jednotce. Vzhledem k tomu, že Michal neřídil, čekala jsem, že se aspoň otočí. Ale vypadalo to, že už je myšlenkami jinde, Edit do něj něco hustila a on snaživě přikyvoval.

Existuje málo depresivnějších věcí než nedělní odpoledne. Zvlášť když počasí vytrvale ignoruje vánoční výzdobu a předvádí rozplizlé předjarní počasí., a předjaří na mě odjakživa působí umrtvujícím dojmem. Celý okolní svět se třeskutě raduje z jarního sluníčka a mě se z toho vzduchu a tajícího rozbředlého sněhu a vůně hlíny připomínající čerstvý hrob chce umřít, vlastně ani to ne, protože kdo by si pro svůj odchod z tohoto světa vybral zrovna takové období.
Po mé životní lásce zbyl jen závan kolínské v koupelně a představa, jak si to doma všechno vysvětlují a usmiřují se. Jak s něčím takovým rozumně naložit?

Cítila jsem se absolutně sejmutá. Takové tupé prázdno uvnitř hlavy. Co mám vlastně dělat? Mám jít zase na nějaký pitomý konkurz? Nebo si pořídit dvojčata?

To už mě do konce života nečeká nic jiného než Linda , František a počítání dek z mikrotenového vlákna?

Jak dlouho asi tak trvá, než se osamělá žena stane alkoholičkou?

Ráno jsem se rozhodla nasadit terapii, které s Lindou říkáme „ožralý milionář“, a vyrazila jsem do hypermarketu. Je to dobrý způsob, jak si vyčistit hlavu i platební kartu.

V hypermarketu byla v tuto dobu spousta rodin, které se sem vydaly světit svůj sváteční den Pánové se tvářili mírně otráveně, dámy si neustále něco zkoušely a sháněly rozběhané
děti. Procházela jsem se mezi nimi poněkud bezprizorně. Hlavou se mi letmo mihne představa Michala na místě některého z otců rodiny, kterou hned zatlačím hluboko do mozku. Jsem něco jako rekonvalescent po psychické bouračce a podobné představy jsou pro mě něco jako černá díra, kolem níž je třeba chodit velmi, velmi opatrně.
Koupila jsem si dvě kabelky, jednu elegantní a jednu sportovní, kořeněný parfém, tři knihy, z toho jeden bestseler,který jsem si chtěla už dávno přečíst, ale v místní knihovně ho neměli, potom jsem si zašla na menu do zdejší restaurace včetně mojita na závěr. Poté zafungoval jako obvykle můj finanční pud sebezáchovy a proměnila jsem se opět ve střední třídu. Ne že by mi to nějak zvláčť pomohlo, ale trochu líp mi bylo,moje mysl byla přinucena zabývat se přece jenom spíš stavem konta než duševními traumaty.

Vydala jsem se k východu, s vědomím, že dnes už mě zřejmě nic mimořádného nepotká.

 

"Tak jak se mamince líbilo pod Eiffelovkou?" Zamrkal na mě po ránu František.
"Hezký klobouček! Pařížská móda?"
Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadlové skříni .Nevypadal zle.

"No víš..-ono ani.."

Mezi řečí jsem si ivšem sundala svůj nový fialový klobouk a položila na stolek.
Najednou jsem si v zrcadle připadala poněkud urousaně.
"Vlastně jsem nikde nebyla, dal jsem poukaz našim, měli výročí," dokončila jsem unaveně větu a připjala si jmenovku.
Opravdu nechápu co mě včera při odchodu z nákupní galerie přimělo zastavit se u pultu s klobouky, když takové věci vůbec nenosím, jenom když hodně mrzne, halím se do plédu aby mi neumrzly uši. Nevím co je to přesně „kloboukový typ“, já to asi nebudu, i když celý život toužím po tom, chodit v elegantním kloboučku.
Vyzkoušela jsem si před trojdílným zrcadlem několik klobouků, docela se mi zamlouval jeden
asymetricky tvarovaný, který snad musí slušet každému, ovšem když jsem si ho nasadila já,
připadala jsem si jako houba, kterou nějaký neekologicky smýšlející turista z jedné strany
dosti nešetrně nakopl.

Klobouk je vůbec zvláštní věc. Připadá mi že do sebe nějak nasává osobnost svého nositele a ušlápnutá chudinka bude v klobouku vypadat ještě ušlápnutější, zatím co frajer kloboukem znásobí svoje frajerství. Pohled do zrcadla mě v této teorii nekompromisně utvrzoval.

Už několik desítek let doufám,že si jednoho dne nasadím klobouk a budu si rázem připadat podle svých představ-záhadná, sebevědomá.. -nebo tak nějak.

Zkouším to při různých příležitostech, ale zatím se to nezlomilo.
Skepticky jsem se chvilku pozorovala.        
Krásu vašeho přítele jest možno nazvati čímsi prchavým-jest, ale stále nám uniká. A v této čapce, myslím, opravdu uniká.“  vybavila jsem si úryvek ze svého oblíbeného autora.
Odněkud se vynořila prodavačka, které jsem si předtím nevšimla.
Kdyby se zeptala -Můžu vám nějak pomoci?-osvědčený způsob, jak odehnat nerozhodného zákazníka-pravděpodobně bych sundala klobouk, něco zamumlala -jen se dívám-a odešla. Naše oči se střetly v ploše zrcadla.

Přistoupila ke mně.

Narovnala mi ramena jemně dozadu. Zvedla mi bradu. Přitom se mi stále díval
takovým zvláštním způsobem do očí. Obestřel mě závan jejího parfemu. Chanel?

 Ustoupila jsem trochu v rozpacích o krok dozadu.

Svou osobní bublinu rezervuji pro jiné lidi než prodavačky v nákupním centru.
Posunula klobouk ještě trochu na stranu.
"Myslete na to co jste chcete být nebo jste kdy chtěla být..kdybyste tím nikdy nebyla, může se stát, že to bude, jako byste byla."

 

Co to mele, zmateně jsem zírala do zrcadla a kromě toho, že jsem se moc nechytala, zdálo se mi , že je něco jinak

 Takové situace zažívám občas ve snu.

Chvíli jsem si připadala , že klobouk by pro mě přece jenom nemusel být zcela tabu.
.
.To už je lepší-vydechla prodavačka-ale  možná že bych pro vás měla ještě něco lepšího.
Sáhla do regálu a vytáhla kulatou krabici .
"Zkuste tohle."
Odklopila víko a obě jsme chvilku hleděly na zcela úděsný fialový klobouk, který ležel uvnitř.
To snad ani ne-uchichtla jsem se rozpačitě-ale nebyla jsem nějak schopna zabránit tomu, aby mi ho začala ta divná osoba aranžovat na hlavě.
"Opravdu vám sluší!"

Připadala jsem si, jako by někdo nafukoval mé sebevědomí jako skákací hrad.
Musela jsem konstatovat, že má pravdu.

 


Démona je prý nutno nazvat jménem, aby odešel.
Až jednou poznám jméno toho svého, snad se ho navždy zbavím.


Linda má novou zálibu- výklad tarotových karet. Otravuje s tím kde koho, já samozřejmě nejsem výjimkou.
Sešly jsme se tentokrát na restaurační zahrádce. Linda položila na kulatý stolek nový balíček karet.

"Nehledáte třetího na ten mariášek?"  Halekal na nás nějaký přiopilý pantáta od vedlejšího stolku.

"Neobtěžuj dámy, Bohouši,"  napomenul ho číšník a postavil před nás dva objednané bavoráky.

"Základní poučení: Temná noc duše je moment pravdy, hrůzy a údivu." Nalistovala Linda v
příručce, kterou dostala zároveň s kartami. "To je pro tebe moc intelektuální, zkusíme něco
ohledně chlapů.."
"Počkej, jak to bylo" jako by ta slova s něčím ve mně rezonovala. Linda nebyla ale k zastavení. "Sejmi levou rukou...tak, tady máme..karta Zamilovaný! Mrkneme na to"  listovala v příručce.
"Zamilovaný muž na této kartě představuje určité dilema, kterou z dam, mezi nimiž stojí vlastně
upřednostnit. Tu která je oděná a představuje duchovní hodnoty, nebo tu, která je nahá a
zastupuje hodnoty materiální a pomíjivé. Je to karta dilematu, nerozhodnosti, ale i přání, tužeb,
lásky, romantických vztahů, harmonie i disharmonie a osobních zkoušek. "

"Jo, já budu asi ta oděná. Nicméně obávám se, že Michal žádné dilema nemá. Zcela zřetelně preferuje nahou Editu s těmi materiálními pomíjivymi hodnotami" povzdechla jsem si.
"Já, zcela oblečená intelektuálka jsem pro něj jenom taková výplň volného času-
"Třeba bude nakonec všechno jinak, znáš to arabské přísloví-do chlapů a do melounu nevidíš."
"Fakt jo? To Arabi říkají?"
"jasně, četla jsem to na Novinkách cz."

"Nahá nebo oděná, zčervená, když jí hladím kolena.." hulákal nametený Bohouš.
Zdálo se mi,že jsem v protější výloze zahlédla odraz nějaké ženské ve fialovém klobouku. Rychle jsem se otočila, ale pokud tam někdo takovy byl, už se vmísil do davu.
Připomělo mi to můj novy klobouk, který momentálně odpočíval v krabici doma ve skříni. Přesto se mi pojednou vybavil ten pocity, který ve mně probouzel. Pocity, které pro mě
byly něčím úplně novým. Například takové matné ,ještě zcela neurčité tušení,že kdybych
chtěla,kdybych opravdu chtěla..
"Seš si jistá že víš co chceš?"  ozvalo se za mnou.
Dobrá otázka, měla jsem na jazyku a otočila jsem se za hlasem.
Otázka patřila holce v růžovém tílku, která zřejmě řešil nějaky spor s pokérovanym svalovcem se zlatym řetězem kolem krku.
" Možná že ano-řekla jsem si pro sebe"
"Už jsem ti to chtéla dávno říct, jak mě s tím Michalem štveš, ženatý chlap je jednou něčí majetek a žádná cizí ženská se do něho nemá co navážet. Jak by se ti líbilo, kdyby si někdo půjčoval bez dovolení tvoje auto nebo kabelku," pravila striktně Linda při jednom našem setkání.
V kontextu jejího života je Lindino spravedlivé rozhořčení zcela pochopitelné.
Těžko bude shovívavá k milenkám ženatých chlapů, když ji samotnou jedna taková
připravila o manžela i luxusní byt v centru a teď tráví zahořklé večery v panelákové garsonce, kterou dostala jako odstupné. Za byt. Za ztrátu manžela nedostala nic.

Dlouhou dobu doufala, že je to nějaký dočasný úlet a že se přece ten její chlap musí jednou vzpamatovat, nebo že se jí to celé jenom zdá.

Noční můra ale nechtěla zmizet. Stejně tak nehodlala zmizet ta slečna z jejich krásného v bytu, kam se hned další den nastěhovala.

Linda si ustlala v obýváku, zatnula zuby s odhodláním vydržet.

Po několika měsících společného soužití ztratila nervy a vyklidila pole.

Linda si myslí, že za krádež manžela by měla být aspoň podmínka, Je prý chyba, že trestní zákoník některé zločiny opomíjí.
" Prosím tě nech toho. Dobře víš, že já jsem byla první a správně měl být ženatý se mnou."
Byla to pravda. S Michalem jsme se seznámili na plese v kulturáku, a než vyhlásili tombolu,
byli jsme si oba dva jisti, že chceme spolu strávit zbytek života. Těžko říct, jaký vliv na naše rozhodnutí měl koktejlový bar v suterénu, který jsme během večera navštěvovali, ale pravda je, že jsme následující dva měsíce představovali všechny místní zamilovaný pár, který do toho brzy praští.

Kdyby se mezi nás nevmáčkla Editka.
Editka se svým krysím profilem, deseticentimetrovymi podpatky a potřebou péče a ochrany.

Pracovala tenkrát s Michalem v kanceláři a neměla naprosto žádné zábrany.

„Nezlob se, ale ona mě potřebuji. Ty jsi silná, zvládneš to..“

"To jsi četl v nějaké pitomé knížce, nebo slyšel v americkém filmu?"polkla jsem

"Jsi v pořádku, zlato?" odrovnal mě Michal
„Já zůstala němá stát“, zpívá se v té písni a bylo to přesně tak.
Během měsíce následovalv rychlém sledu omluvy dopis a svatba-ovšem že ne se mnou.
Když se Michal vzpamatoval z víru událostí a začal opět přemýšlet , bylo už pozdě.
Od té doby jsme se čas od času vídali, určitou dobu dokonce Michal. uvažoval o tom, že
se rozvede, ale Edita vždycky jakoby něco vytušila svou krysí intuicí a přitáhla řetěz.
Jednou ji odvezli houkající sanitkou s nějakym srdečním kolapsem a Michal vysedával hodiny
u jejího lůžka, než absolvovala všechna vyšetření a zjistilo se, že jí vlastně nic není.
" Asi nějaká nervová slabost, Možná bych se jí měl teď trochu víc věnovat,"pravil Michal
provinile.
Tenkrát jsem poprvé v životě vypila sama půl litru Metaxy. Následky byly strašlivé.
Jediné pozitivum, které z tohoto incidentu vyplynulo bylo to, že od teď se o Metaxu zásadně
dělím s kamarádkami.

O co jsem se dnes ale s Lindou nerozdělila, byl zbrusu nový pocit, který semi zničehonic vynořil v hlavě, a částečně vytlačil diktaturu beznaděje, která v ní doposud vládla..
Nemám opravdu představu, jak to udělám, ani tu sebemenší ale mé odhodlání je nepopsatelně pevné.Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila. Připadám si jako splasklá plastová hračka,kterou někdo začal konečně nafukovat, a beztvará hromádka mého sebevědomí začíná nabývat konečně zcela konkrétní pevné tvary.

Nemyslím si, že by tom hrála až takovou roli divná prodavačka, která mi vnutila tu fialovou hrůzu, prvda ale je že od navštěvy hypermarketu se datuje absolutní pocit jistoty, že dokážu aby¨se Michal ke mě vrátil. Napořád.

"Tak na radostné stáří!" pozvedám sklenici s naším tradičním přípitkem a do mého hlasu vmísí zcela nepozorovatelné zrnko naděje.
"Aby bylo"

Odcházím nezvykle svižným krokem domů
Bon soár madmazel Paris...-huláká pouliční kytarista. Na okamžik se naše oči setkají.
Vysypu mu do klobouku vybledle fialové barvy všechny drobné z peněženky.

 


Včera odpoledne mi připadalo všechno snadné, ale dnešní ráno se podobalo vystřízlivění po
bujarém večírku.

Sedím na balkoně, zírám do korun stromů a čekám na záchytnou myšlenku, která na sebe nenechá dlouho čekat.
Nabourat se někomu do e-mailové schránky není tak těžké jak by se zdálo. Člověk nemusí být zrovna hacker, zvlášť když krysa Edita trpí zřejmě představou že když si dá jako kontrolní otázku při zapomenutém hesle jméno matky za svobodna, nikoho na našem maloměstě ani ve snu nenapadne že její matka prodává v trafice na náměstí a za svobodna byla Horáková.
Během několika minut jsem obdržela náhradní heslo.
Probírám se se zájmem její poštou. Hromadné slevy, elektronické vyúčtování..., zajímavé pozvánka
na tŕíní sraz. V úterý, v salonku naší oblíbené putyky Metro.Zaznamenávám do paměti.
Pozvánka na pracovní pohovor-vypadá to na dobrý džob! OMLOUVÁM SE? ALE MUSÍM NASI SCHUZKU ZRUSIT
SÁZAVSKÁ. E-mail letí eterem.
Ještě zpráva do současného zaměstnání-Váženy pane řediteli, příští středu si beru volnoi
za účelem výběrového řízení na pozici u konkurenční firmy.

To víš ty prevíte, nabízej mi tam víc.! To už jsem možná trochu
přehnala,mačkám rychle back space.
Ještě vzkaz Michalovi: Zlato, rozhodně mě dnes nevyzvedávej v práci! Jdu na pracovní oběd s kolegou.
Tak pa, Editko to je zatím jenom jenom malá ochutnávka.
Mé pocity jsou prapodivným mixem zadostiučení s takovou zvlaštní kovovou příchutí ,jako že něco není úplně košer.
To ale brzy rozdýchám, protože jsem evidentně v právu a nikdo na tomto světě ani v žádném z jiných vesmírů mi nezabrání vzít život do vlastních rukou.

Odoledne jsem zašla do prodejny a náměstí, a s těžkým srdcem investovala několik tisíc
do mobilního telefonu stejné značky jako má krysa Edita.
Bar Metro se stal v posledních pěti letech mým druhým domovem.Dnes sedím na zbytečně vysoké barové židličce a upíjím už třetí kokteil Sunny Days s dvěma barevnými brčky.

Nenapadá mě zatím žádný způsob, jak nenápadně vyměnit dva stejné mobily.

Mám výhled na stolek s červeně čalouněnou rohovou lavicí, kde obvykle s děvčaty sedáváme, dnes je obsazený, sedí tam párek nějakých starších manželů s lahví šampaňského před sebou.

Za sKleněnými lítačkami v salonku je ovšem poněkud veseleji. Sraz ze střední školy po dvaceti letech, teď zřejmě nastala ta část, kdy každý z bývalých spolužáků líčí ostatním svoje životní peripetie. Napínám trochu sluch, jestli už náhodou nepřišla na řadu Krysa, ale nemůžu to v tom veselém hlaholu rozlišit. Nicméně pokaždé když číšník rozrazí dveře s nějak objednávkou ,zahlédnu na několik vteřin vysmátou krysu, která sedí bůhvíproč na čestném místě hned vedle třídní profesorky. Nemůžu si nepovšimnout mobilu, který má položený hned vedle skleničky s pitím. Co kdyby volal manžel, ne? Dloubne mě trochu žárlivě ve slinivce.

Z kuchyně se line lehký pach přepáleného oleje z friťáku. Dostávám hlad, dala bych něco s hranolkami.

Vedlejší židlička hostí nějakého chlápka se skelným zrakem a umaštěnými kudrnami. Palec pravé ruky má zafačovaný.Předpokládám, že tak do pěti minut začne navazovat konverzaci.

"Slečno, nebo paní..-můžu se vás na něco zeptat?"

"Jestli se chcete zeptat, proč jsem tak smutná, tak proto, že mi zdražili krmení pro křečky.Jestli potřebujete vědět,odkud se známe, tak neznáme.."

"To ne, tto bych si nedovolil, paninko, jen jsem vás chtěl o něco poprosit. Nepůjčila byste mi stovku?"

Něco mě napadlo."Klidně dvě."  prohlásila jsem. "A nemusíte mi je vracet, pokud to dobře provedete."

Předala jsem mu s mírnými obavami o její osud zbrusu novou Nokiu a sledovala, jak se vrávoravým krokem blíží k salonku.  Další průběh událostí jsem neviděla, ale reakce společnosti, které jsem mohla zaslechnout, neodpovídaly radostnému vítání dalšího spolužáka.

Za chvíli vyběhl Jindra Mareš, kterého dobře znám ze školy a sháněl číšníka, aby toho pobudu vyhodil.  Mezi lítačkami jsem ho na okamžik zahlédla, jak leží rozplácnutý na stole naproti Kryse, která se štítivě odtahuje, ještě jsem zahlédla převrženou skleničku. Doufám, že aperitiv nenateče do mobilu a nezničí ho, napadla mě letmá obava.

Můj pobuda se zatím odpotácel ven , ještě dřív, než mohl být vyveden, jakmile prošel lítačkami, jeho krok se stal jistější.Přistoupil těsně ke mně a strčil mi do ruky krysí mobil.-Ty dvě sta-zafuněl mi do obličeje. Ráda jsem mu je dala a nechala ho svému osudu /který mu připravil pro následující chvíle to, že byl o ony dvě stovky skásnut obsluhou a vykázán ven do tmavé noci/

Rozhodla jsem se odměnit za dobrou práci ještě jedním Sunny Days.

Podívejme se, kdo to sem kráčí. Krysa se rozhodla použít toalety v suterénu. Vedou tam poměrně příkré schody. Má červené lodičky na vysokém podpatku a červenou kabelku. Buď má své dny, nebo má obavu, že bez kabelky by její outfit po cestě na WC nebyl dokonalý. Nebo si chce jenom přepudrovat svůj krysí ksichtík.Zahlédla mě .

 

"Dej si pozor, osamělé ženy prý snadno propadají alkoholismu"  poznamenala starostlivě.
Krysy mi udělují lekce o zdravém životním stylu. Úžasné.
Tvářím se melancholicky, abych dostála své roli, ale uvnitř je mi veselo. Zvlášť když můžu pozorovat, jak se Kryse po cestě do suterénu zvrtne jeden podpatek a málem se zřítí do hlubin.

Získat Michalův mobil bylo trochu obtížnější, ale jak se nakonec ukázalo, nikoliv nemožné. I když to obnášelo předstírání fiktivního problému spadajícího do působnosti odboru,kde Michal pracoval-ten úžasný člověk mařil svůj šarm řešením otázek poplatků za komunální odpad!-
posléze jeho náhlé opuštění kanceláře za účelem nečekané návštěvy na vrátnici /zařídila po menším přemlouvání Linda/ a převzetí mého případu kolegyní od vedlejšího stolu.








Když mi bylo vysvětleno, že nedoplatek za uplynulé období byl vypočítán správně a s mnoha
omluvami jsem oppouštěla kancelář, hřála mě v kapse další Nokia a na Michalově stole
se s nevinným výrazem, dá -li se to o mobilu říct, povalovalo její dvojče.
O půl hodiny později jsem seděla v křesle a zírala na dvě stejné Nokie před sebou.
Stály jste mě půlku platu, tak ukažte co umíte.


Pomalu beru Michalův mobil a píšu:

Lásko má, nevěřil bych že na kancelářském stole se dají zažít takové věci!
Nedovedeš si představit, jak se zítra těším do práce!!!

SMS omylem odeslaná na špatné číslo-jak banální zápletka! Uchichtávám se pro sebe
a odesílám zprávu na nový Krysí mobil.
Doufám, že se mi podaří nadělat dostatečnou paseku v jejich vztazích dřív, než oba přijdou na to, že mají sice stejnou značku telefonu , ale číslo se jim záhadně změnilo.


Původní Michalův mobil leží přede mnou. Nová zpráva na sebe nenechá dlouho čekat.
Myslím, miláčku,že bychom si měli promluvit.

To jo, Editko promluvíme si.,usmívám se a odepisuji:


Nezlob se, ale ne. Myslím že není o čem. Rozhodl jsem se, že se odstěhuju.

Nechám v tom krysičku chvilku podusit a píšu z Editina mobilu Michalovi:
Miláčku už dlouho se ti to chystám říct. My dva už spolu nemáme nic společného.
Nemám odvahu ti to říct do očí, ale chtěla bych začít nový život někým jiným.
Začínám se v tom trochu ztrácet.

 


Linda mě zase zatáhla na tarotovou seanci. Poslední dobou těžko hledá oběti pro svou novou jasnovideckou vášeň .Vzhledem k tomu, že jsem svou budoucnost vzala do vlastních rukou a vidím ji před sebou zářivou a rovně nalinkovanou, nemám příliš zájem. .Poradila jsem jí, ať se přihlásí do televize, kde lidi za podobné věci dokonce platí. Nakonec se jí podařilo přes pasivní odpor zatáhnout mě do své garsonky.
Vidím solidního muže středních let, který k tobě zaplane láskou, musíš jenom odstranit překážku , která stojí mezi vámi."
"Jasně, Editku odstraním snadno, už se na tom pracuje."protáhnu se a nahlédnu do rozložených karet
"Co znamená ten barák? Ten jako vyvdám? Michal má jenom byt..."
"To je zřícená věž-znamená zmaření všech plánů-ale pozor-následuje nový začátek!"
"Nedělej mi v hlavě ještě větší zmatek než mám a radši něco nalej!"  Shrnu karty na jednu hromádku.
" Nechceš vyložit ještě na ten nový začátek? -láká mě Linda-
"Ne díky, radši budu plynule pokračovat ve stávajících intrikách- nový začátek bude až s Michalem-doufám že už brzy.

Zřícení věže na sebe nenechalo čekat dlouho.
V pátek odpoledne jsem potkala na náměstí Editku zavěšenou do Michala, byli ve skvělém rozpoložení a něco si povídali.
Když mě zahlédli, už z dálky na mě mávali a nadšeně mi líčili, jako bych byla nějaký rodinný přítel nebo co, jak měli manželskou krizi kvůli nějakému nedorozumění s mobily, ale pak se sladce usmířili a je to lepší než předtím, v sobotu letí do Paříže slavit výročí sňatku.
Že jste neřekli dřív, měla jsem dva zbytečné poukazy-chtělo se mi říct. Ale neřekla jsem nic. Měla jsem poněkd stažené hrdlo.
Aspoň jsem to zkusila.


Dvě letenky do Paříže leží v maminčině kuchyni na stole, jak se říká, jako němé vykřičníky.
Ve filmu pro pamětníky by s máti možná utírala oči cípem zástěry, ale tričko z tržnice takovým patetickým gestům zrovna nenahrává.
"Nikam neletíme.Jestli chceš vědět proč, zeptej se svého otce,"

Mlčím, a nechám matku lamentovat. Ze zkušenosti vím, že je to nejlepší způsob, jak se konečně něco dovědět-
Pochopila jsem, že se jedná o nějaký jednorázový otcův úlet
se paní Zlámalovou, rozenou Horákovou.
Mou mysl v současné době dostatečně zaměstnává její povedená dcerka.
"Však v Paříži si to všechno vyjasníte ne?"
"To zrovna. Já s tím starým bláznem nikam nepoletím. Nebudu se celou dobu dívat na jeho provinilý ksicht . Na to už nemám nervy. Jsi hodná Adinko, že jsi nám dala ten dárek, ale vem si to a udělějte si hezký víkend třeba s Lindou-když už nemáš manžela ani přítele-opět imaginární zástěra, matka ke mně přisunula oba poukazy-jenom leť, Adinko do té Paříže,
beztak co z toho života máš.."   Nechápu dost dobře matčinu potřebu chovat se a mluvit jako prvorepubliková matinka.

Nicméně mám zase v ruce ty dva zatracené poukazy-s jedním rozdílem-začínám maličko, docela nepatrně sladce tušit, s kým bych mohla v dohledné době stát pod Eiffelovkou..
Nechci to ale zakřiknout.

 

Když něco doopravdy chcete, všechny síly vesmíru se spojí, aby vám pomohly

Další den odpoledne zacinkal zvonek nad vchodovými dveřmi a vplula Krysa s miláčkem v patách.Zpražila mě pohledem, Michal poněkud klopil zrak a tvářil se neutrálně. Přenechala jsem je radši Františkovi, který celkem neochotně vstal od papíru s uzenou makrelou, kterou si koupil ke svačině.

Vzhledem k tomu, že jsem ho o jedné polední pauze zasvětila do své nešťastné lovestory, mohl projevit víc pochopení.
Nechala jsem si ale pootevřené dveře od kanceláře, protože se mi nechtělo sdílet uzavřenou místnost s makrelou, která , jak se mi zdálo, už vydávala podivný odér.

Zaslechla jsem, že předmětem transakce je čalouněné křesílko-nebo dvě, manželé se ještě nedohodli.

Nakonec si vybrali jedno s úděsným barevným mikroplyšem-zřejmě podle Krysina vkusu.

František přelomený v pase jako obchodní příručí z první republiky jim slíbil, že křesílka připraví a zajistí odvoz.

Když se za nimi zabouchly dveře, přišel za mnou do kanceláře, oždibovat zbytek makrely a utěšovat mou evidentně schlíplou existenci.

"máš svůj svět a ten se ti hroutí, to dávno znám, já prožil to sám," snažil se mě vzpružit Wabi Daňkem.

"Znáš houby," odpovědila jsem mu nepříliš přívětivě. Ale pohled na mírně zapáchající hlavu makrely, která zbyla z Františkovy svačiny, mi vnuknul nečekanou myšlenku.

Sedět na novém křesílku v útulném domově,ze kterého se člověku nechce nikam moc odcházet, to není to, co bych Michalovi momentálně nejvíc přála. Možná později, ale rozhodně by v této idylce neměla figurovat jeho současná žena.

Mám silný pocit, že momentálně by všem zúčastněným prospěl pravý opak, a mám dost konkrétní představu, jak zařídit, aby Michal do týdne zvonil s kufříkem u mých dveří.

 

"Ty jsi to tady po mě uklidila?" Diví se František, když vidí v kanceláři prázdný čistý stůl. Nebývá totiž mým zvykem podporovat genderové stereotypy, jako že žena se má starat o pořádek a čistotu.

Spíš po mě někdy kelímky od kávy uklízí chudák František. Pokrčím rameny.

Spokojeně sleduji Františka,jak si nakládá na vozík křesílko s nálepkou SÁZAVSKÝ a připravuje ho ke dveřím.

_

Už si na ty zřícené věže začínám zvykat. Některé věci v mém životě mají tendenci se trapně opakovat.

Celý týden jsem nevystrčila nos z bytu, v očekávání, že zazvoní Michal s tím , že u nich v bytečku z nějakého záhadného důvodu není k vydržení. Byla jsem plně připravená nabídnout mu čerstvý vzduch a trochu péče.

Stalo se ale to,že v pondělí dorazili manželé Sázavští opět do našeho krámu, rozzáření,jako kdyby se vrátili z líbánek.

Vyprávěli nadšeně Františkovi, protože já se opět ukryla do kanceláře, že právě strávili několik nádherných dnů v Alpách na welnes pobytu, a že je to vlastně i naše zásluha. "Ale to křeslo bychom fakt chtěli reklamovat!" Smáli se jako by jim před vchodem někdo nabídl jointa.

"Nikdy by nás nenapadlo brát si v tuto dobu dovolenou, ale v našem bytě byl hrozný zápach, nemohli jsme přijít na to, z čeho, nedalo se to nijak vyvětrat," vysvětlovala Krysa.

Když prohledali celý byt a několik nocí nespali, přestože měli okna dokořán, rozhodli se, že na pár dní někam odjedou, že to snad zatím nějak vyvane. Nevyvanulo. Nicméně když k nim přišla na návštěvu kamarádka s psíkem, který neomylně zjistil, odkud se zápach šíří, popadli křesílko a přivezli ho sem.

"Tomu nerozumím," kroutil hlavou František

"My taky ne!" Smál se Michal. "Vyměňte nám ho za jiné a my zase jedem!"

"To jsem blázen," chodil František po jejich odjezdu kolem páchnoucího křesla. "Že by si to něčím sami polili..."

Pojednou sáhnul do místa, kde bylo čalounění mírně rozpárané. Trochu zalovil a k mé hanbě vytáhl mastný papír s nahnilou rybí hlavou.

Držel ho v natažené ruce před sebou a beze slova vyšel ven, kde hodil inkriminovaný předmět do kontejneru.

 

Po návratu na mě ještě chvíli mžoural přes skla.

Nepropadla jsem se do země jenom proto, že mi na Františkové mínění zase tolik nezáleží.

 

 

 

 

 

 

 Pokračování příště

Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'ursi', 07.05.2014 20:23.

Názory čtenářů
06.05.2014 10:08
sokrates
svižně napsaný, fajn se to čte :-) ... jo, a ještě si to projdi, ať tě zas nepeskujou jak minule, pár chybiček tam je ...
06.05.2014 13:15
pedvo
Dlouhé, mnoho chyb a ještě k tomu na pokračování. Každá z těchto věcí mě dokáže odradit od čtení. Tohle je ale tak čtivě napsáno, že jsem to přelouskal a těším se na další. Hlavně, jestli to máš celé dopsané, nebo aspoň dobře promyšlené. Při postupném dopisování často dílo ztrácí.
06.05.2014 23:10
josefk
minule jsem to přečetl, ale dnes to vypadá na půl hodiny a to nemám .) tak jindy
07.05.2014 09:26
Stínohra
no bóžo, mrhat energií na takovýho blba, skoro by se mi to zdálo nevěrohodný, že tohle někdo podstupuje, ale lidi jsou různé, hloupé a blbé, jak říká můj dědeček.
Napsaný je to libově, o překlepech už psali kluci. Ještě bych zmínila čárky, na kterejch sis asi nějak zasedla bo co...

ale jinak, no, těšim se na pokračování, stejně jako na pokračování tvého předchozího textu.
07.05.2014 14:01
Wopi
Mimochodem: čárky a jiná interpunkce se píše ZÁSADNĚ takto: slovo čárka mezera slovo (analogicky i tečky, vykřičníky a otazníky). Vždy, když vidím tohle: "slovo,slovo" nebo tohle: "slovo , slovo", napadeá mě otázka, jestli dotyčný už vůbec viděl tištěný text. Pokud ano, moc pozorovacích schopností nemá.
07.05.2014 14:06
Wopi
oprava: napadá
07.05.2014 17:29
josefk
čte se to fajn, je to psáno lehce, no a pár čárek a překlepů klidně oželím :) však by jinak přišli korektoři ve vydavatelstvích o práci, že, kdyby... :)
jen je toho moc naráz, to už nikoho jiného skoro přečíst nestihnu....  :)
08.05.2014 09:45
klokan kámoš
koule. jako je to napsane tak, ze autor to ma v hlave v poradku, coz se dneska nebo tady, uz moc nevidi. kurva ale je to dlouhe jak cyp, sazej to tady po mensich castech. ono to neutece.. dik.

hele, nedavej to do Pro pobaveni, potom tomu tu kouli nemuzu dat..
08.05.2014 13:05
ursi
Už to nějak nejde změnit, nevadí, i tak díky všem!

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)