Dědečku, dědo H.! Vyvolávám tě, mrtvě živého i s těmi augurskými brýlemi, s pedantskou inklinací k rituálním pohybům – tu a tam jsem tě vídal, jak kněžskými dlaněmi ukazuješ nám vnoučatům plodnou sílu facek, bdící názornost prarodičovského dotyku svázaného s pažemi a dlaněmi generací vzdělávaných životem & všivým edukačním průmyslem pod podobiznami otců-zakladatelů-rodu a císařů aj. kandidátů Moci, kdykoliv jsme si dovolili otevřít skříň s pohřbenými poklady chalupářského hospodaření – slýchal jsem všechny ty prababičky, pratety, praotce a jiné předchůdce mého Bytí v Nebytí vylézat ze zažloutlých, vteřinnou slinou potřísněných fotografií a daguerrotypií a juch-juch-jásavých pohlednic z míst, kam někdy, dědečku, taky půjdeš, rozprostřeš si deku na trávu, posadíš se a budeš z košíku vyndavat věci lahodící tělu & duchu: čerstvé pečivo, sýry, salámy, zeleninu z trhů, lehké, a přesto kop-kop-kopavé víno, ale je to na tobě, fílfrí, poznamenám, jsa alespoň na relativní stránkomžik v obraze Dějin, jazykem fríkůlínů (kteří právě v tuto svatou chvíli pracují pro blaho společnosti, abychom se nebáli hromadného vyvražďování, front na banány, chléb, sirky k plynové trysce, anebo se nebáli ničeho a sledovali plíživou dekomposici vědění o vědění, o umění jak žít & jak umírat, o umění fujtajxl samotném, jak vyrábí z lidí nežné, lásce k duchu oddané barbary, jak samo tíhne k autoreflexivním etudám, aby si metronomicky ověřovalo svou danost vůči Všemu, konstruovalo se tiše a bez zásahu lidského těla & mysli); teď mi laskavě dovol, abych pokračoval v krájení příběhů; kanafas šeptavě šustil v tom družstevním bytě, připomínal ty dávné, dravou žlutí poskvrněné dny, kdy se dralo peří, dychtivě vyprávělo-poslouchalo, ožívalo smíchem nad epizodami cizích, „pocemtymojepotvoronarrativní!“ laškovných lidiček vrásčitých touhou nezmizet, zůstat, ach, navěky zůstat uzamknuti v třináctých komnatách druhých a třetích a čtvrtých a... důvěrných srdcí; zmíralo vzpomínkami na bylo ve zracích sklopených kamsi pod stůl, kde královsky ohlodávali čísi kosti moudře okounící, větřící psi, a když ne, tak aspoň poddaně-hladově cenili zuby, že by si taky kousli, byť do vlastní smečky – perutě andělů nahoře, hlídkující a vše prohlédající; skeletální lenost padlých dole, budující ze zbytků cosi podobně honosného jako hradby, věže a paláce království nebeského, jen z hniloby a hnisu a žluči a exkrementů naší-vaší existence.
Ony kabinetní okamžiky, mezi talíři s obědem, ve vázách s pomalu hynoucími nerostlinami, v lisu dvou skleněných desek – do sebe se zasouvají a připomínají oponu, ta se otvírá: ansámbl herců, od starověkých maškar přes novověké mágy Absurdity až k Pokustónům křísícím tlející národ, dál rudě hnisavý vřed lágrových pikniků a pustá propast, nic než pomyšlení na televarieté s deštníčky, pitvořením a tanečky kolem blátivého „co zítra?“; na jevišti se to hemží svazky, oj, jaké mají ti hudlaři a šumaři a šaškové pěkně časem zbičované hřbety! –, mi asociují bar Věčnosti a to, co se v něm může odehrávat. Blitzkriegovou strategií se k tomu dostanu, nejdříve však... co to?
Co to slyší, ucho mé mrtvolné?
Pssssst!
Bub-bub-bubnování břichatých prstů nikdy nepoznaných příbuzných na dvířka skříně – v temporálním vakuu mé antiplatónské jeskyně slyším zvenčí celé to karnevalové chrastění kostí Ztracených; jako jeden osifikovaný kolos doširoka rozkročený nad řekou Styx, ovšem tenhle tok-veletok, jemnostpáni a jemnostpaní, proudí nikoliv v crescendu hádvěó či pankrevní skupiny kolektivního massakru, nýbrž rytmem slov, neboť Slovo nebylo jen na Počátku, ono božsky a krutě emanovalo i na Konci, a bylo to fajn, fajn, fajnové jako splývavé harmonie & rytmy bubenických duchů, vězňů dědečkova kabinetu a kostitřasných chudinek kdesi v posloví řeky, v níž roztodivnými plaveckými-utopeneckými styly odtékají malformace těl, vám tak dobře známé z obrazů horečně těkajících, přeludných malířů, z představ básníků, kteří zmizeli, ani nevěděli jak, vymazáni z paměti světa.
„Kam ale odtékají slova, kam odtéká božský odraz, hudba sfér?“ ptali byste se s dávkou stylisace v krvi (buchnu jsem vám vrazil do žíly, ani jste to nepostřehli, byla tichá jako slepýš v trávě, nůž v uličce nebo bujarost rakovinných buněk), celí popletení s mozkem výřečného orangutana, smrad, trhané pohyby a vážně mrkající víčka, hotoví opičí poetové.
„Nu, to mě, holenkové drazí & diamantoví, nezajímá! Jen jsem si uvědomil, jak věc s věcí je spojena jako siamské dvojče – jedna v doméně vzpomínky, situace červovitě zavrtané kdesi v podvědomí; druhá resonuje mým soukromým vesmírem, kam i smrtelníčci mají přístup, když se dobře chovají...“ papagájovsky žvatlám a dávám pozor, zda mi nezačíná růst peří, z nosu se nestává zoban a palce u nohou se neproměňují v šplhací spáry pekelného Ara Ararauny.
A krom toho jsem se dlouho nemazlil s Uroboříčkem. Ten moc dobře ví, že teď v duchu obkreslujeme morfologii jeho páteře, když už ne hladivě prstem – stáčí se do klubka, neklikatí se jako ramena Egeru, toho antipoda Eufratu & Tigridu tam v dáli-šíři čuchonské, za devatero pohřebišti, dvanáctero bojovými cvičišti a jednou krvežíznivou řekou; a ani neleží přímo jako míza múz, blahodárná, inspirativní Styx, hltavě lokající příslovy, konejšivá, chladná, když umíráme vedrem, a horká, když se nám mrazem zastavuje srdce.
Požírač & rozněcovač světů neteče, ani jeho tvůrcovské vědomí, to spíše víří, bublá, kolotá, kdepak. Coby věrný mazlíček obtáčí svým ledově klidným tělem tu nohu stolu; tu svinutý čeká na stole mezi sklenicemi a skvrnami, obklopen mlhovinovými otisky prstů mých smělých hostů, avšak tahle bříška nezanechávají stopy jako bubenické omakávání předků v dědově skříni – ne, ne, není to zvuková, nýbrž stopa essence: astrálním jazykem ji mohu ochutnat a poznat sladkost, kyselost, hořkost a další podstaty –; tu mi omotán kolem krku coby nemrtvý amulet & talisman šeptne kdejakou pikantnost z druhé strany, kde kdosi čte Babylon PÍSMEN, vět, odstavců, prochází slumem významů a nespojitostí a jde mu z toho ničeho myslivna i s parožím kolem, někam na špacír, ja, anebo si ten-ta-to ctící imperativ klidu duše „už nikdy nečíst!“ v zoufalství z „nečitelného“ a v touze poznat raději cosi hmatatelného vrazí dlaň, loket, celou paži i s klouby do hamů-chřtánu, proleze hadím krokem jícnem až do hladového pokojíku, kde generálním úklidem zmuchlá stěny, vytrhá tapety a bude samotná u vytržení eremitova.
Ale nebojte se, jsou to jenom představy...
Slibuji, že už nebudu strašit, ale popisovati a líčiti v těch nejpestřejších barvách, krasokresebně ukazovat substance & jevy jako malým dětem. Tak například: „Jaké že to histórie mi Uroboříček prozrazuje?“ Většinou mi můj mazel našeptává útržky epizod, vzpomínek na tehdejší poměry sil, tůhle-támhle prožité chvíle Zkušenosti, cyklické ztrácení a nacházení Ráje.
To zní vznešeně, že áno, vážení?
Nenechejte se unášet ani nadnášet, i když ve zmíněných řekách se rekreuje přímo výtečně, ba prvorepublikově-bezstarostně: nebát se nemocí, protože ty vás umějí změnit k nepoznání, budete mít jinou kůži, jiné, jakoby vyfouklé, nebo naopak nafouklé orgány, jiný mozek, chuděra vyprahlý demencí nebo nákupní horečkou... |
