Dílo #68919
Autor:MartinZ
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Pohádka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:28.04.2014 16:36
Počet návštěv:233
Počet názorů:2
Hodnocení:1 1

Bouřka

Bradáč seděl  se Žofkou v dutině stromu s nohama svěšenýma k zemi . Mávali jimi jen tak do prázdna a z dlouhé chvíle pozorovali holuby, jak se mezi sebou přou o kus odhozeného rohlíku. Byl na ně roztomilý pohled. Oba holuby důležitě pokyvovali načepýřenými krky sem a tam a jak byli na sebe vzájemně rozčílení, nepovšimli si, že se blíží bouřka.

A to hřmělo ze všech stran! Černé mraky se nad Petřínem rychle zatáhly  a zakryly celé sluníčko. Začal hustý déšť.  Žofka s Bradáčem zastrčili nožičky, aby je neměli mokré a holuby, celí mokří odlétli. Na zemi po nich nakonec zůstal jen ten rohlík.

„A budou hlady,“ špitla Žofka.

„Kdyby se dokázali dohodnout a nebyli na sebe lakomí, mohli si ten rohlík rozdělit,“ povídá Bradáč. Pak už jen mávl tlapkou a dodal: „Nevadí, alespoň tu zbude pro vrabce – jsou malincí a budou za něj rádi.“

„A Bradáči, kde se vlastně v nebi vezmou blesky?“ Přitulila se k Bradáčovi Žofka.

Bradáč se zamyslel . Byl už starý a pamatoval jak na výsadbu Žofčiných petřínských švestek, tak i na tu hustou trávu, která dusívala jeho mladé jablůňky. Kdepak ta léta jsou! Potom pohlédl vzhůru k obloze a vzpomněl si na jedno dávné vlaštovčino vyprávění.

„Jak dobře víš, Žofko, když přijde bouřka, přivalí se těžká tmavá mračna. Ptáci ztichnou a všude po Petříně nastane nenadálý klid. Ptáci totiž létají vysoko a moc dobře vědí, že s bouřkou nejsou žerty.“

„To je Bradáči pravda, i vosy z našich hrušek odlétnou před každou bouřkou domů,“ přidala se Žofka.

„Každý, kdo létá vysoko, odlétne Žofko domů. Denně potkává mraky a ví, jaké to je, když  se během bouřky perou se sluníčkem! Být tou dobou venku – to by také mohlo být pěkně nebezpečné!  Panečku, to by také mohli jednu schytat!“ Pokýval moudře hlavou Bradáč.

„Nebezpečné?“ Podivila se Žofka.

„Ano Žofko, přesně tak. Tak jako nemá ráda voda oheň a oheň vodu, tak nemá rádo horké sluníčko mokré mraky. Setkají-li se, nastane mezi nimi bitva. Sluníčko se snaží odehnat mraky horkými paprsky. A mraky, ty se Ti Žofko pokaždé semknou a drží spolu! Stříkají po sluníčku moře vody,  všechnu, kterou ve svým tlustých břichách mají! Melou se, honí se, snaží se uhasit každý paprsek, až se zvedne vítr!“

„Nemám ráda mraky,“ skočila Bradáčovi do řeči Žofka. Minulý týden nám vytopily celý domeček. Kdo má po nich neustále vytírat?“

„Jsi takové moje sluníčko Žofko,“ objal ji Bradáč.

„Ale, kde se berou ty blesky?“ Vyzvídala Žofka.

„Blesky jdou od sluníčka. Sluníčko se přirozeně brání a hřeje tak mocně,  až z něj lítají do všech stran blesky. Nakonec zvítězí, mračna odežene a nám krásně opět vypucuje oblohu od těch pobudů do modra,“ nadechl se Bradáč. „Vyžene je a je klid.“

„Bradáči, venku už zase slyším vosy? Letí určitě k nám,“ nastražila ouška Žofka.

„A já paní vrabcovou! Říkal jsem, že si toho rohlíku všimne,“ zasmál se Bradáč.

Bylo po bouřce. Po stříbrných loukách se dolů z Petřína valily úzké potůčky. Všechno bylo opět, jako dřív.

 

Názory čtenářů
29.04.2014 23:50
josefk
všechno bylo opět :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)