Některé věci prostě zůstávají nedokončené. Někdy to nevadí, jindy to vadí jen někomu a jsou případy, kdy se to dotýká jedné konkrétní osoby,to když se jedná o orgasmus. To už je opravdu nepatřičné, naštěstí ojedinělé. Jestli jste se těšili, můžete přestat, o sexu to nebude.
  Mluvím o činnostech mírně většího rozsahu. Možná je to jen moje povahová závada, nicméně věřím, že se s tím potýká víc lidí. Nechávat věci nedokončené. Ne na furt, jednou přijde den a ono je to hotové, jen časové rozmezí mezi záčátkem a koncem je holt delší. Jako bych vás slyšel: Prostě seš línej jak veš. Sebekriticky musím přiznat, že zrnko pravdy by na tom mohlo být, ale ... nemůže to být třeba tím, že hotová věc se nám jaksi vzdálí? Ať už putuje do dalších rukou nebo zůstane doma vztah k ní, jako k dílu, nějak zmizí. Pokud jde z domu, někdy k ní zabloudí vzpomínka, ale většinou ani to ne. A i když zůstane doma míjime ji, tu s letmým pohledem, tu bez něj, ale bližší pocity už nevyvolává. Už se nemudruje jak to udělat lépe, rychleji, levněji, hezčeji, zajímavěj atd. Jako by pro mě ona věc byla mrtvá, aby uvolnila místo dalším činnostem a dalšímu mudrování. Není to obhajoba lenosti (tu si dokážu zdůvodnit líp), spíš pokus vysvětlit, že mám raději činnost než dobrý pocit z vykonané a dokončené práce. K napůl rozdělanému obrazu mám vřelejší vztah než třeba k úspěšně dokončené rekonstrukci komína ...
  A tohle povídání zůstane taky nedokončené. Ne,že bych nevěděl jak dál, ale jednak mám obavu, že bych vás už nudil a za druhé, ten syndrom ...