|
Jsem tu s ním: oba v Egeru, samodruzi steskem po světě ve velkém rozlišení. Procházíme ulicemi, nebo spíše: on prochází, já pouze sleduji, s přesností hráče tetrisu předpovídám, jak se bude Dvojta cítit, co si bude myslet, zaplňuji každou škvíru pochybností, liju do ní beton, tu plíživou smrt – zrovna jsme minuli místo, kde se buduje na dluh: už staletí tu naprázdno mudruje míchačka, proud míchání, vůbec ne vědomí, tu vteřinu-po-vteřině vyvrtává do myslí obyvatel díry jemné jak dech času, nedetekovatelné monitoringem mozkové hmoty, vln. Jak jsme se tu octli? Ptáme se tak mlčky, nikdo to nemusí vyslovit, otázky se trousí jako myší bobky už tím, jak dýcháme nebo převalujeme beztvářnou masu jazykového leviathana tam kdesi ve vědomí – a vypadáme, ó, my prokletí!, jako ta němě užvaněná míchačka, osiřelá už dobrých pár generací. Prošli jsme kolem, zní za námi nekonečné, koktavé vrrrrr, mě v tu ránu přepadá chuť vyprávět cosi jiného, jinde a jinak. Představím si ještě Dvojtu, jak odemyká dveře rodného hnízda, nasaje plísní nasáklý vzduch, přivítá ho sklepní pohostinnost, asi taková, co kdysi konejšila ustrašené před nálety, ačkoliv věděla, že puma projde střechou, jednotlivými patry jako nůž máslem až ke sklepu, kde se buď zapouzdří, zamaskuje harampádím a počká si na pověstnou dětskou zvědavost, anebo okamžitě, v ten jasně teplý bod časoprostoru, radostně rozdá žár, světlo, tlakovou vlnu a šrapnelové pozdravy plnými hrstmi – tak je milostnice štědrá! To už je ale zapouzdřená minulost-budoucnost. Navrácený její tříštivý, burácivý hlas neslyší: prostě & jistě si odemkne, zuje boty, přivítá se s okolím a rodinou, pohladí kočku... To známe. Proto jej opouštím, moje kroky směřují kamsi mezi lid, kde jsme zapouzdřeni jako bombová nálož, anebo připraveni rozbuškou vzplanout, rozdat Lásku.
Přede mnou se však neděje nic vše-rozdávajícího, ani nejsem hermeticky uzavřen v reflexivních spodních proudech. Vše, celá realita, je jaksi roztříštěné, nesouvislé jako ostatně vždy – to se po mém zesnutí nezměnilo, ačkoliv jsem si těsně před zhasnutím mortálního vědomí přál opak: ať se vše vysvětlí, ať se stanu vševědoucím plovoucím Duchem, ať nemám už žádných pochybností, otázek, muk! Houby s octem, jakkoliv je mám rád! Místo toho je realita & irealita snad ještě více rozostřená, plná přeludů, chimérických záhad bytí-nebytí: naprosto v souladu s mou smrtelnou, roztěkanou, blábolící-na-cestě-z-hospody-domů osobností. Posuďte sami z dalšího mého líčení:
Podnikatel si nasliní prst, a pokud fouká vítr správným směrem fíííí-hááá-hóó, tak odjíždí na jih za plachetnicí; uprostřed věty, v průběhu jednání, na náměstí v družném hovoru s poddanými. Jachta ho čeká s otevřenou kajutou, celá rozechvělá, kde ten rošťák zase plachtil beze mě, v cizích vodách za chvostem Mamona, toho kujónskýho kluka z plakátu, jak ho máme všichni rádi, ten jeho matematický humor, smysl pro logiku a pedantskou tendenci zakládat účty v bezpečných bankách, jen k usměvavým bankéřům „no problem, sir“ pěkně do sejfu, ták, pomalu a obřadně jako dávala maminka miminko do peřinek: „Buliki-buliki, ty můj Fiskální Schodku!“ Po obleku, jehož každý steh vás bude stát dvanáct miliónů vykoupených bangladéšských dělnických opic, zůstane pachová stopa: mezi lhostejným rejem podřízených, v chumelenici vasalů, co si, chachá!, myslí, že mají svaté právo ovlivňovat běh už tak dost naskriptovaného světa. Tuhle vůni propocených dětských otroků nasaju, abych si připomněl smrtelnost, a znovu rozvážnými kroky křižuji ulice, čtvrti, sídliště na okraji, kde útočí na mé nekrotické chřípí výpary amfetaminu, aleje, parky a obchody. Sám jako jsem vždy býval za živa – úsměv hned chutná jinak, sarkasticky: jsem v tom kosmickém stavu blažený, celistvý.
|
