Dílo #68707
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:12.02.2014 11:04
Počet návštěv:260
Počet názorů:1
Hodnocení:1 1

Prolog
A nyní něco reflexivního.
Nekropotence17

Dopověděl jsem. „Smysl, smysl...“ drmolí si kdosi pod vousiska. Než se stačím porozhlédnout po mém skromném lokále, doplňuje:

„Jaký tedy byl smysl vašeho psaní? To, že nám povídáte něco o životě a tak, to víme, že se chcete pochlubit. Je to určitý sdílení zkušeností, že ano. Ale povězte: proč jste vlastně psal? Proč jste chtěl, jak říkáte, obtékat čtenáře?“

Ten dotaz jsem čekal, přesto jsem nebyl připraven na něj odpovědět, vypadá to, že budu improvizovat. Sedíme teď všichni pospolu – má maličkost, kolem pět šest zvědavců, rokujeme u stolu, bar nám už nestačí, je dobré mluvit z očí do očí, pokud tomu tak můžeme zde říkat, a tak jsme si přistavěli židle, abychom se vešli, vzorně si na tácky postavili půllitry, korbele, šálky, každý dle své chuti – většinou je to můj monolog, co se rozeznívá po zdech, ale teď máme pauzu, přirozenou přestávku věnovanou otázkám. Bohužel i odpovědím. Tu hru musím akceptovat, ostatně mám zodpovědnost hrát.

Odvětím: „Víte, pokud opustím své ješitné ego, které chtělo být jako dítě chváleno za to, že něco prostě umí, byla to touha měnit svět. K lepšímu, k horšímu. Těžko říct. Zkrátka měnit, tak to bude nejopatrnější. Chtěl jsem svým psaním čtenáře pozvednout, dát mu jiné oči – nedá se říct moje, to ne. Nikdy nikdo nebude číst text, jako kdyby viděl očima autora, vnímal svět jeho optikou. Vždycky to bude nějak pozměněný a v jakýmsi průsečíku – tím, jakej ten či onen čtenář je, jakou má zkušenost, názory, představu o estetickym ideálu a-tak-dál-bla-bla-bla. Chtěl jsem měnit vědomí čtenářů, aby zkusili nahlížet na svět kolem sebe jinak, poeticky, aby přemýšleli v jiných soustavách, byli na chvíli jiní. Trochu jsem chtěl dávat lidem drogu, drogu imaginace, abych byl přesný, protože se domnívám, ano, je to jen teorie, já jí říkám teorie panimaginace, ale... Jsem přesvědčen, že všechno, co si dokážeme představit, všechny myslitelný možnosti, jak cokoliv tvořit, je jakási pralátka přítomná ve společnym vědomí-podvědomí-nevědomí-nadvědomí lidstva. Jednou jsem to viděl velmi jasně: světelná, různobarevná síť podobná těm roztomilejm neuronům... každej uzel v té síti představuje úsilí toho kterého umělce (pro přibližnou představu: něco podobnýho uvidíte, pokud za živa, jináč to nejde, zavřete oči a mačkáte si bulvy – jako malej capart jsem to dělával pro potěšení, bylo to jako na těch drogách, ten jev připomíná pulsující ohňostroj, ale tichej, uklidňující...). Stopa toho, co někdo (a vtomto ohledu zde neexistují žádný jména) v životě myslel a tvořil, se do té sítě promítne: některá místa jsou zvlášť propletený, zauzlovaný a vytváří jakýsi vyvýšeniny, reliéf – to je znak géniů. Tihleti umělci totiž cosi ve struktuře mění, už tím, že tvoří – a to dílo ani nemusí spatřit světlo světa, může zůstat utajeno, někde v šuplíku, nebo dokonce nenapsáno, nenamalováno, nepostaveno – posunují možnosti lidského vědomí, jeho fondu, dál. Všiml jsem si totiž, že představy umělců v různých dobách jsou si velmi podobny. Dejme tomu, že je docela možný, že by v době středověku mohl žít nějakej visionář, kterej by v hlavě nosil velmi podobnou představu obrazu jako je Picassova Guernica,“ nyní vnímám, jak se všem hostům zatajil dech, cítím i jejich pohrdavé úšklebky, dramaticky se nadechuji, zvolňuji...

Avšak neochvějně pokračuji: „Je to dokonce pravděpodobný jako samotnej já teď, tady mezi všemi. No a pokračuju v krasojízdě... Vidím ho, jak se těmi vizemi trápí, zdá se mu o nich, ale ukazovat ostatním je nemůže, koledoval by si o hranici a posměšnou čapku – takhle ukazovat v dlaních vesmír možna, to ne. Muselo se to trochu zlomit v renesanci, muselo něco přijít, zlom v paradigmatech poznání všehomíra, ale to je jedno. Všechno to tu už bylo, někde v jádru, jen kultury určitých epoch tuhle ohnivou, eruptivní, nespoutanou imaginaci označovali za rouhavou, protože v těch vejšinách představ ničemu nesloužila, jen prostě bublala, byla: z vizionářů se stávali kacíři nebo poustevníci nebo prostě jen zčernalý uhlíky. No a já chtěl tuhle schopnost představovat si, nebát se fantazie, tý jediný svobody v životě, v lidech oživovat, prostřednictvím textů v nich probouzet potenci vytvářet světy, takový malý zahrádky našeho rozlítnutýho já-my, kde je možno pěstovat zeleninu, ovoce, chovat slepičky, králíky a-kdo-ví-co-eště-dobrýho. Mý texty měly bejt rozbuškou v těch Edenech pěstování a chování, která určuje čas a místo Velkýho třesku, protože jakmile se někdo opravdu začte, je počátek něčeho novýho, víte, dobrýho. Vezměte si literární dílo: je nějak napsaný, něco ten text sděluje, něco ten text nesděluje... a pak máte čtenáře: je nějak vzdělanej, je nějak inteligentní (nebo si to jen myslí), má nějaký charakterový vlastnosti a všechno, a když tyhle dvě ingredience dáte dohromady, uvrhnete ho do procesu četby, máte něco, co se děje uvnitř jeho hlavy: to pak všecičko utěšeně kvete, pučí, roste, zraje, rodí se. To něco je právě ten svět ve světech, o kterej jsem usiloval. Měl jsem radost, když se mi podařilo těm světům vdechovat jiskru, když už jsme u těch pyrotechnickejch věcí. Proto jsem potřeboval publikum. Při psaní jsem nevěděl, o co jde, jen jsem uhnětl ingredienci, krčil rameny a počítal vždy s výsledkem, s tím něčím. S momentem, kdy se do toho někdo začte a bude se něco dít: ze semínek pronikat stonkem skrz krunýř země, embryonálně bobtnat v těle nebo se usmívat barvama ve vězení vajíčka. Proč o tom takhlenc básnim? Žil jsem totiž ve světě bez představ, všechno se mi zdálo šedý, lidi kolem si neuměli představovat nebo ztráceli tu boží schopnost – obrazy za ně dělala celá ta audiovizuální popkultura, stačilo si sednout a zírat, byl to autopilot, celoživotní kino, co nezavírá. A to prosím nebylo ani u dětí, bylo celkem normální, když člověk zkrátka přeskočil dětství v sedmimílovejch botách, anebo raketově přepřepřeletět v džetpeku fííííííí, cigáro u huby a mejkap všude možně po xichtě, pokud jste byli holka. Dětství a imaginace pro tu kulturu znamenaly velký prd, nebylo to užitečný. Zdrcující a drtivá většina – ale nejlíp by bylo, kdyby rovnou všickni: to bejvala a je dobrá inšpirace pro psaní dystopií, těch černohumorných grotesek pro intelektuááály – musela co nejrychleji dospět a dělat peníze, ne lásku nebo představy, vyrábět peníze. V tomhle hnusu jsem musel žít, tak jistě chápete, že jsem chtěl svou literatůrou aspoň něco změnit... No možná že jsem z toho magořil a spáchal ze zoufalství samovraždu, to už si nepamatuju, takovej bulvár vás ale asi nezajímá, viďte?“

Epilog
Etc.

Názory čtenářů
12.02.2014 14:08
Wopi

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)