Jsem tu pro vás připraven, v eternálním vakuu ani nemusím čekat, chodíte a ptáte se a posloucháte pořád, ani o tom nevíte. Mám vás přečtené, protože, jak jinak to vyjádřit, po smrti, zde v té bohaplné Postmortálii, tvoří mé vědomí a vědomí všech narozených i nenarozených, možných i nemožných bytostí spojitou nádobu. Jsem jako bůh, ale nesoudím, netvořím, neničím, pouze JSEM. Pardon, vlastně tvořím, to bych lhal sám sobě: tento tok vědomí, tato imaterie vyprávění, je svým způsobem dílo jak vyšité... až na to, že to není kniha. To, co držíte v rukou, je totiž jen odporný materiální nosič. Fuj! Už jako smrtelný Dvojta jsem si uvědomoval, že vyprávění prostě JE a nemá smysl se rozčilovat nad tím, že šéfredaktoři prestižních literárních časopisů na mé texty reagovávali tichým zvracením (jiné než tiché zvracení ze spisovného kumštu si nedokážu představit) do zásuvek s jinými obskurními rukopisy, pak je zase úhledně zastrčili, aby je ten puch nerozptyloval v duševní práci, a jali se odepisovati mi podobně úhledný ímejl načichlý řečí opatrných, lokajsky přikrčených poskoků literatury – nebo snad literárnosti? Nebo jejich představ o literatůůůře? Kultůůůře? Už nevím, nějak jsem to v poslední systole zapomněl rozlišovat...

Anebo neodpověděli pro jistotu a z všelidské slušnosti vůbec. Mlčení zlato, stříbro a démanty dohromady! Opustíme však věc mé autorské neviditelnosti, protože tato ignorace byla či spíš je pro mě druhem požehnání: němý za živa – uřvaný, uječený, ukoktaný, blekotající, blábolící, mumlající po smrti, jelikož, jak známo, Dvojta bývá i velmi, velmi drzý, zvláště natáhne-li bačkory! Dlení v Materiálnu bylo doživotní vězení, prostor a čas limitovaný našimi představami o životě, místo, kde jste nemohli dělat vše, co jste chtěli, ani kdybyste byli multimegamaxiultramilionáři. Omnipotence jest výsadou mrtvých anebo bohů anebo mrtvých bohů. Poněkud výmluvněji mohu blbsky udělat cokoliv, abych svou všemocnost, divinitu demonstroval:

Bububu, jejejej, blablabla,
                    mouchynajdětesiněkohozadustehoasněsteho!

Drzý až za hrob!

Kontrastní odbočkou bych však ještě dopověděl cosi o mé živočichovské zkušenosti: čekáním na nenapsané, nedoručené, nemyšlené godotí dopisy jsem strávil mnoho marných pozemských měsíců, až to přešlo v celou Věčnost, z níž píši/vyprávím tyto řádky. Tenkrát mi stačilo, kdyby mi poslali i jediné interpunkční znaménko, když ne jednu-větu-jedno-písmenko. Nic. Už tehdy ve mně vyklíčila představa, že jsem ve skutečnosti onen bájný Neviditelný autor. Když „nyní“ usrkávám ze své sklenky whisky trpkosti, počíná se mě zmocňovat prázdnota: „Vždyť já už ten Neviditelný jsem! Hovno představa! Hovno beletrizování! Ono to vyklíčilo a už to roste, je to celý v květu!“ Tak pomateně volám na celý poloprázdný lokál, záhadná obsluha dělá svou práci zodpovědně, má pochopení pro podobná extempore u baru nářků, a tak nevzrušeně leští sklenice. „Že jsem si to dřív neuvědomil, mohl jsem se s tím smířit. Nemusel se tak snažit, nebyl tak ambiciózní, tak horlivej někde bejt...“ mumlám si sám pro sebe a nejspíš vypadám jako tisíciletý poustevník, co má roztěkané zorničky, žaludek jako rozinku, mozek jako jedem a červy pochybností prožranou zdechlinu. Budu si to uvědomovat od této památné „chvíle“ – nahlížet tak i na svůj tamější život. Možná právě tato charakteristika a tato stylizace je klíč k interpretaci smrtelného pobývání Dvojty, k jeho smyslu. Už vím, k čemu to všechno: je to omakávání, ohmatávání, sebepoznávání kontur, hran a barev – jako poezie sama.