Dílo #68686
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:05.02.2014 20:25
Počet návštěv:274
Počet názorů:2
Hodnocení:1

Prolog
Nyní něco delšího, když už je to dlouho, co jsem tu byl...
Nekropotence14
Býval jsem velice stydlivý. Ve věci osobních, vnitřních prožitků jsem prokazoval persistentní ostych: např. pokud jsem někomu, i tomu nejbližnějšímu svému, presentoval něco ze svého mikrokosmu, své slzy-krev-oheň, co se vaří tam někde uvnitř, nechal nahlédnout na bílé maso mého nitra, jak se škube v křečích podnětů zvnějšku-zvnitřku, kupříkladu pouštěl těm nešťastníkům oblíbenou hudbu, co vždy dokázala bledou hmotu mého já otevřít, rozšklebit na celý ten makrokosmos ve své zrůdnosti, vždy jsem se navenek notně potil, lepil se prsty ke stehnu, sedačce či hraně stolu, kde jsme spočívali v té chvíli obnažování, polévalo mě horko, jako kdyby mě někdo cizí sledoval, nacházel se v podivné zemi rozpaků.

Asi to i sami znáte, drazí pozorovatelé. Líčím to v tomto vyprávění z jednoduchého důvodu: kdykoliv-jakkoliv vysedávám v mém skromném baru zapomnění a vzpomínám, mívám ošklivý zlozvyk být nesnesitelně sdílný, hanebný, nestydatý, připraven zodpovědět všechny otázky mých věrných, bedlivě naslouchajících hostů (ať už přijde vlk samotář, nebo celá skupinka fanoušků), stačí, když se ve dveřích někdo zjeví, zaslechne mé vřelé pozdravení, pobídnutí k přisednutí.

Smrt mě změnila – ostatně koho ne, zeptal bych se. Za živa mě měnila spousta okolností, jak si ráčíte představit, ale především to byly archetypální etapy života: první poluce, první sex, první zranění, první opravdu dramatické – ale zvnitřku, vašnostové, zvnitřku dramatické! nemám zde na mysli Indiana Jonese a jeho mimoděk troušené repliky, když revolverem posílal nacisty do Valhaly atd. – zážitky při četbě, sledování filmu, na výstavě obrazů.

Býval jsem pořád jiný – nikdo se ve mně nevyznal, natož já sám! Neustále tvarovaný emocemi jako nějaká améba: představuji si ji, jak si bezstarostně plave v kapce vody, požírá zbytky po cizích životech, když tu najednou se odněkud přivalí smrtící mrak, nějaký jed, vidím ji, jak se otravě přizpůsobuje, mění barvu, dokonce i jídelníček, je ostražitější, takhle opatrnou ji pozoruji, je znát, jak se pokouší splynout s okolím, s tou špínou mrtvolné masy – torza, zahnívající pahýly, bizarní sbírka částí těl, čehosi po něčem, celé to pokroucené, pokřivené, znetvořené nic po něčem, anebo zrůdné něco po ničem.

Ano, takhle podobně jsem si počínal, jen jsem si to neuvědomoval – nepotřeboval jsem nic vědět, beztak to bylo pohodlnější (kdo se má pořád pohybovat mezi těmi morbidnostmi: nějaká cizí končetina, fuj, čísi nazdařbůh plovoucí čelist, jako kdyby chtěla něco klapavě sdělit, ale sestřičku, tu milou společnici, s níž dělávala všechnu tu mlaskavou robotu, ne a ne najít...), natož abych se zajímal o to, kdo že to do mého ne-přirozeného prostředí vmíchává ony toxické koktejly – Molotovův hadr! tyhle roztoky rozežíraly živou tkáň, jako kdyby to bylo nerozlučné přátelství mezi ohněm a papírem, ta samá tenze, ta samá lačnost papíru po zčernání – ostatní organismy zůstaly plavat bezvládně jako uhynulé velrybí hrudní koše, jen jsem je již nemohl pohltit, tak se bál nákazy, rozežrání, ale sám jsem přežil, hladovec-měňavec.

Teď je vše jinak. Opustil jsem domovskou kapku života a vstoupil do království, kde je vše rovné rovnému, dokonce i romány se zde dají produkovat. Ve Věčnosti setrvávám ve stavu všudypřítomna – blbě se o tom vypráví, ale pokusím se využít životních, i když nepočetných (zkusím vynahradit kvantitu kvalitou, když už nic jiného), zkušeností: jako zoufalý mladý muž, co sám sobě říkal „Zkusit se má všechno, pokud to jde,“ a věřil v nekonečno možností ve způsobu a smyslu konání v tam-tom světě, jsem okusil i psychedelické substance.

Má tehdejší psýché se skoro ani nedotýkala věcí, nedýchala, byla prostě mrtvá podobně jako všechny ty velrybí trupy vznášející se v mých představách, vlastně ani moje tělo nebylo tečné, nedýchalo, pohybovalo se jakoby náhodně od banalit k absurditám všech druhů a barev. Prsty jsem přejížděl všerůzné realizace hmoty, pokoušel se hladit bílá záda stěn, blyštivé desky stolu, mnohotvárnost kočičí srsti – myslím na každý jeden zvířecí chlup, jak se mi hemží pod dlaní, a opět si vzpomenu na amébu: každou chvíli tak jiná, stačí hladit-proti-srsti a textura se změní, bude to jiná kočka, jiné zvíře v jiných časech, za jiných podmínek, bude se i jinak chovat, bude po mně vyžadovat velrybí mléko, protože po něm nemá průjem, bude mňoukat tak hlasitě, že se mi v hlavě rozezvučí varhanní verze Final Countdown, celý se smrsknu, zalezu do sebe, zpochybním všecky ty vaše teorie, hypotézy a neotřesitelné pravdy o evolucích, třescích a omládnu do batolecího věku, věku sfingy a věku raka...

Epilog
Děkujeme za pozornost!

Názory čtenářů
06.02.2014 15:03
Wopi
Tvé texty tu chyběly
06.02.2014 19:50
Killgore Trout
Tak už jsou zase tady! :) Díky za zastavení.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)