LiTerra

Houští na kraji hvozdu bylo plné trnů a spletenců požírajících se větví. Lovec se odradit nedal. Vkročil.
S lehkostí odkláněl kopím ohony větví bránících mu v cestě. Tiše. Ani haluzka nezakřupala. Lovcův zrak odhodlaně držel stopu. Jak Snadné. Vlk už krvácel. Nestávalo se mu často, že by hodil tak mizerně. Nestávalo se, že by se vracel s prázdnou. "Co bylo jednou započato, musí být dokončeno." Připomínal si v hlavě kodex svých druhů v lovu. Čím dále bude utíkat, tím více ztratí krve, a pak už jen jediný úder. Jak Snadné... Lovec byl potěšen. Tak krásného bílého vlka v kraji dlouho nikdo neviděl. Tuhle kožešinu bude nosit všem na odiv hrdě a dlouho. Kráčel a snil. Nespouštěl oči z krvavé stopy.
Stronzo! Přetočení se vzad po levé noze. Zápor plnou vahou do pravé. Zvednout kopí! ... Zvednout kopí ... Zvednout to zatracený kopí! Opakoval si do ztracena a sesouval se k zemi. Zraněná vlčice padla vedle něj. Rudá ji slušela.