„Dvojta! Dvojta tu dlouho nebyl! Tak pojď, Dvojto!“

...(ve třídě ticho, náhle spadnuvší školní pomůcka jej prolamuje)

„Dvojto, zkoušení, chci, abys šel k tabuli!“

...(oslovený se zasněně dívá z okna, neusmívá se, takže můžeme usuzovat, že zrovna není zamilovaný)

„Já čekám...“

...(načež učiteli dojde trpělivost a hodí křídou po snivci, balistická střela zasahuje zasněné rameno, čistý průstřel skrze dvouplášťovou záštitu kůže, nervovou soustavou se šíří poplach)

„Já... na břehu moře... peru se s přízraky... tam roste a mohutní můj... zapisuji zlomky sebe... jsem mrtev, píšu krákoráním... nikdo mě neuslyší... já... na břehu moře, v němž všechen pot lidstva... vezmu každému mysl, rozmačkám v odšťavňovači a slupku vrátím, mízu naliju do moře... budu se dívat, jak se leskne hladina špínou myšlenek... mastná oka jako v babiččině bramboračce... mám přístup ke všem myšlenkám, nekonečný systém sdílení dat, ke každému obrazu, každé noční můře, co kdo snil, žil, mohu je všechny svázat... oko hurikánu, epicentrum... tam jsem, slepý a vidoucí, vznáším se v tom bezbožném prostoru, ruce upažené jako nějaký laureát Ceny války, hladu, smrti a moru, medituji, kontempluji...“

„Aha, náš Zarašuštara opět blouzní. Zatřeste s ním někdo, maříme čas!“

A pak se někdo vskutku odněkud přikradl, ukázal Jidášovo ucho, nos, oko a úsměv, pevně mě chytil za ramena a vytřásl ze mě duši (ta se s držkou plnou mořské pěny, porostlá korýši, propadá skrze molekulární strukturu školní lavice, podlahy, trámů, betonu, zapadá kamsi mezi odpadky – což je mimochodem její přechodný, kvapně se rozrůstající domov právě v takových případech ohrožení), takže mé oči přestaly vyzařovat hvězdnou hudbu planktonické krve oceánu, pro méně náročnější z vás jsem zkrátka přestal blebleblebleblekotat jako pomatený Blebleblebleblekota. Byl jsem tu hodinu zkoušen (jak již ostatně očekáváte, že ano?) z hydrosféry, což mě (na rozdíl od vás, bystří luštitelé) zaskočilo, a tak jsem místo zasvěceného povídání několik minut hučel jako siréna, skřehotal jako harpyje a řval jako mantikora – a to prosím bez přerušení, ať se vlasatý, kostnatý, radikálně smýšlející učitel zeměpisu snažil jak chtěl. Ano, příliš jsem ve škole neprospíval.