Dílo #68140
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:06.08.2013 17:28
Počet návštěv:256
Počet názorů:0
Hodnocení:

Prolog
Teď poněkud delší úryvek, neb jinak to nejde.
Nekropotence12
 

„Pověz mi něco víc o tvé dětství, když už jsi to tak pěkně nakous´,“ vybízí mě jeden z mých laskavých čtenářů a já se pohodlně usazuji na barevné stoličce připraven se roztomile zdráhat, než začnu velkoryse vyprávět. Kolem nás hlučí cirkus klaunsky zářících sklenic cinkajících o sebe, dotýkajících se rtů ostatních, ale ti pro nás neexistují, jsou to pouze kulisy, kartonoví panáci a pouťové dekorace, na tuhle maškarádu neslyšíme. „Jsme tu pouze my dva, můžeme si vyprávět, můžu v tom pokračovat, jasně jasně, slyšte slyšte...“ rozjíždím svůj flašinet, znalecky si přeměřuji vyzyvatele, jednu chvíli se tvářím jako kdybych měl z patra vysoké stoličky odvyprávět příběh příběhů, to, co se stalo kdykoliv kdekoliv od počátku věku do posledního smítka přítomnosti (kterak čísi potěmkinská ruka laští sklenici, utírá plochu baru a jak se na té přistávací dráze pro pestré reje drinků leskne mramor saponátu, hadrové vody a zbytkového alkoholu...), anebo záhadně mlčím, podepírám si rukama hlavu, tu těžkotonážní cisternu, pak celými lokty a pomalu usínám, zatímco čtenář se svými nápady opouští místo setkávání a vyprávění.

Ano, čas od času k sobě připouštím návštěvníky, pár vyvolených, kteří se nebojí obětovat pár eónů jejich drahocenného času. Vytvořil jsem to místo jako ideální křižovatku našich cest – má podobu pozemského nočního baru: aby to bylo pro příchozí co nejpohodlnější, i když přiznávám, že to není tak úplně originální způsob posmrtného pí-ár, a aby i oni z toho něco měli (mám na mysli exkluzivní výběr toho nejlepšího postmortálního pití včetně profesionální umrlčí obsluhy). Čas našich schůzek je v jejich nevědomí – až upadnou do toho nejhlubinnějšího spánku, jsou-li spirituálně nalazeni na mou podivnou tóninu, a já jsem ochoten je přijmout (přeci jen po smrti jsem jaksi vybíravější – to pochopíte brzy sami), objeví se ve vstupních dveřích baru, který nechci za žádných okolností pojmenovat hloupě, ješitně a rádoby světácky jako třeba Krásný ztráty, a už sám sebe vidí, jak bříšky prstů omakává sklenku s whisky, bourbonem či koňakem nejlepších značek (a tohle je moc zajímavé: podle oblíbeného alkoholického nektaru a způsobu, jak ho pijete, poznám, kolik pozemského času vám zbývá, než se naposledy nadechnete; někdo hltá zběsile, ohnivá voda olizuje sliznici a pak se piják diví, že ta kořalka kope; někdo usrkává jako princezna a pak se zas diví, že na něj už nezbylo... Ááá, to by vydalo na celou studii, to vám povídám, nám však postačí pouze tato zmínka), nadzvedává obočí, prohlubuje a zklidňuje hlas při každé otázce, jež mi položí, aby tomu všemu dodal důležitosti a jakési obřadnosti, dovolím-li si být analytickým.

Ano, tak tam sedíme vedle sebe a já odpovídám například takto: „Tehdy jako malej kluk jsem míval často střety s hmotou, nemívala mě ráda, to víš, padal jsem kromě ze stromů na záda, jak slyšels, taky na hlavu, nejen páteř jsem měl jak paragraf, ale taky mozek, tu pokladnici doširoka rozevřenou, fíha habaďůra, to víš, vzpomínám na ten zimní stadion, mě na bruslích kupředu levá pravá a najednou skluz!, to jsem koukal, jak jsem letěl k ledu, to bylo normálně struhadlo na lidi, vlastně na xichty, schválně si to taky jednou zkus, ale teď o mně, protože kvůli tomu sedíme teď tady, viď, no byl jsem v gezichtě vodřenej jak sviň, samá krev a kůže v cárech, samozřejmě setrvačnost, že jo, takže lebkou do mantinelu, třísk!, hvězdičky kolem si přimysli, hele a motám se, motám, pak už dobrý, jen musim ležet, a hned zase něco, přepadeníčko pod rouškou tmy a ze zálohy, tam se seběhli, mysleli, že si užijou, ale po pár kopancích do břicha a do hlavy jsem už nevystartoval, utekli a svítilo se za nima, jak je pálila vina, viděl jsem to třetím okem a třetím uchem slyšel, jak dupou, vzdalujou se, to mi znělo jak boží tamtamy, to si piš, pak jsem se probral a měl gramatiku, celou morfologii, lexikologii atd. celou pochroumanou, nacimprcampr, ale domů jsem doběhl rovně, pak zase jednou let na ledu, ale už ne ta blbá setrvačnost, ale ta blbější gravitace, ačkoliv na ni moc nevěřím, práskla mi hlavou o zem až to zazvonilo, otisk mýho temene se ozýval až v okolních vesnicích a oni si chudáci mysleli, že to jest umíráček a tak se kolektivně pokřižovali jako jeden věřící Pepik, no a těch otřesů mý hlavy bylo v těch dobách dost a dost, celkem to vyvolalo zmatek, nepořádek a neklid se mi vlily do vědomí, pak se ve škole divili, jakej jsem deprivant, roztěkanec, zapomnětlivec, vyšinutec a-kdo-ví-co-dalšího, jednou jsem se ve škole poslintal, chudinky spolužáci, museli se dívat, jak teču na lavici a pod ní, lepilo se jim to na papuče, pantofle a bačkůrky, když odcházeli, měl jsem pak kárný slyšení, na kobereček poslintanej mym studem se mnou a to jsem ještě tekl, taky jsem zapomínal učebnice, domácí úkoly a někdy i povinnost chodit do školy, a pokud jsem nezapomněl, tak jsem nosil na hodiny úplně jiné učebnice, řešil imaginární úlohy namísto těch skutečnejch a sem tam se objevil v cizí škole a to pak s mojí maminkou řešila policie a posléze pedagogickej psycholog výslechem, dotazníkem a malůvkama, popisoval jsem spolužačkám pantofle nadávkama, neboť to bývalo z lásky, a mě to vždy ranilo převelice, páč jsem za to byl pohlavkován, schazoval jsem květináče a díval se, jak rozkvetou hliněnými provazci do všech směrů, ty jo a v okolí střepy a nahá kytka, a to všechno, prosím, byly důsledky mý otřesený hlavy, nemohl jsem za to, viním otravnou gravitaci a křiváckou setrvačnost...“

Tak pomalu dopovídám celou historii mé mozkovny, která se váže k druhému rysu mé persony, a snem přivolaný host počíná hasnout, jen se sám sebe ptám, zda si po probuzení na něco z toho vzpomene. Ach, ten posmrtný život skýtá mnoho přemnoho výhod pro spisovatele!

Názory čtenářů

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)