Pamatuji sám sebe jako osobu zvědavou, někdy dotěrnou až běda: např. archetypální lezení na stromy, což bývala činnost univerzálně hledačská – chtěl jsem (jako ostatně nevědomky značná část chlapců mého věku) dosáhnout vrcholu, abych mohl z jiné perspektivy poznat okolí, a pohodlného místa v koruně jsem mohl dosáhnout jedině systematickým hledáním příhodné větve, pahýlu či suku. Toto dendrofilské počínání jest alegorií mého budoucího života – i toho posmrtného, neboť ani smrt není med – však jsem čas od času narazil na vosí hnízdo, nahmatal jeho papírové stěny, poklepal na hučící úl jako vyslanec lidského království, v němž každý touží vládnout: nikdo sám sobě, vždy aspoň někomu poblíž jako šelmy – od despotického otce kontrolujícího členy rodiny k odpad hnisajícímu hegemonu interkontinentálních raket a volebních pohádek pro vazaly užitku. Tyhle žvásty o blahobytném Okcidentu jsem naštěstí do světa nevyřvával, pouze neúnavně lezl na duby, buky, borovice, nemyslel na nic, jen měl před sebou vidinu ptačího oka, kosmického úhlu nazírání na věci a při tom opojném blouznění jsem padal, větve a pahýly (suky jen smutně mrkaly na mou svištící, mizející siluetu svým jediným, letokruhným okem: dávaly mi amputované sbohem) se pode mnou prolamovaly nebo drze rozestupovaly a já si vyrážel dech a tupě zíral do nebe, co se mi laškovně coby nový kamarád do deště vysmívalo rafinovanou hrou mraků a světel (tu byla odpověď na mé dětské otázky „proč“, tu se zase rozplynula, odplula kamsi do éteru kolektivního nevědění, a já ji nestihl v té motanici par dekódovat), anebo jsem byl nevítaným hostem mezi šestinohými sestrami, nerespektoval jejich klid pěnových stěn, vnikal průzkumnickými prsty do pláství, kde se rodily další marné životy tak jako u nás, dole, v království králů, místokrálů a šlechticů, a chtěl jim dodat něco z energie Vládnoucích, a za odměnu dostával toxickou medicínu, abych se probral z onoho mesiášského komplexu (jehož součástí, jak jsem po smrti musel přiznat, je např. pornografická, incestní, dvojitá penetrace Matky Země za účelem hromadění hmoty tam, kde je jí nejméně třeba – a tak se mohou kněží Růstu naklánět z tribun, ve stavu opilosti ze strachu před ujařmenými upadat do blaženosti a hlásat dostatek housek; papírků do kanceláře; kleští; podnožek; těch lesklých udělátek, co je s oblibou strkáte do; pamlsků; věšáků, ramínek a kopyt; pantoflí; holicích strojků; propisek; kokainových kartiček, asi vizitek bezpohlavních právníků, jejichž slovo je jako stéblo trávy – stačí kolem projít a máte corpus delicti, anebo projít jinudy a mít ticho po pěšině, a přitom vědět, že déšť smete všechny stopy po nás; papírových kapesníčků; lednic; reproduktorů Alfa-Omega, z nichž se line hudba sfér, zapojíte-li je správně; ložiskových kuliček kdesi na náměstí, ze kterých cítíme tajemnou sílu Věčnosti; špendlíků aj. odznaků dokonalosti), a tak jsem opět padal směrem ke středu Země, kolmo k horizontále přímky A pod kmenem dubu, buku nebo borovice, a po nárazu měl v plicích na pár vteřin prázdno a sledoval donkychotské cesty oblak na rozinantském, klopýtavém hřbetě větru, mezka tak náhodně uvažujícího o odyseách věčných návratů... A poslyšte, přátelští čtenáři, tyhle cesty na vrchol a ke dnu poznání (Čeho vlastně? S ohledem na bezmoc bezdechého, opuchlého polehávání v trávě bychom nejspíše mohli připojit přívlastek „rezignace“) nebyly jediným rysem mé infantilní osobnosti, také bychom tu mohli líčit nespočetné nárazy mé mozkovny do čehokoliv tvrdého jako bych byl živoucí magnet a vše kolem železitá tkáň vítající mé tělo, což znamenalo mnohonásobné přeskupení mých myšlenek, vzpomínek názorů atp., avšak toto mozkotřasné či snad mozkobouřné dění spadá až do další kapitoly. |