Ano, žít. Tyhle legrácky vidím docela jinak nyní, když už jsem mrtev, bezprizorný, anebo naopak všudedoma, všudybud a všehochuť, jak chceme. Za života jsem se lopotil: pro uznání mezi rozumnými, pro lepší porozumění Všemu – jak jsem byl naivní! Až teď plně chápu absurditu mého snažení: a vidím všechny ty spisovatele šikované do spolků, obcí, syndikátů, jak se přežírají na banketech a rautech placených z kapes šmelinářů s bílým, tříštivým, vše zaplavujícím světlem, halekají hlahlahlagloria držíc se půllitrů, sklenek s vínem, a horují o dokonalém verši, dokonalé sentenci, dokonalé poetice.

Jsem nad nimi, svůj navěky – bohužel – a chechtám se, chechchechchechtám, nemohu si pomoci, ne že bych pohrdal jejich hloupostí, jen mi přijde zábavný ten paradox života, nevědomosti, jež vládne na pozemském světě, jež jej zastírá jakousi záhadnou moudrostí našich dnů vtělenou do Molochova jazyka, jemuž jsem nikdy pranic nerozuměl, jehož logika mi byla vždy, jak velice lituji, cizí, a nemohu popřít, že se na ty bohémské písmáky už těším, až jim řeknu, jak jsem je předstihl v poznání smrti, zatímco oni o ní tepali slepé básně, kovali hluchá souvětí, leptali němé fráze a patlali bezbarvé odpovědi na mělké otázky redaktorů. Nu ano, jsem ta želva, co předhonila zajíce: v krunýři Nicoty jsem si vybudoval pokojíček, stěny si vymaloval nátěrem ze sněti vesmírného blaha a svých soucitných slz (s vámi, drazí čtenáři, s vámi!), z kosmického zmatku sbil nábytek, rozmístil všechny ty židle, stoly a poličky a na ně v různých podobách a konstelacích rozmístil dekorační předměty, jež do mé duše vnášejí radost ze smrti.