Skalní tlama
Příběhy střídají jiné příběhy. Překážky střídají další překážky. Noc střídá den… Svítalo. Sluneční královna pozvolna přebírala vládu znavenému měsíci a probouzela celý kraj tancem na parketu světla. Hvozd na Theoloniově cestě vystřídala hora. Plazivá a mohutná hora objímající kraj až za obzor. Tisíce jejich potůčků a ranní rosa, koketovaly s královnou svítání a lemovaly pěšinku stoupající až k trůnu Denní hvězdy.
„Cítil ji!“ Její odér však přicházel od tmavočerné skalní stěny, stále odolávající reji světla.
Skalní tlamy, co vše v okolí pohlcovala a požírala jazykem tmy chmátrajícího pod skalním převisem. Jak čenichal, tak čenichal, cítil ji právě odtud.
V závoji šedého stínu, kráčel ctižádostivě dál po kostěném koberci. Pach z hnijícího masa a morku z ohlodaných kostí, dodávaly obavám korunu. Cítil stáří. Samce. Krále z jeskyně vládnoucího žezlem strachu, cítil, jak míří proti němu. Její vůně nesená vstříc jeho čenichu vánkem ze tmy, ho však lákala víc, než jej děsil strach této mrtvolné kobky. „Vánek. To znamená vchod i východ,“ pomyslil si. „Je to cesta! Moje cesta!“ Bál se boje, vlastně se nikdy v životě za nic pořádně nerval. Ale kvůli ní, překonával svůj pud. Chtěl ji! Cítil, jak vyráží kupředu. Zcela nepřipraven, ale za to bezedně odhodlán.
Byl krásný den, plný světla. Světla přes které ho ani hvězdy nedokázaly varovat. A on by je vlastně ani neposlouchal. Byla tu vůně zahalující všechny smysly. Byla tu melodie. Byl tu boj! Boj v katedrále zla.
|