| Přibližně od té památné chvíle, co jsem vlastně předčasně ukončil své primární vzdělání a jal se študovati klasické gymnázium, inicioval tak sekundární etapu intelektuálního života – však jsem také během přijímacího řízení zavlažil útroby školy obsahem mého trávicího traktu, což bylo vedením školy náležitě oceněno. Ihned povím proč: z úst, z nosu a snad i z očí a uší mi tryskaly žaludeční šťávy, má ledabyle natrávená, polomrtvá snídaně a na lavice, židle, stěny, strop a podlahu učebny, v níž jsme coby uchazeči o post velevážených gymnazistů, tj. budoucích inženýrů, doktorů aj. výkvětů společnosti, dopadaly smradlavé chlístance v roztodivných vzorcích až oči i nos přecházely; avšak po zevrubném prozkoumání mého gastrického díla se páni profesoři velice podivili a uklízečku nechali chudáka nervózně poklepávat koštětem na chodbě, neboť všechny odpovědi na otázky v testu a mnohé další ukázky ducha visely a kapaly tu ze zdi, hran lavice, rámu obrazu, nástěnky, překvapené tváře budoucího inženýra-doktora; veškeré mé netušené vědomosti, doklad nezměrného intelektu a tvůrčí síly čpěly tam jako monumenty lidského nitra; výpočty, rafinované veršíky a slovní hrátky pokrývaly třídu tu v binárních kódech, onde v nacistických šifrách, jinde zas v germánských runách či v hieroglyfech tajuplně přizpůsobených modernímu světu, zatímco mé archy testů ležely jako tabula rasa jen lehce potřísněné kyselinou chlorovodíkovou coby pachovou stopou-podpisem mistra těla –, jsem počal nahlížet smrtelný život jinak. Sice jsem ze vzdoru hrdého svobodného ducha odmítal číst tzv. povinnou četbu, bylo mi odporné vysedávat po večerech nad poznámkami a učebnicemi a osvojovat si látku pro mou mysl nestravitelnou, nesmyslnou, zbytečně mysl zatěžující a nebetyčně nudnou, avšak zvnitřku jsem rostl, poněvadž jsem se věnoval jediné tehdy smysluplné činnosti: radovánkám her. Ano, byl to bohapustý hédonismus, nihilismus temného já, jenž gradoval po smrti mé matky a dosáhnul grandiózních výšin v období maturitním a pomaturitním – však jsem musel po mnoha letech to všechno, zejména pitvorný svět literatury, co jsem zmeškal huntováním duše (nekonečné dobývání virtuálních prostor, objevitelská onanie, iluze vítězství, to opium, hašiš, extáze dvorany slávy!) a těla (plundrování těch kožnatých vaků, pytlů na hmotu, krevního oběhu různými pralátkami, to všechno pro to, aby se materie re-re-re-re-recyklovala bez konce: šup ven dolů těmi rourami skrz záchodovou mísu a kanalizační systém, zpátky v podobě neviňoučkých balíčků, úhledně a laskavě obalených robotem kdesi v upocené továrně na jídlo – hop na talíř našeho všedního stolu, do ledničky v kuchyni, kde to je cítit světlem, tím všudypřítomným svědeckým duchem času... prozradí mi ho prach, co se pomalu usazuje na složení výrobku, datumu spotřeby, pravdě o nás), dohnat. |
