Město vonělo rozvrkočenými keři rododendronů, kdykoli šel někdo  blízko, a já šel blízko a užíval si je. Skupinka lidí kolem mě ševelila jako hejno vrabců, ale neposlouchal jsem je, stejně nehrozilo, že bych se dozvěděl informaci, kterou nevím, nebo která by mě zajímala. Prohlížení památek a krásných míst kdekoli, má pro mě jiný význam. Nevím, jestli to znáte také, když všechna místa kolem vás už jsou objevená a máte pocit, že v nejširším okolí znáte každý patník, kámen, každého člověka. V těchhle chvílích já jedu pryč, někam, kde jsem ještě nebyl, kde to jistojistě neznám. Zezačátku jsem jezdil plánovitě, teď se nechám vozit specializovanou cestovní kanceláří na místa, která nejsou předem známá. Prostě vás vysadí a vy jste. To mám rád.

 Procházeli jsme pomalu městem, které jsem ani po půlhodině nepoznával. Prostě jsem nevěděl, kde jsem. Super. Slunce se střídalo s mraky a přes domky a pásy stromů v dálce se přehnalo tu světlo, tu stín. Ulice byla široká a přesto díky hradbě stromů na jedné a stěně domů na druhé, uzavřená. Jako v kaňonu, kde vlahý větřík povívá kolem sedla věrného oře. Protáhl jsem si záda. Byl jsem ve svém světě, uprostřed jiných světů. Včelky olizovaly vnitřky kvítků ve větvích, malinkatý chundelatý pes čůral pod tím samým stromem. Otřel jsem si čelo, díky větříku jsem si skoro neuvědomoval, jaké je horko. Naše skupinka popocházela jen pomalu dál, průvodce, starší muž s lenonkami, knírkem a  bílým kloboukem rozhazoval rukama, zřejmě vyprávěl nějakou zajímavost místa, kde jsme zrovna byli. Já se ale zadíval na obzor, kde to vypadalo, že tohle město končí. Zaostřil jsem. Co to .. ? Přes posunující se pruhy světla a stínu někdo položil šedavou vatu, nebo to tak aspoň vypadalo. Natáhl jsem ruku směrem k ostatním ze skupiny, snad jsem se chtěl zeptat, jestli to taky někdo další vidí, pak jsem ale ruku použil jako stínítko a přimhouřil oči. Nebo je to prach? Jako když na trávu vysypete sáček z vysavače. Ale pohybovalo se to.

 Trochu mě to znejistělo. Normálně mívám věci, které mě znejistí rád, alespoň není pak nuda, ale věci, které mě znejistí a vypadají hrozivě, rád většinou nemám. Zvedl jsem ruku a  ukazuju tím směrem, nikdo si mě nevšímá, hlesnu, a jako bych tam nebyl. Hele lidi, heeej …začínám křičet a rozbíhám se, především proto, že prach z vysavače jako by nabral vítr a vydal se směrem k nám. Už i k ostatním z naší skupiny i k lidem na ulici se dostal nejen obrazový materiál, jak by řekl mluvčí NASA, ale i  zvuky pohromy a zkázy. Rozbíhám se. Sluníčko zahřívá okolí příjemně a klidně, jako by se vůbec nic nedělo.  To je ale právě ta síla kontrastu, vidíte průšvih a vidíte klidnou nečinnost současnosti, oboje najednou, ve vás se všechno zvedá směrem k úprku jak v grotesce s Tomem a Jerrym, ohryzek do krku, krev v cévách se hrne, že se do svých trubek nevejde, na hlavě naběhne žíla, vysychá v krku. Odtrhnul jsem nohy od asfaltu, ač to dalo práci, snažím se nedívat na ostatní, poočku sleduju řítící se „NĚCO“, stejně zvláštní, že může jít o prach z továrny na bonbóny a veškerý úprk by byl vlastně směšný, ale kdo chce čekat, děje-li se něco velkého, krajina když zuří, lidi křičí, nesednete si na lavičku a nepočkáte, abyste zjistili, že opravdu nejde o sladkosti, že nejde o nic nevinného. Raději se dostanete do bezpečí a pak se v klidu později dozvíte, že šlo o planý poplach.

Úprk je to správné slovo, přijde mi, že se mi nohy táhnou asfaltem, ale na druhou stranu, předbíhám pomalejší lidi. Šedohnědá vata se valí blíž a blíž, jako když sousedka vymetá prach z komory na ulici. Myši se rozutíkají a já jsem jedna z nich. Ještěže jsme byli teprve na kraji města, za chvilku už kličkuji mezi malými předměstskými domky a už se vřítím na cestu, okolo níž se zvedají ze špíny stromy, bojující s horkou plochou naplácanou na zemi člověkem. Lidi z našeho zájezdu už jsou v kouři, zmizeli a koho to dostihlo, okamžitě zmlkl, to pro mě osobně, nevěstí nic dobrého, běžím, honem a už jsem na okraji, na okraji ČEHO? Skála jako by před sebou měla svěšený závěs z popínavých rostlin, neproniknutelnou zeď, jako dělanou na moji záchranu. Jak jsem vůbec věděl, že mám běžet sem?! A jsem tu vůbec dobře i přes ono uvolňující přesvědčení, že jsem tady správně, abych přežil? Vběhnu pod převislé rostliny a po jejich zadní straně bleskurychle, tedy funím u toho řádně, šplhám nahoru, nahoru, pryč, přijde mi, že nahoru je teď lépe než do dálky, zvlášť když už do dálky není kam. Navíc předpokládám, a ano, předpokládal jsem správně, mlha, opar či kouř doběhne stejně jako já ke stěně a vydrží, podle svého množství šplhat nahoru za mnou. Lezu ještě pár metrů, o moc víc už nevydržím, prach už dosáhl spodku stěny a letí okamžitě nahoru. A já se blížím k …… to byste nevěřili, zespodu jako by pod stropem skály jsou vidět železné dveře. Dvě další tempa mořem šlahounů a už jsem u dveří. Když v tom se mrak zastaví.

Sáhl jsem na kliku dveří a zkusil je otevřít. Byl by trapas doběhnout a vyšplhat až sem a pak chvilkovým zaváháním selhat v sebezáchraně. Ale držím kliku, vezmu za ni, dveře se otevřou, ale kouř se nehýbe. Kapsa mezi skalou a visícími rostlinami se prachem neplní. Vydechuju a nadechuju jako maratónský vítěz. Trubice v krku mě pálí až snad do zad, chodidla si až te´d dovolují připomenout, že jsme na ně celou dobu úprku kašlal. Bolí mě úplně všechno, slzy v očích jsou nejspíš od vyčerpání, hlava mě kouše, je horko. Ježiši, co se to stalo? Potřeboval bych vyplivnout prach, ale nedostává se mi slin. V tom upoutá můj pohled něco, co bych tady nečekal. A ani bych neočekával, že to právě teď upoutá můj pohled. Na malém skalním výstupku, kus od místa, ze kterého jsem dosáhnul na dveře, se mezi kusem trávy krčí modrofialová květina. Normálně kytka – jak z psychedelického kresleného filmu o Alence v Říši divů. Začínal bych už věřit tomu, že jsem usnul a probudil se v pohádce, nebo že stačí zvednout hlavu z olepeného stolku v baru a zjistit, že mi někdo, a teďrychle žalovat na policii, něco přimíchal do skleničky sladové whisky. Ale neprobíral jsem se. Kouř dole se nehýbá. Nesmím spadnout. Ale stejně se pokusím dostat se ke květině. Stačí se pořádně držet, dva kroky a jsem u ní. Chci si přičichnout, mívám tyhle automatické touhy, vidím koně, chci ho pohladit, vidím kus masa, spustí se mi sliny, vidím květinu, no už víte, co chci říct. Kytka nevoněla, což bylo trochu zklamání, ale ne zas tak velké, do hlavy se mi začala vracet živočišně přirozená touha po přežití, protože tady není ještě nic jisté. V tom se dveře přibouchly. To byl ten moment, kdy si pomyslíte, že už víte, proč jste předchozí nepochopitelnou aktivitu dělali. Protože tam nahoře s vámi někdo hraje zatraceně nerovnou hru v kostky a vám nejspíš ani žádné kostky nedal. Hrnul jsem se nahoru, ač mohlo jít taky o nelogické rozhodnutí, mohl tam na mě čekat zabiják, nebo nějaká příšera ze skal, po tom, co na vás zaútočí prach z obřího vysavače, nebo co to bylo, už můžete popustit uzdu fantazii, nebo ono vlastně můžete kdykoli, jen že přetlak krve v lidském potrubí asi způsobuje i přetlaky v představivosti.

Dveře otevřít šly. Ticho. Kouř dole se nehýbe – hlavně teď špatně nestoupnout a nesesvištět si to přímo tam dolů. Hlavu posunuju nahoru do otvoru v podlaze, ano teď už je to vidět - betonová podlaha. Mám v úrovni podlahy je vlasy a hned se mi do hlavy vkradla myšlenka na počítačovou hru Prince of Persia, tenkrát u táty nainstalovanou z asi deseti disket, a na pasti, které hlavní postavička musela překonávat. Co když těsně nad povrchem přejede ostří a všechno, co bude vyčuhovat, se ode mě nemilým způsobem oddělí?! Jsem mezi lidmi, co mě znají známý tím, že nemám rád nemilé oddělování částí svého těla, takže jsem udělal nejdřív mazaný – dle mě - pokus. Ulomil jsem jednu větvičku z živého plotu, no spíš živé stěny a prostrčil ji jako válečný předvoj prostorem možného nebezpečí. Předvoji se nic nestalo, tak se počalo nahoru soukat i panstvo. Hlava chtě nechtě musela první, ramena, vzepřít se a …… ještě na loktech se rozhlídnout. Místnost vypadala jako větší garáž, ve výhledu po velikosti prostoru mi bránil stůl stojící hned vedle vlezu. Ale zase mě mohl krýt. Napravo nebylo nic, jen police vyčuhující z příšeří jako rozchechtaná ústa starého vyšinutého muže. Předměty nebylo možné ve tmě rozeznat. Nalevo, někde dál, nejspíš v další místnosti, stůl jako clona úctyhodných rozměrů filtroval jasně žluté světlo, působilo to příjemně. Ale někde tady bude ten někdo, kdo zabouchl dveře, nebo se zabouchly samy? Ne, někdo tady přece svítí. Vylezl jsem na podlahu a zůstal přikrčený, s jedním kolenem na zemi, druhým připraveným vyrazit vpřed. Nakoukl jsem z boku podél stolu. Chodil tam člověk, vyšší postavy, nakrátko střižený, oblečen do špinavé kdysi světle béžové kombinézy, přes oči větší brýle s kulatými obroučkami. Přenášel nějaké věci z místa na místo, pokládal kovové předměty, chvílemi se do něčeho soustředěně díval, vypadal uvolněně. Co teď? Situace se, jako mnohokrát v mém (vašem taky?) životě, vyřešila sama. V okamžiku, kdy jsem se zaobíral myšlenkou, jestli je bezpečné vystoupit ze svého úkrytu, nebo zda mám využít moment překvapení (?) a zaútočit na neznámého a AŽ PAK s ním navázat komunikaci, v tom okamžiku se muž zastavil a podíval se mým směrem. K mému úžasu a úděsu i promluvil.

„Nebudeš se tam schovávat pořád, že ne“

Zřejmě čekal na moji odpověď. Nehýbal se. Jaká také ne. Úplně mě tím vykolejil. Nemám rád, když mě něco vykolejí. Ještě chvíli jsem nechal situaci šponovat. Asi abych měl pocit, že situaci také ovládám trochu já. Myslím, že jeho to nevykolejilo vůbec. Otočil se ke mně zády a začal zase něco dělat. Co teď? Mohl bych utéct dolů, třeba už kouř, či co to je, zmizel. Nakoukl jsem dolů. Nezmizel. Doprčic. Postavil jsem se. Muž udělal několik kroků směrem doleva a zmizel mi z dohledu, buď v jiné místnosti, nebo prostě jen v pokračování té, ve které byl. Nemluvil jsem. Slova by mi přišla jako něco, co mě může prozradit. Navíc jsem netušil, co bych měl říkat. Vzal jsem z police něco, co mohlo být zbraň. Kus železa, ne, nástroj na, netuším, v těchhle věcech se nevyznám, nebo ..,? Došel jsem pomalými kroky až ke zdroji žlutého světla, neustále se rozhlížeje všemi směry, jako by odevšad mohlo skočit nějaké nebezpečí, a ne že by nemohlo. Vzpomněl jsem si na fialovou květinu venku na živé stěně a zatoužil být u ní a nemuset řešit další ošemetnou situaci. Nerad řeším ošemetné situace.

U zdroje žlutého příjemného světla jsem se zastavil. Zastavil jsem se poněkud netradičně, což způsobil především obrovský psychický otřes, a pak i to, že už, zvláště ve smyslu hledání smyslu, nebylo kam jít dál. Ve žlutém kontejneru pohodlně, aspoň na první pohled, ležel člověk a oddychoval, takže živý, předpokládám. To mi můj otřes ještě nezpůsobilo, to chápete. Až vám vysvětlím, CO způsobilo moje psychotřesení, pochopíte i netradičnost mého již zmíněného zastavení se. Co si budeme nalhávat, omdlel jsem. Když jsem se probral, omýval mi muž obličej mokrým hadrem. Usmíval se. Zřejmě mi nechce ublížit. Mimoto svoji zbraň už jsem v ruce taky nedržel, zůstala na místě mého sesunutí se. Muž mi vysvětloval, co se stalo, Co byl onen kouř, jaké město jsem navštívil, všechno. Místnost nezískala o mnoho jasnější kontury, a obrazy v mé hlavě nebyly o mnoho jasnější zrovnatak. Potom muž, který vysvětloval, řekl, že už to ukončíme. Stiskl tlačítko a byl konec.

Svůj patent už jsem podal na Úřadu průmyslového vlastnictví. Čekám na vyjádření. Přístroj umožňuje něco nevšedního, nového, bezpečného. Takže ten patent jistě dostanu, co myslíte? Cestování do míst, která neexistují, se zápletkou, kterou nikdo nečeká. Kdo by to nechtěl?! „Cestovatel“ si u nás v pěkně zařízeném pokoji lehne do „Cestovního lůžka“, a pak je jeho vědomí pomocí vlnového působení na jeho mozek naladěno na požadovaný program. Prožije to, co by sám chtěl, s předdefinovanou mírou nebezpečí a vzrušení. Malinko mi dělal problémy způsob zakončení, nedařil se mi udělat stejně plynulý jako start, ale malé chybky se objeví u každého převratného vynálezu. Nebuďme malicherní, nejsem rád, když jsou lidé malicherní. Ten patent určitě dostanu.