Dílo #67878
Autor:Andrew Maxwell
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Úvaha
Zóna:Jasoň
Datum publikace:07.05.2013 09:32
Počet návštěv:506
Počet názorů:13
Hodnocení:6 1 2

O psaní



  Chtěl bych mít brejle s tlustou obroučkou, ne už tak nutně s tlustým sklem, ale tu obroučku jo, protože takový brejle schovají a zároveň ukážou. Nejde mi psát. To říkám naprosto zodpovědně a uvědomělě, přestože si myslím, že píšu líp, než někteří, kterým jejich písání vyšlo (jakože knižně). Přesto tvrdím, že mi to nejde. nejde mi vyškrabat od zmrzliny dřeň a dostat se až na dno chuti. A když se na ni nedostanu já, tuplem se na ni nedostane čtenář. Sám poznam, když je některý slovní spojení to pravý ořechový. Cejtim ho, vystupuje z papíru nebo obrazovky, jak prostorový písmo na vizitce. Čtu si lidi, básníky nebo nebásníky, kteří uspěli do tý míry, že je každej zná a chci bejt taky tam. Ani ne kvůli slávě, na slávu se dneska už nehraje, dneska je "slavnej" každej blbeček, co ukáže v televizi zadek. Ale kvůli tomu všeobecnýmu cejtění, že je to dobrý. A to bez toho, aby to bylo dobrý, nevznikne. Chci psát tak, že se slova budou skládat sama, lehce, a já budu vědět, že neni lepší způsob, jak je kdykoli později přeskupit. Kdybych byl nájemnej zabiják, chtěl bych, aby po mě zůstalo čisto. Dobře odvedená práce, zanechávající stopu jen v duších, ne na koberci. Když budu alkoholik, chci mít na náhrobním kameni, že sem se uchlastal, ne nic jinýho. Koho zajímá po dlouhé těžké nemoci, hovno, uchlastanej. Když budu kuchař, od kterýho lidi odcházeli šťastně naplněni, chci, aby lidi za dalších 60 let, když si někde přečtou o mně zmínku, aby se jim znovu připomněl ten TEN pocit, s kterým odcházeli po obědě se svou parterkou z naší restaurace (imaginární v tomto okamžiku). Aby, až s poličky vemou malou knížku s mým jménem a názvem, který mi vypadl ze srdce a ze života, aby když bude správná nálada, měli touhu se ponořit a až ji otevřou, aby měli možnost se ponořit. vymáchat si pusu, nohy a smočit vlasy. Aby vylezli z mojí knižní lázně zbaveni olepených nánosů všedního dne, plni emocí, které hledali. neboť každej hledá něco jiného, že. Já hledám sametovou vysoustruženost, sled písmen působící jako výstřel z děla, tak silný, tak cílený, tak jednoznačný ve svém významu pro jednoho, tak jednoznačný úplně jinak pro druhého. Chci se řezat nožem a vyjít krásnější než předtím, stát v bouřce, nechat se trhat a vyjít celistvější. Chci se stát bouří, hrnout písky pobřeží, předělat jeho tvar, vytvořit nové zátoky, nové hloubky, nová místa klidného spočinutí. Chci si oči protřít prachem všech cest, po nichž šli ti největší a poté vidět lépe. Chci se ponořit do hudby, a vyplout z ní potom jak čistý tón, nejsilnější ze všech. Jeden tón splňující v srdci posluchače funkci symfonie. Symfonie tahající diváky a posluchače z útrob lóží a balkónů, vláčející je přes opěradla sedadel, zmítající je přes orchestřiště až k nohám herců a oni pak zemřou rukou hrdinovou, šťastni. Chtěl bych sílu být v jedné vteřině hercem i divákem, abych v jednotě spatřil, co chci vidět i co chci dát. Chci splynout sám se sebou, abych se pochopil. Nevím, Kde vzít tu sílu, tu ostrost předmětů či pohledů, tu něhu přírody, která vyloupne zajíčka ze zaječice a o šestset metrů dál láme skály.

Chci se stát básníkem, v jednoduchém obleku sedím u rozostřené lampičky. Kouř dýmky utahuje šrouby vzduchu stojícímu kolem. Hraje Orff a rozčiluje mě, proto měním desku. Kytary řvou a přinášejí očistu pomačkaným chvílím. Vyhladím sám sebe do dokonalé plochy. Jen z dokonalé plochy vyvstanou nádherná pohoří, zvlněná časem prostřeleným skrz hrudní koše umělců i neumělců. Chci být král, oblečený do šedivých hadrů fascinovaně brečet nad upracovanýma rukama popelářského učně a dojímat se štěněcím hopkáním. Čapek a Čapek, a Seifert, a Sova, a Nezval a Neruda, a Krchovský a Heyduk. Usmívají se pod vousy, sedí na sklápěcích divadelních sedadlech. Mají odpracováno, mají vybojováno, vydali to ze sebe. JAK? Mačkám se jako citron do horoucího čaje na umakartové desce umakartového bytového jádra. vyvracím se naruby, protože někde TO musí hnízdit, ta schopnost očistit se od sraček nalepených na podrážce chtění. Odhodit to všechno a stát jen naboso, beze všeho v krajině prostě všech nerovností. Tiché ve své dokonalosti. Tichý ve své dokonalé schopnosti křičet bez sebeklamu. Přeju si ticho na pohovce analytikově. Ticho sálu po promítání filmu který zasáhl. Ticho v řadě, ve které došly lístky na oblíbené představení. Ticho po přečtené básni. a na jedné tváři slza pohnutí. Na cizí tváři a na tvé tváři. Chci ticho.

Počet úprav: 6, naposledy upravil(a) 'Andrew Maxwell', 07.05.2013 11:31.

Názory čtenářů
07.05.2013 11:22
alex
...vystihl jsi, myslím, to podstatné. Nejde o slávu, ale o EMOCI! Když se tohle autorovi podaří stane se nesmrtelným. Možná. Dokonalosti nelze dosáhnout, lze se jí pouze přiblížit, lze ji pouze tušit.

Nedokonalost je někdy daleko roztomilejší (z internetu) : "4 metody jak si pročistit tělo očima odborníků..."
07.05.2013 13:53
klokan kámoš
no jo. to je právě ono. já si totiž nemyslím, že to je o tom, že si na tebe někdo vzpomene za padesát let a něco pocítí. jako, že to by měla být ta touha, ten vrchol dobrého pocitu. tahle touha musí strašně brzdit.

lidi jsou čuráci a to je čistá pravda. proto je jedno, co se jim děje. bukowski vyjebal se všema lidma kolem sebe i s těma, co mu v životě nějak pomohli, a někteří pomáhali fakt hodně. jediný člověk, kterého měl opravdu rád, byla jeho dcera. jinak podrazil všechny. asi věděl, že stejně všichni děláme věci jen pro svůj užitek, ale jen někteří o tom ví a jen někteří jsou ochotni si to přiznat.

slova jsou symboly, lidi jsou matrix, vše, co vzniklo dílem člověka je vlastně jen určitou interpretací a proto, jedinou věcí, kterou si člověk může být v danou chvíli jistý, je jeho vlastní pocit při sdělení, druhý to nikdy nechytne ze sta procent stejně a ono to není ani předmětem zájmu.

nemůžu si pomoct, ale pro mě nejlíp to tu celé popisuje Ruiz. zatím ho nikdo nepřekonal. ale je super, že cítíš, že celkové hodnocení, je vlastně promítání si vlastních pocitů hodnotících do tvého díla. a tedy, že vlastně nemusí mít, s nějakou kvalitou, co společného. ale tady mario říkal, že o tebe nemá strach, tak bude mít třeba pravdu. :-)
07.05.2013 14:14
fungus2

07.05.2013 22:30
josefk
umíš
09.05.2013 10:14
Andrew Maxwell
díky za zastavení, nemělo to bejt dílo v pravým slova smyslu, jakože čekání na pochvalu, uznání nebo zatracení :-), ale chtěl jse popsat nějaký vnitřní zákruty toho, co cejtim, když se ven žene něco (a ted opravdu nenarážím na Máriovu parafrázi mého "díla" :-)), co bývá uměním vytvarovat do literárního tvaru. Chtěl jsme slyšet názory, vaše bolesti ze stejnýho pocitu, Vaše rady, Vaše ..něco ... jak jste na tom vy ... co s tím děláte atd atd .. vy, co jste něco napsali, tak díkeš
23.05.2013 20:08
asi
mám to dost podobně, ale s rozdílem, že netoužím ani po nějaké spřízněné reakci...
24.05.2013 07:40
Andrew Maxwell
asi napsal(a):
mám to dost podobně, ale s rozdílem, že netoužím ani po nějaké spřízněné reakci...
za reakci děkuju, chápu ten postoj, nicméně přijde mi nepřirozený dělat něco, co se dělá pro druhý, a nemít radost, když někdo řekne, že dobrý, ale tady bude asi zakopanej psík v tom slově "toužit". Bažit nebo prostě radostně přijímat je rozdíl
27.05.2013 12:19
asi
radostně přijímat! to je ono :)
29.05.2013 13:30
Lu_Po
asi napsal(a):
mám to dost podobně, ale s rozdílem, že netoužím ani po nějaké spřízněné reakci...
I tak to pochopení potěší snad ... zvláště, když je to osobní a někdo se to vnímat snaží že ...
30.05.2013 07:42
Andrew Maxwell
něky mi přijde, že lidi se házejí do takový (nemyslím konkrétně "asi") pózy, že si píšou a všechno je jeim jedno, ale to mi nepřijde normální, málokdo je takovej budhista, aby to měl hozený takhle do prázdna, protože proč teda vlastně potom píše. Když "prázdno" je to, co potřebuju a vnímám, tak nač něco tvořit, CO mě nutí, pudí něco tvořit ... jakej smysl to má

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)