I.
za lodí, kterou jedu, pěna provázky táhne modrým gobelínem sundaným ze stěny, to kvůli číštění píšu si deník, a vlajka plove vzduchem natáčím kormidlo a nic se nemění v hlubinách ryby v tichomořském sněmu naprázdno hubou v myslích spoustu vět dám nohy na sud, co pozbyl rumu náhle zvedá se vítr a loď se zkouší chvět jsi sama jako já, oba jsme sami a oba naprázdno cvičíme rybí tlamy II. za lodí, kterou jedu, pěna pohrabe hlínu, vsaďme moruše pod stromkem lavička, kde rád bych zase spal čtu si a racek střihá slunce na kousky až jeho pruhy padnou do zahrady a to jsem nečekal přivřené oči všimnou lesklých mraků prasátka do oken oslepí hloubavé jsi šitá z pírek vlhkých z mořských solí a já jsem tonoucí, co dál už neplave jsi živá jako já, oba jsme živí jsme v moři lidských křiků oba nedůtkliví III. za lodí, kterou jedu, pěna rozhrne oponu do sálu přísných dam a pánů, kteří vraští rádi čela foyer plné flašek rumu polodopitých herci jsou námořníci což ty jsi nevěděla dostal jsem roli, za níž jsem vděčen smím dávat srdce a brát si za to jiná smím skasat plachty, vézt se proudem docházka na břeh silně nepovinná jsi svoje jako já, oba jsme svoji kotníky omývané klidem při příboji
|