Dílo #67719
Autor:pedvo
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:28.03.2013 10:09
Počet návštěv:354
Počet názorů:15
Hodnocení:5 1 2

Velké nedorozumění

 
 
                                     VELKÉ NEDOROZUMĚNÍ
     
     Vikomt Moten vyťal políček zemanovi Boranskému. Protože je Francouz, byl to políček decentní, po kterém na krátkou chvíli zrůžoví zasažené místo a který se uštědřuje, dopustí-li se někdo na člověku nějaké nepřístojnosti. Uštědří-li jej člověk vikomtova ražení, nebývá zvykem na něj reagovat. Je to totiž pouhé přátelské plesknutí, a stav je vyrovnán – ona nepřístojnost na straně jedné a políček na straně druhé.
     Tento usus zeman nedodržel ani v nejmenším a políček opětoval. Protože je Čech, byla to facka přes celou hubu, po které na delší čas oteče zasažená tvář a která se uštědřuje, vytne-li někdo člověku z ničeho nic políček. Uštědří-li ji člověk zemanova ražení, nebývá zvykem zůstat stát na vlastních nohou. Je to totiž rána nešetrná, vedená letitou zkušeností – kdo málo praští, bude hodně bit. Tento usus vikomt dodržel beze zbytku a praštil sebou o zem, zjevně otřesen.
     Jádrem konfliktu bylo vikomtovo zjištění, že zeman příliš dlouho se zalíbením hledí po komtese Monice, přestože vikomt jasně naznačil, že na tuto dámu myslí on a někdy v budoucnu ji hodlá o svých citech informovat. Zemanovy pohledy byly přímou výzvou, aby ho vikomt odkázal do patřičných mezí. Proto padl onen políček a proto také vikomt považoval záležitost za vyřízenou.
     Je ovšem třeba vědět, že zeman hleděl na komtesu nikoliv se zalíbením, ale s myšlenkou, že vikomt by mohl svou vyvolenou trochu vykrmit. Takové choudě by mezi našima holkama krev a mlíko nezavadilo ani o obecního posluhu, míní zeman. Na souchotě to nevypadá, že by ji odstrkovali od stolu? To se také nezdá, všude je na stolech jídla dost. Třeba jí nechutná. Kdyby trochu zapřáhla, vytrávilo by jí a jak by baštila! Tady se jen tak ometá, není divu, že jí nešmakuje.
     Až o pár dní později zeman usoudil, že zdejší šlechta vlastně nemá z čeho vybírat, že je to tu samé vyžlátko; ale to bychom předbíhali, pokud by ovšem příběh směřoval tímto směrem. Je zřejmé, že zemanovo oko, navyklé pohledu na plné venkovské dívky, neumí ocenit křehký půvab komtesy Moniky. Obdržený políček ho tedy vyrušil ze zcela jiných myšlenek, než z jakých ho podezříval vikomt. Odpověděl, jak už víme, fackou a tím považoval záležitost za vyřízenou. Že neví, proč ho vlastně vikomt udeřil, nehraje roli; třeba mu to poví, třeba ne. Stav je podle jeho názoru vyrovnán.
     Až ale vikomt sežene myšlenky dohromady, patrně dá najevo, že tento názor nesdílí. Zatím se však snaží postavit na čtyři, potom na dvě, chvíli se překvapeně rozhlíží a pak je již očividně ve své kůži. Rázným krokem došel ke svému převlečníku, visícímu v odkládacím přístěnku, vyňal z jeho kapsy rukavičku, postavil se před zemana a zlehka ho udeřil prsty rukavičky do tváře. Pak o dva kroky poodstoupil, hodil rukavičku zemanovi k nohám, založil ruce na prsou a čekal, co zeman učiní.
     Teď bylo na zemanovi, aby se překvapeně rozhlížel. Místní mravy ho nikdy nezajímaly a význam takovýchto prostocviků s rukavicí mu byl cizí. Nepřikládal mu důležitost a není vyloučeno, že ho ani neznal. Rozpačitě se otočil po skupince svých přátel, ale ti netečně přihlížejí a zeman by se vsadil, že se i baví. On ale zná jedno pravidlo. Jednoduché, ale pomáhá. Když nevíš, jak se chovat u cizích, chovej se jako oni. Co je lehčí, než vzít svoji rukavici a zlehka jí udeřit vikomta do tváře. Nezdá se totiž, že by vikomt chtěl nějak pokračovat v boji, alespoň takové pošimrání rukavicí na tváři tomu nenasvědčuje. Zeman se tedy otočil a došel ke své ohromné cestovní truhlici, která stála poblíž dveří, jak ji tam položili sloužící i se zavazadly celé české družiny hned po příjezdu. Tak slabou rukavičku ovšem zeman nemá a učinit takové obřadné gesto koženou pracovní rukavicí mu nepřipadá vhodné. Má ale parádní rukavice, nejkrásnější část jakési kolekce ozdob, napodobujících brnění. Jsou pobité ozdobnými hroty, i pár hezkých granátů je na nich, s těmi si ostudu neudělá. Vyndal tedy jednu rukavici z truhly a zamířil s ní k vikomtovi. Ten jen vytřeštil oči.
     Co proboha chce ten chlap zase udělat? Na symbolické plesknutí přes tvář reagoval fackou jako z praku, jestli mě teď praští takovou rukavicí, bude to, jako by mě praštil cepem, vždyť je to spíš řemdih než rukavice!
     Vikomt se už ale nenechá tak překvapit. Je mu jasné, že se musí takové síle postavit. Zdůrazněme si, že není žádný zbabělec ani hejsek, který by vyhledával spory. Jedná skutečně tak, jak mu velí výchova a jeho pojetí cti. Facka byla opravdu nečekaná a porazila by každého, ale ne každý by se po ní vzpamatoval tak rychle, jako vikomt. Po předchozí zkušenosti si už dá pozor a proti rukavici, se kterou se k němu zeman blíží, neváhá tasit kordík, který se mu bimbá u boku. Je to malá zbraň, dekorativní, ale pár lidí se už něčím takovým docela slušně posekalo a kdo se jí umí dostatečně hbitě ohánět není docela bez šancí ani proti zbrani mnohem těžší. Na obranu před úderem okovanou rukavicí bohatě stačí.
     A kdo je nyní vyveden z míry? Ano, hádáte správně, samozřejmě náš zeman. Opět se nechápavě otáčí po svých druzích: „Co blbne?“ a pak stejnou otázku zopakuje i skupině francouzských hostitelů, ovšem plynnou francouzštinou. Stejně plynně by se mohl otázat ještě německy, italsky a polsky. Méně plynně pak anglicky, rusky a maďarsky; špatně, leč stále ještě srozumitelně pak švédsky a turecky. V kolika řečech se umí jakž takž, ale přece jenom nějak domluvit snad neví ani on sám. Snadno se učí řeči a to je důvod, proč ho často berou vyšší šlechtici s sebou na cesty. Francouzsky sice umějí všichni z této skupiny, chtějí ale projet více zemí a takový polyglot je pak k nezaplacení. Čeští páni jsou také jediní, kdo se ještě v nastalé situaci vyzná. Znají zemana i zdejší zvyky a docela dobře se baví, v tom se zeman nemýlil.
     Kordík ve vikomtově ruce připadá hřmotnému zemanovi spíše jako větší dýka. Po jeho dvojjazyčné, leč jednoznačné otázce tedy následuje další, k vikomtovi: „Na co máte nůž?“ A česky: „On má nůž!“
      „To je meč!“ opravil ho vikomt dotčeně a zašvihal kordíkem kolem sebe. Zřetelně bylo slyšet zasvištění.
      „To je meč!“ zaznělo i z českých řad.
      „To je meč?!“ zůstal zeman už jen u francouzštiny. „Pche!“ dodal k tomu, odložil rukavici na stůl a obrátil se opět ke své truhle. Teď ukáže, co má on. Jestli vikomt tomu svému drbátku říká meč, jak bude říkat meči, jaký mu teď předvede! Vytáhl z truhly ohromný meč, větší už jsou obouruční, a také jím švihl kolem sebe. Ne že by to také svištělo, ale vypadal opravdu hrozivě. Meč je také součástí parádní atrapy brnění, k níž patří ještě tepaná náprsenka a jakýsi náznak přilbice, vše krásně zdobeno. To ovšem nijak nesnižuje dojem, jakým zeman působí.
     Vikomt není schopen slova. Proč toho chlapa nikdo nezarazí, letí mu hlavou. Cožpak v Čechách se lidé bijí kvůli každé maličkosti? Vždyť stačilo uznat chybu, ocenit, že je považován za soka v soupeření o přízeň dámy a oba jsme se ctí mohli celý spor ukončit, vlastně by ani nezačal. Kdybych teď tasil pistoli, tak z té své škatule vyjede s houfnicí! Já ale už přece nemohu couvnout!
      „Pane,“ řekl tedy, „jestli se opravdu chcete bít hned tady, jsem k službám, ale přece jen je lepší souboj v ústraní…“
     Zemanovi trochu klesla čelist. Bít se, proč? To jde o život! Ještě mu něco chybí do třicítky a hodlá běhat po světě pár dalších let. Vikomtovi také nebude moc přes dvacet, co si tak koleduje? Cožpak se tu bijí lidé kvůli každé maličkosti? Pojem kavalírského souboje mu nic neříká a má-li se bít, znamená to podle něj, že nanejvýš jeden odchází po svých.

     Komtesu mezitím zaujala rukavice, odložená na stole. Prohlíží si ji, pak zlehka pohladila granáty i kované bodce, a když se pak zeman po zmínce o souboji opět nechápavě rozhlížel kolem sebe, zachytila jeho pohled a tázavě se na něj podívala. Zeman pochopil, že by si ráda vzala rukavici do ruky a přikývl. Oba se na sebe mimovolně usmáli. To ovšem nemohlo vikomtovi ujít. Ten člověk je tu pár chvil a už si stačil získat nejkrásnější dívku v okolí, ne-li na světě!
      „Ha,“ vykřikl vikomt objevně, „vaše pohledy k té dámě, pane, jsou jí na obtíž!“
     Zeman se už ani nesnaží vyznat se v situaci. „Moje pohledy? Blázníte? Já mám doma ženskou, na které je to vidět! Tohleto…“
      „Hrubě ji urážíte, nestrpím…“
      „Čtvrté dítě na cestě!“ vyráží zeman úpěnlivě.
     Ovšem komtesa ožila. „Vikomte, je možné, že to celé je jenom žárlivá scéna?“ pravila okouzleně. Pak položila rukavici zpátky na stůl a popošla k vikomtovi.
      „Komteso, ten člověk…“
     Komtesa mu zakryla ústa dlaní. „Slyšela jsem vás. Doneslo se mi něco o vašem zájmu o mne, ale přece jen je milejší slyšet to přímo od vás. Dokonce bych řekla, že bych snad měla být první, kdo se něco takového dozví, že ano?“
      „Samozřejmě jsem měl v úmyslu časem, v budoucnu…“
      „A vidíte, teď jste našel odvahu!“
     Tím si vikomt není tak zcela jist. Není to vyznání podle jeho představ a zmiňované budoucno také neplánoval na tak záhy. A zeman mu i nadále pije krev. „Komteso, až domluvím se zemanem…“
     Již po několikáté mu není dopřáno domluvit.
      „Poděkujeme mu, vikomte, vždyť on prolomil ledy…“
      „Dluží mi satisfakci!“
      „Odpusťte mu to provinění, nemáte dostatečnou satisfakci ve mně? On odjede a já vám zůstanu!“
     Vikomt se zuby nehty brání pocitu, že by mu přepůvabná komteska také tak trochu mohla jít na nervy. „Musím to dořešit, jde o moji čest!“
      „O vaši? On přece nezvedl vaši rukavici!“
     Vikomt vděčně pohlédl na svoji spasitelku. Jak mohl zapomenout na tak zásadní věc? Teď dá najevo svoji převahu! Přistoupil k zemanovi, namířil kordík směrem k němu a sklonil ho špičkou k zemi. Zeman zaujal obranný postoj. Stačí odrazit první útok a pak už určitě někdo zasáhne, vždyť musí být vidět, že se ten vikomt minul s rozumem. Vikomt však jen nabral špičkou kordíku svoji rukavici, nadhodil ji a v letu ji chytil. Pak si zemana pohrdlivě přeměřil od hlavy k patě a zase zpátky. Nato se otočil a zamířil zpět ke komtese. Ta na něj hleděla s takovým obdivem, o jakém se vikomtovi nezdálo ani v těch nejromantičtějších představách. Není pochyb, že v jejích očích zvítězil; jestli bude ochotna si ještě všimnout zemanovy přítomnosti, tak jistě už jen ze soucitu.
     Zeman zatím netuší, jak byl ponížen. Má na svou čest zcela jiná měřítka a až mu to přátelé vysvětlí, rozhodně mu to nezkazí spánek ani chuť k jídlu. Komtesa se mu vůbec nezdá být uražena, naopak, vydala se naproti vikomtovi a za ruku ho táhne zase k zemanovi.
      „Nemějte nám to za zlé, pane z Boran,“ spustila, ale vikomt se jí vytrhl jako trucovitý kluk. A komtesa dodala polohlasem, aby ji slyšel jenom zeman: „přišel jste právě včas.“
 
 
 

Názory čtenářů
28.03.2013 11:54
alex
...lehkým perem napsané svěží dílko. Pobavilo :-)
28.03.2013 16:01
pedvo
Díky vám všem za tipy. smajly, zeměkouli i pochvaly.

Konvalinko, ať škubu hlavou jak škubu, nic se za mnou nevalí.
28.03.2013 17:56
josefk
bezva :)
28.03.2013 21:55
fungus2

30.03.2013 10:34
pedvo
Josefk a fungus2 - díky za chválu, tipy a smajly
30.03.2013 10:45
pedvo
Konvalina napsal(a):
pedvo napsal(a):
Díky vám všem za tipy. smajly, zeměkouli i pochvaly. Konvalinko, ať škubu hlavou jak škubu, nic se za mnou nevalí.
Tak to jsi asi prošvihnul tu správnu dobu,šviháku.  
Kdybys bys býval ve správnou dobu pod zámkem v jistém městě u jisté řeky, tam nás chodívalo kuřátek. No jo, jenže tenkrát se ještě neškubalo ;-))) 
Ale já jsem tam byl! My jsme tudy chodili na koupaliště. Jestlis byla jedna z těch rozjívených holek, které tam všelijak poskakovaly, tak jsi mě musela vidět. Já jsem byl ten ztepilý chasník smavých očí a osmahlých tváří.
Někdy jsme také jen tak plavali kolem v té jisté řece, nebo jsme do ní na protějším břehu nastupovali, abychom klidně doplavali domů.
Pokud jde o to, je-li kolem mne nějaká slepice, tak je to z tvé strany upozornění na možnou slabinu mé snahy. Je totiž možné, že mé škubání hlavou se nesetkává s úspěchem čistě pro nedostatek zpracovatelného materiálu.
30.03.2013 14:56
pedvo
Konvalina napsal(a):
Já byla přece ta, co na koupáku lezla do vody v úplně nových prvních džínách, aby ty potvory změkly a srazily se a vypadaly stejně krásně jako já tenkrát. Tos mě určitě musel vidět, ale neškubnul jsi. Nebo jsi neškubnul dostatečně  svůdně např. se slovy - nešla bys se mnou třeba na Pastýřák, kačenko? Vysvětlivka: nosila jsem tričko, kde na prsišti jsem měla krásnou kačenku. Však i já sama jsem byla kačenka, ne-li kačena :-))) Tričko mi koupit táta na výletě v Praze na Karlově náměstí, potom jsme na dlouhou dobu uvízli v nedalekém kostele do historie nehezky zapsaném odehraným dějem, my s tátou jen čekali, až přestane pršet. Ti před námi se dočkali smrti... Ale promiň, rozjelo mi to vzpomínání další vzpomínání...
Tak kačenku na tričku jsem asi neviděl, ale lízt holku do bazénu v džínách, to si vybavuju. Nelíbilo se to plavčíkovi. Myslím, že mu utekla, než k ní přiběhl, ale to už bych fantazíroval.
A kdyby měly holky čekat, až nějak cuknu hlavou, to by se načekaly, já jsem byl nesmělé dřevo. Naštěstí jsem uměl dobře neodolat, takže úplně naprázdno jsem taky nevyšel.
31.03.2013 19:51
pedvo
Já mám fotku, jak sedím na motorce už asi v pěti letech.
Vypadalas pěkně, o to nic. Ale mohlo by být zajímavé, co sis zrovna při tom focení myslela. Nemusíš mi to ovšem psát, to bychom neskončili.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)