Má milá, rozmilá srdce mi rozbila na tisíc střepů sjednotím řepu válčící vojska ji ne…, je svojská už dává šanci jinému kanci a mně už nedá poslední leda ránu, co tečku třísním jí vlečku poslední výtka za moje smítka to bylo stále jsem mrtev, ale není to k pláči úlevou skáči že mám ji z krku už žádné vrků a žádné nytí ať to zas chytí jiného trubce v tenatech sítí s temnotou v kupce už je to za mnou ruce si zamnou kdo po ní jeli ať kynou z cely já to mám v paži co vlastně vzkáži těm, co je čeká odevzdat gáži slzavá řeka snad, zlomte vazy! má ráda plazy co smýčí denně takové ženě jsem svěřil život takových výhod má volné pole říkám si: vole bylo to nutné? pak, jak když utne ozve se ticho někdejší psycho mých jiter v kleci už žádné kecy a žádné řevy srdcem i střevy proudí mi světlo jak se to četlo..? netřeba hany jen když mé rány zhojila léta poslední věta než se sám dojmu jen klidně koj mu a jiné věci v té tvojí kleci bylo to děsné želel jsem, dnes ne dnes není kdysi mládnou mi rysy ty vadneš, lásko |