I z vskutku praktických důvodů měla záměr vést mě cestou Ducha – abych si někde v dáli, i když takřka za humny našel vysněnou, minulost, přítomnost a budoucnost kypřící Almu Mater, husitskou líheň pastýřů, teologů či jinak bohonerovně smýšlejících mladých adeptů Věčnosti. Teologická fakulta však nebyla pro mou tehdy rebelující osobnost (já tehdy mezi pubescencí a adolescencí, osvícený satanským sluncem, temnými vizemi konce Všeho, ztělesňující mladický maskující nihilismus par excellence), pohrdavě jsem se usmíval a tento rádoby ďábelský úsměv byl babičkou naštěstí vykládán jen jako plachý projev sensitivního vnuka inklinujícího k umění – nyní se musím ze záhrobí hlasitě na celé umrlčí kolo smát této a jiným maskám, kterými jsem se chránil před zákeřnostmi světa, do něhož mě uvrhli mí rodiče, má rodina, můj živočišný druh, mé kolektivní vědomí, má kolektivní touha tvořit.

Ony praktické stránky věci jsou následující: církev se potýkala s morální krizí, těch opravdových, krví a potem zocelených knězů schopných se obětovat pro dobro boží obce, kdykoliv se semele pohroma, přivalí štěstí – dva jsou pojmuti do stavu manželského, narodí se dítě, naposledy vydechne praotec, pramatka, vesmírné pradítě-mesiáš kdesi v prachu zapomnění – ubývalo, na babiččině faře nebylo faráře, a pokud nějaký kdy byl, potýkal se buď s řečnickou genialitou autodidakta-humpoláka (a dosud vidím ty kamínky odkapávat z jeho vousatých úst, když pro cvik a dril překřikoval mocné vlnobití jesenické velepřehrady, v níž o hladinu pleskají kapři a candáti a cejni a okouni velcí jak farářovo stehno nebo víra nebo jiné stéblo bytí), nebo s alkoholickým tikem pár-pohybů-směrem-k-náprsní-kapse-kde-jest-placatice-boží, či s podobojími démony.

Vrátím-li se v snad i sakrálních vzpomínkách zpět na zemskou plochu, mohu zasvěceně vykládat své zpřítomnělé pocity, jak jsem někdy prožíval své přebývání na tehdejším světě: Dny těch pravidelných vlévání ze vzduchu do úst bývaly těžké, mračné, téměř jsem míval pocit, že se obloha přibližuje, snaží se mě rozmačkat, rozmělnit mě ze systému šlach, svalů, kostí a jiných vnitřností na chaotickou, směšnou loužičku či bublající výron kdesi uprostřed smradlavé, národní státní přírodní rezervace na onom divokém Západě. Tu byla rázem ta tam má obava z otravy, byla jen snaha utéct z ulic, dostat se mimo dosah těch lisujících mraků. Ano, jak hádáte správně, trpěl jsem kromě iluze satanského velikášství také přeludy, ale i tak mi do plic proudil jed všemi cestami, ve všech barvách a složitostech chemických sloučenin.

Život ve městech je zkrátka těžký, jakoby kovadlinou přišpendlený k prastarým zádům Země (a kdoví, co bublá pod námi, snad ten vesuv pod námi někdy dostane rozum a projeví se v celé své kamenné kráse – to vám přestane kvést pšenka, a já se jen pousměju: „Jo, to už tu taky bylo, vážení.“). Platí to navěky – když vidím ty tváře zničené tíhou, bez svobody, s vidinou Peněz tam někde v seriálové realitě reality reality..., s pocity vypůjčenými od idolů, bůžků s úmysly zahubit, se slovy medu zakuklenými ve větách, říkám si, že můj nekrotický stav je vlastně další má pyrrhova výhra: létám si v zamořeném povětří, cením se na celý svět jako tehdy v postnatálii tepla mateřské přítomnosti a poslouchám to jejich/vaše mantrické dusivé pokašlávání, přetékání slovy skrze zuby tu a tam o dluzích, děvkách, neschopnosti, školském prostředí, hvězdách a šoubyznysu s lidskou tváří, potu, městské hromadné dopravě, trávníku se psem a deštníkem na pitevním stole boha.

Tu...