Ulicemi Tegusu se proháněl prach. Ve své pracovně se skláněl nad účetnictvím nadace a ačkoliv budoucnost nebyla nikdy zrovna růžová, neměl důvod k vážným obavám o budoucnost působení své skupiny v Hondurasu. Nebyl v hlavním vedení dlouho, ale podle ohlasu místních si i přesto dokázal vybudovat respekt a důvěru. Žil už přes čtyřicet pět let a věděl, že ještě dalších čtyřicet ho čeká, takže se rozhodl nemrhat okamžikem a jít za tím co považoval za důležité. Momentálně ho nejvíc trápila Estianova nepřítomnost, která trochu házela otazníky na spolehlivost tohoto mladého muže.
Náhle ho vyrušil ženský křik. Střelba. Křik utichl. Šel se podívat k oknu jestli je bezpečné vyjít ven, ale zšeřelá ulice byla liduprázdná. Došel ke dveřím a opatrně je otevřel, slyšel jen v dálce řezavé zvuky motorky. Na rohu vedle rozbořeniště, ze kterého pomalu mizely cihly, ležel podezřelý objekt. Rozhlédl se vykročil tím směrem a bylo mu úplně jasné co to je.
Tohle byla místní realita, další oběť drogového kartelu, ať už náhodná nebo taková co zapletla se špatnými lidmi. Všudypřítomnému drogovému oparu, který přinášel některým neskutečné peníze, se tu nedalo uniknout, dýchali ho všichni. Před týdnem zastřelila policie jen o dva bloky dál dva chlapce, jen třináctileté, bránili svou zásilku zašlým automatem. Ale on se zapřísáhl soustředit se především na ty ostatní, kteří živořili ve stínech kartelových velikánů a přesto se snažili najít vlastní malý smysl a radost.
Policii už zavolal někdo ukrytý tiše ve vedlejších domech, ale jako prvního podezřelého ho čekal nutný výslech. Znuděný policista ale dával tušit, že o výsledku je předem rozhodnuto. Najednou se kolem seběhli lidé a temperamentní stařenky lamentovaly a divoce gestikulovaly nad mrtvou ženou. Jedna z nich ho zatahala za rukáv a plačtivě vysvětlovala, že to byla Estianova teta. Estian.. Najednou věděl proč se Estian dva dny neukázal a proč jeho tetu zabili pro výstrahu. Cosi hrozně mocného v něm naráz rozbublalo zlobou a rozhodl se jednat.
Obyvatelé luxusní opevněné haciendy nejsou moc zvyklí na to, že jim někdo bez povšimnutí proklouzne přes hustou síť elitních bodyguardů přímo na jednání špiček kartelu. Ještě méně jsou zvyklí na to, že jim někdo míří na spánek legálně drženou zbraní. Kvůli tomu počátečnímu šoku možná minuli zahájení jeho řeči, ale on se velmi ujistil, že si budou dokonale pamatovat ten zbytek. S zuřící, ale dobře kontrolovanou nenávistí jim sdělil, že by je mohl všechny zničit pohybem ruky, pouhým gestem, pouhou myšlenkou. Ignoroval les zbraní, který vyrašil jeho směrem s tím, že mu nemohou ublížit a v následujícím okamžiku to dokázal. Šéf kartelu bledl hrůzou, kterou nepoznají lidé bez zbytnělého ega, když jsou sraženi na kolena. Zopakoval jim několikrát ať nechají jeho nadaci a celou přilehlou čtvrť na pokoji, jinak že je všechny rozdrtí, do posledního. Tato pozice síly byla brutální a primitivní, ale pro přítomnou audienci nebývale efektivní. Dal si záležet na tom, aby zněl nevypočitatelně a zlovolně. Ještě jedinkrát, řekl, a budete litovat že vás matka porodila. Pak spustil zbraň a odešel středem. Jako poslední pokus o odpor mu cestu zastoupil obrovitý hromotluk. Pouhým gestem, aniž se ho dotkl, ho zkroutil na podlahu a nechal udusit vlastními slinami za hrobového ticha, ve kterém chraptění oběti rezonovalo jako varhany v kostele. Pomalu odešel přes rozsáhlý dvůr a už nikdo se ho nepokoušel fyzicky omezit. Ozvaly se po pauze jenom spršky a spršky kulek. Všechny ho minuly.
Druhý den dopoledne, když dokončil finanční zprávu a přijal telefonát od policie, oznamující, že našli Estianovo tělo, uslyšel za okny brzdy mnoha aut. Usmál se a vešel do malé haly domu. Dveře se rozrazily, ale po počáteční razanci bylo chování ozbrojenců velmi zdrženlivé. Drželi ho v šachu z několika směrů a dál vešel v klubku bodyguardů sám šéf kartelu. Ten předstíral nadřazený úsměv, ale bylo vidět, že věci nejdou podle plánu. Znovu jim zopakoval, že mu nemohou ublížit. Hodil pohledem po ozbrojencích a ti stáli paralyzováni s tupým pohledem. Sebral jejich zbraně a hodil mu je k nohám. "Veškeré prostředky kterými oplýváte jsou vám k ničemu". Drogový boss zbledl a pokusil se vystřelit ze zvednuté zbraně, nereagovala. Mačkal spoušť dál a reakcí byl jen pobavený úsměv. "Když myslíte". Spoušť najednou začala reagovat a kulky létaly přímo na cíl, ale ani se ho nedotkly a zmizely. "Říkal jsem vám dvakrát, že mi nemůžete ublížit, po třetí už to říkat nebudu. Dejte pokoj mně a celé téhle čtvrti a můžete odejít. Ale vy víte, že to myslím vážně a nikoho se ani nedotknete." "Kdo jste, nějaký démon?" vyrazil ze sebe podrážděně boss. "Démon?" zasmál se. "Spíš bůh. Ale pokud jsem bůh, proč nezastavím to všechno?" odpověděl na nevyřčenou otázku. "Kdybych chtěl tak vás zničím všechny, všechny kartely, všechny drogy, všechny vaše zbraně. Ale co by nastalo ve vakuu potom? Musel bych vystavit nový, lepší systém. A nejen tady, všude na světě. Kde není poptávka, není nabídka. Mohl bych přestavět všechno, ale nemám zájem. Nejsem žádný spasitel, nejsem nějaký člověk co se stal osvíceným a bude teď rozdávat moudrost světu, lidstvo se musí spasit samo. Mohl bych ovlivnit mysl lidí, ale k čemu by to bylo, když by si nic neodnesli sami? Já jsem kdo jsem a rozhodl jsem se žít v klidu zbytek života tady, ve své práci. Tím, že vás vyženu z téhle čtvrti, zlepším možná život pár lidem. To je to jediné, na čem mi záleží. A vy uděláte přesně co vám říkám a klidně si žijte dál svůj zkažený život."
"Nejste žádný bůh, pokud vám nezáleží na světě" vysoukal ze sebe ve vzácné chvilce prozření bledý boss, kterým možná víc než jeho ztráty otřásla ztráta jeho duchovních iluzí. "Ne úplně bůh" připustil s úsměvem když vyprovázel drogového bosse a jeho oživené zmatené poskoky ze svých dveří.
Ulice se opět vyprázdnila a lidé procházející kolem vůbec netušili, že přicházejí klidnější časy. O trošku. |
|
2
josefk 
patafyzik 