(třicet sedm dní v zemi neprostupného větru)

v sadech tu stromy praskají pod tíhou jablek
- ještě v prosinci sládnou
mrazem

 vidíš jen vyvrácené kořeny na fotkách
ze záznamníku posloucháš praskot ticha
a tovoje dcery zatím už docela samy
zhasínají světla předstírají spánek

možná to zabolí
to potom nabereš dech a i tento den
vykostíš křivým slovem

(nejkratší referát o kameni s modrou žilou)

třicet sedm dní ti píšu dopis
dnes jedno po druhém vybírám slova
která mezi nás nepatří

- naposledy vyškrtnu kámen
zítra jím ještě ve snu zabiješ bílého havrana

až zbyde chvíle kdy nezbývá než promluvit:
jednou jsem byla v Bergenu a nepršelo

neporozumíš tomu ale od té chvíle se skutečně vůbec nic důležitého nestalo

možná se ti právě zdá o hradbě hor za mrznoucí mlhou
 a zachvěl ses

nevím
zatímco spíš klopýtám šerem
vrátit ten kámen hoře
na kterou nevystoupíš

a nemůžeš mi být vzdálenější
než v tomto štěstí