Dílo #66855
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:23.09.2012 12:23
Počet návštěv:364
Počet názorů:6
Hodnocení:4 1 2

Prolog
T...
Neocortext58

A proud cizího nadvědomí tryskal skrze můj hlasivkový aparát dál: v buožském vytržení si posluchači počali vyznávat lásku, univerzální stav duše, pochopili mé poselství. Tak se svými těly převalovali přes ostatní, vyvrhovali žaludeční a jiné šťávy, aby vše bylo již nakousnuté, rozečtené, připravené k dotrávení, k dovětku chutí. Nejednu skupinku jsem přistihl, jak se její členové navzájem tráví po způsobu much, posléze trhají na kousíčky, pak pojídají a zas obráceně pro potěšení případného publika – v extázi odtržení od pozemské tělesnosti se oddávají rituálu Obnovy, radikálnímu popření hmoty ve prospěch duševní existence. Toto chvályhodné počínání se šířilo ulicemi jako mexická vlna, zachvacovalo všechna různá pohlaví i monstrozity, všechna myslitelná pospojování tělesné masy. Chutnalo mi to. Cítil jsem pohárky těch pravověrných, dýchal jejich apetýt po krvi, blízkosti tepla, tepu a krvácení. A realita se jejich těly šířila jako infekce: zachvacovala každou jednotlivou buňku, celé buněčné kolonie, světy neustále povstávající proti sobě, vítězící, chřadnoucí nemocemi – a ty je kosí po kastách, cévních, kosterních, svalových a jakkoliv myslitelných soustavách. Připomínalo to revoluci, anebo taky omyl, těla se už navzájem nepojídala, docházelo k bezduchému zabíjení v rámci změn k reálnějšímu. Neuspokojovalo je to, prostě to byla nutnost, zákon zachování rodu.

V tom hlaholu hltajících žaludečních měchů a posledních blouznivých slov, uprostřed v křeči se pojídajících skupinek, houfů, stád ve věci uspokojení ducha jsem však ucítil cosi nového, něco, co nepatřilo ke kolektivní oslavě buožího slova. Odkudsi ke mně přicházel dech čerstvě exhumovaných hrobů, vykradených rodinných mauzoleí, rakví načichlých chlastem toho či onoho, kdo je jako by v záchvatu buoholibě vynalezecké radosti stloukl z prken (nebuožtíkův plot, sousedova zahrádka, předepsaná míra pár čísel nad hlavu, aby se utopil v té hloubce, chudák) dohromady.

Nahá postava zbavená studu, s jasným krokem a s čímsi v náručí, prochází mezi hromadami potrhané kůže, brodí se tratolišti, kde se trat-trat-tratalalá těla o zvlášť dobře rostlou končetinu, o z krku vyrvanou hlavu dosud obývanou slzavými lahůdkami nebo o pracně, kdesi v ústraní vydobyté vnitřní ústrojí toho kterého ctihodného měšťana (budiž jeho ostatky navždy kolují v žilách Města). V soubojích se drásají do dalších krveprolití, až poslední vteřina jejich bytí změní hustotu, ukápne kamsi, v jejím odrazu se mihne všechno – utrpení, láska, nepojmenovaný pocit při každém probuzení, chvíle netečnosti, kdy za živa někdy, v záblescích uvědomění (často – tedy pokud jej z pohodlnosti rovnou neignorovali – tento moment prozření pokládali za nevinnou letargii anebo vykládali ostatním o své roztržitosti, a přitom byli naopak svědky něčeho transcendentního: v ten zlomek času vnímali paradox Věčnosti, aniž by si to uvědomili) mívali pomyšlení na bezcitný, nesmyslný běh přírody, zde ztělesněný tisíciletými uličkami, v nichž každá molekula tepe do rytmu všech, kdož kdy kráčeli těmito prostory ticha tušíc pomalý rozklad vnitřností i duše – a ti se budou divit jako pokaždé, když vytryskne to nejhorší a oni se budou, obaleni blánou mlčení, valit v kožnatých chuchvalcích na jatka (nikdy se neohlížet), kde bude bublina ticha prolomena a budou coby protagonisté mečet „Já né, to oní; já né, to oní!“, než jim pohled, ta duševní kloaka, vyhasne – a ona jde jako oni mlčky skrz zápasy o všechno, skrz ryk a smrtelné chroptění.

Není součástí obřadu Obnovy, je vytržená z kontextu, sama, a přesto ve společnosti, míří ke mně a já již rozpoznávám ten uzlíček: ulepené, sotva jednodenní novorozeně, zdálo by se, že je jako každé jiné, avšak při bližším zkoumání (postava zářící jako kost v bezměsíčné noci je již na pár chvil ode mě) jsou ručičky a nožičky přirostlé k tělíčku jakoby v jiných úhlech, než jak bylo dle buožího plánu ujednáno. Ještě pár kroků. Je cítit hrobový dech. Cítím nauseu, přimrazen však nejsem schopen úniku: jako v těch paralyzujících snech, kdy musíme utéci, ale nohy neposlušně stojí jako zalité do betonu, a na nás se řítí bezejmenné, neznámé nebezpečí, mnohdy zosobněné čímsi v nás, něčím, co nás přesahuje, ale zároveň zahrnuje, drtí svou velikostí, a přitom konejší, abychom se nechtěli probudit, avšak my chceme a křičíme v neznámých jazycích, jako kdybychom věděli všechno o minulých, současných a budoucích světech, životech, byli summou vědomí, nadvědomí a podvědomí, jako absolutní já, absolutní bytost, Bůh, ale to je samozřejmě rouhání, a tak se probouzíme.

Epilog
T...

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 23.09.2012 12:29.

Názory čtenářů
23.09.2012 13:27
Stínohra
Nečteš se snadno, Killgore, postavo moje oblíbená knižní, myslím tím, dlouhé jednotlivé odstavce, hutnost textu, ale umíš strnout.

23.09.2012 14:13
Killgore Trout
Děkuji za pozornost a ocenění.
23.09.2012 17:46
animovaný medvídek
Baví mě to, tím posledním odstavcem si ten text nechal vygradovat až úplně Nahoru.
23.09.2012 21:37
fungus2

27.09.2012 19:04
Killgore Trout
Děkuji.

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)