mi to přišlo na hovno. že o to vlastně nejde,

křeč, nevim, sere mě to. 

Nemůžu už psát

je to nucený divný nemá to drajv nic 

nevim pro možná že vim že mi vlastně celý psaní

/z velký části/ přijde tak nějak pozérský že se kolem toho hodně nadělá

a přitom

co

přitom nic 

protože jedna velká rodina

plná

semeniště zmrdů kozelky

o který zvrací

je přesně von a jeho kamarádi i nekamarádi

všichni

stbáci

pravičáci

který zvrací

mezi tím neni rozdíl

jenom jeho zapšklost a smrad

...

tahle scéna poetická

přes všechno ženský lyrický psaní

plný zmrzlejch a ledovejch kostí

plný plačících maminek

a dětí

plný revoluce

je

...

každej něčemu věři

józe stanování

minulosti

bolestínství

kavárnám

kde se oči střetávaj zahleděný do sebe

plný trapnosti

/zmatku bolesti, vlastně existence/

dlouhý vlasy

smradlavý

"co jsem se naplakal za časných rán"

a podobný kecy

že asi spíš jde o něco jinýho

o díru v lebce

v průrazu

v "to do just this - justice"

ale stejně je to vždycky v prdeli

nevíš

nejsi Kafka

jsi banalita

cucáš si z prstu

verše

že si je vydáš sám

nebo někdo ti je vydá

jako revolta vůči "systému"

životu

...

a většina situací je spíš intezitou

psychoanalytickou záležitostí

se kterou nevíš co máš dělat

nebo to tušíš

ale nechce se ti jít do rizika

protože co je riziko?

tady nejsme ve sportce

"to do just this?"

a pak si doma uklidněně říct

"tak to mělo bejt!"

díky