Prolog
Flek, re, tutti, boty - beru; kalhoty si nech...
Sňatky bez lásky
Byl jednou jeden
Spisovatel;
ani moc dobrý, ani moc špatný,
ani moc známý, ale zas ani tak neznámý.
On totiž ten spisovatel občas opravdu něco napsal.
Těch, kteří ho znali
- protože chtěli být také spisovateli -,
jeho kamarádů, bylo zpočátku plno.
Zastávali se ho, chválili ho, pokyvovali hlavou a říkali:
"Ty jsi spisovatel. Ty budeš jednou nejčtenější ze všech."
Mysleli tím ovšem: Opakuj to po nás o nás, a hlavně hodně nahlas,
aby to všichni kolem slyšeli.
Protože když to uslyší dostatečně často,
stane se, že budeme opravdu spisovateli,
a jeden z nás pak bude ten nejčtenější z nejčtenějších.
A budu to zrovna Já, já, já...
překřikovali se, skryti v davu, a představovali si každý sebe sama.
Jenže náš
Spisovatel to po nich o nich neopakoval
nebo to přestal říkat dost často a nahlas,
takže mezi jeho kamarády (co chtěli být také spisovateli)
ubývalo těch, kteří by se ho zastávali,
chválili ho a říkali mu ty jsi spisovatel.
Za nějaký čas si ho všímal málokdo,
a tak, když něco napsal, nezbylo, než vždycky začít křičet.
Křičet, jako by snesl vejce.
Křičet, jako by to vejce bylo zlaté
a naparovat se, jako by snad bylo zlaté každé vykřiknuté slovo.
Křičet doma z okna, od stolu v hospodě, z poza stromu v lese.
Křičet do větru, do deště, do červánků i hluboko pod zem.
Pod mostem, když jede vlak.
Ve vodě zkoušel křičet, ale napil se a zakuckal.
Nejspíš křičel taky ze spaní, snad i někomu do spaní.
Odzvonilo časům zlatých vajec; křik jim nesvědčil.
Spisovatel neměl co oznamovat, křičel už jen ze zvyku;
na staré přátele, z nichž mnozí se stali nepřáteli,
i na náhodné kolemjdoucí, kteří, neznajíce poměry, stáli o přátelství.
Křikem odpovídal na povyk okolí, na ozvěnu vlastního hlasu a snad i na
ticho.
Bylo mu rovno, co křičet -
prázdná slova, nedostávalo-li se nápadů, pravdu i lež.
Křičet čistě, křičet falešně, ostatní podvádět, podvádět sám sebe.
Hlavní bylo učinit křik nepřeslechnutelným.
Tu a tam se někdo z kolemjdoucích přidal;
zakřičel s ním, aby posílil domnělou pravdu.
Záhy býval okřiknut - okřiknut samotným Spisovatelem.
A to všechny zastánce odehnalo.
Nebylo pro koho zlatit snůšku.
Leda křičet v přestrojení.
Poznali ho však, vystrčili za dveře a ty dveře zamkli.
Vrátil se oknem, přislíbiv klid.
Těch, co mu uvěřili, zbylo s bídou do mariáše.
Sňatkům bez lásky
sluší pravidla.
Konec falešné hry!
Co na tom, že k dokonalosti pár karet schází.
A tak se licitovalo, zvedaly se sázky - flek, re, tutti.
A plané přebíjení a trumfování slovy slibů, nahrazujícími chybějící
listy.
Žádné odkud ani kam. Jen věčné rady kudy, s kým a za kým.
Hra prázdných peněženek, hra o suché z nosu,
hra o vůni, o níž se v básních nepíše.
A nápověda nehrajících, odrazující ty, již chtěli doopravdy hrát.
Najednou věděl, čím pozlatit novou snůšku.
Stane se vrchním kibicem.
A pakliže ho od stolu nevyhodili, kibicuje podnes.
|
1
1
Seregil 
fungus2 
Suvicka 