Městský život, prolínání mikrosegmentů s makromolekulárním
ruchem. Prolínání podzemí Topolova Anděla
s bussines city Ernst and Young. Ale i stálost práce, úzkosti, nikoli
strachu. Úzkost je prvostí, neverbalizovatelná a všudypřítomná. Každodenní
cesta metrem se tak mění v obskurní vyjednávání. Střevíce obrácené
naplocho zírají na hvězdy. Dýchavičná stařena s flekatýma rukama, dvě malé
děti, muž s obličejem vápna. Čekáte na svoji stanici, na výstup, doufáte,
že se nesetkáte s revizory. Provozní školka se nažene do vagónu. Snažíte
se držet madla a nezbláznit se. Cesta do práce. Nikdo vás nesleduje a zároveň
všichni. Dohled ostatních, váš pohled, ignorance, za okny projíždí černá
plocha, výměnný pobyt na malém prostoru.
Uzavřená rétorika města, nepopsatelnost rádoby eposu,
kdy první člověk sešel z mostu. Rozproudilo se vlnobití, trámy na střeše
pískají, šátek kolem krku není nic než pomíjivou ozdobou, tretkou na vrcholu,
alfa omega vesmíru.
Baudelairova Zdechlina
je popisem přírody. Koláč oproti tomu
životem města. Je však možné vůbec vytyčit hranici mezi městským prostorem a
prostorem přírody, venkovem? Zavánělo by to romantismem. Jde spíše o rozložení
určitých stupňů. Zapínám rádio, přepínám stanice, vypínám rádio. Popisuji
zdechlinu, popisuji boj o koláč, jdu na absinth či na opium. Rozdíl je
minimální. Snad jen v míře „prokletosti“.
Snaha podmanit si prostor je tak nakonec inverzní: prostor si
podmanil nás; my jsme mu však poskytly veškerou možnou techniku. Mnoho
utopických románů v sobě nese určitou vizi: disciplinovat si čas,
disciplinovat si občany, disciplinovat jazyk. Město je v těchto vizích
synonymem pro vězení. Město nemá paměť, je divadelním prostorem pro herce bez
masek. Protože k čemu jsou masky, když je každý označen a zvnějšněn,
vystaven neustálému dohledu? Prostor pro sebe je prostorem i pro ostatní.
Silové pole bez horizontů. Absolutní bezpečí. Současné město, a těžko říct,
jestli k takovému stavu vývoj směřuje, je samozřejmě pod náporem pohledu, který
ale často nechce vidět. Projít se po nábřeží znamená vydat se dlažebním
kostkám, vydat se svobodě. Nábřeží nás ale znovu vede k přírodě. Baudelaire
a ostatní jsou si toho vědomi. Villon také. Paradoxem však je, že se stále
snaží někam vrátit. Vrátit se zpět. Žádné „předtím“ ale neexistuje. Čas zmizel.
Pomalé průchody mezi jednotlivými místy, která ozařují sluneční paprsky, jsou
jakýmisi žilami městského prostoru. Hraje v nich hudba a smrad. Spěch,
zrychlení kroků, jejich divoká ozvěna a tiché zakašlání. Metro je oproti tomu
náměstím: spleť viaduktů v podzemí: jiný život, který však kopíruje život
„venku“. Město pohlcuje sebe sama a zároveň se dáví a vyvrhuje pohlcené zpět. Proto
veškeré demolice působí nepatřičně; město by to zvládlo samo. Typickým příkladem
tohoto procesu je Athénská akropole.
Opravný pilíř rozřezával Athénskou akropoli.
Sledoval jsem život pod sebou a přitom měl na sobě o několik čísel větší
koženou bundu. O několik čísel větší pečivo se sýrem se chystal sníst starý muž
u obřích lodí jako u obřích brouků s otevřenými ústy. Lodě pohlcovaly
náklady turistů a aut. Špinavé moře. Několik snědých dětí se v něm koupalo
a malé rybičky je kousaly do prstů. Starý muž se ocitl naproti mně. Obličej měl
obalen potem jako sýr olejem. Několikrát se probral do mučivého mlčení.
Cigareta v koutku úst rozsvětlovala kolonialismus košile. Ucítil jsem na
plicích písek ze středomoří. Slunce v zádech vytváří mapy na košili.
Bukowski napsal román za 18 dní. Spotřeboval u toho také mnoho
lahví whisky. Beatnici reflektují města z pozice veteránů a looserů. To je
na nich sympatické. Všechny ty opilé ženy, feťáky a řidiče náklaďáků či
pošťáky, můžeme laxně přesunout do našich periferií. Nic se nezmění. Všechno bude
při starém. Všichni se brodí v životě, jako středověcí rytíři
v bažinách a stejně jako oni jsou šílení. Skrze divoké hostely, planoucí
pohledy, několik trafik s alkoholem, posledním výčepem – to je jejich
teritorialita. Psaní je podobný proces, jako když máš střep v oku. Beatnici
měli snad obě oči plné zrcadel. Čeští spisovatelé sebou zase hází v peří. Psaní
musí být šílenství mezi dvěma loky vodky, jako závrať hlavy při vykouření
cigarety, nemožná koncepce se tím zvrací na povrch a vypravěč nejasně tuší meze
epické distance.
Procházet se městem je touha po vizualitě. Spatření vykoštěných
těl, naporcovaných domů a odchlípnutých kusů oděvu. Je to zvláštní směs
erotiky, vzrušení a klidu. Anonymizace davu způsobí, že mohu proplouvat
jednotlivými místy téměř bez zastavení a pociťovat řeč města. Psát město svým
pohledem. Vidět Tě na každém rohu. Nemá to zas tak daleko k psychóze, je
to zvláštní stav horečnatosti a pochybností. Dalo by se říct, že jedinými
záchytnými body otupělého chodce jsou kostely. Jaká iluze. Kostely nejsou nic
jiného než pompézní ukázka toho, jak vám Bůh chčije do tváře. Paradoxní je, že
ve středověku byl kostel spolu s hřbitovem centrem města, takže všichni ti
věřící měli urážky ihned z první ruky. Kněz, jako jediný, číst uměl, ostatní
poslouchali a mlátili hlavami o dřevěné lavice. Středověk plný šílených rytířů,
šílených knězů, šílenců na kouzelných lodích a průvodů mrtvých, se orientoval
směrem k Bohu. Souhra makrokosmu a mikrokosmu. Kdo nebyl obrazem božím,
byl vyloučen z lidského světa. Byl odsouzen k toulání se po lesích. Moderní
město je tímto středověkým lesem.
|