Dílo #66128
Autor:Pan Japko
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:17.04.2012 09:06
Počet návštěv:536
Počet názorů:7
Hodnocení:2

Prolog
Ukázka z románu, který právě píšu.
Včera jsem zemřel

Městský život, prolínání mikrosegmentů s makromolekulárním ruchem. Prolínání podzemí Topolova Anděla s bussines city Ernst and Young. Ale i stálost práce, úzkosti, nikoli strachu. Úzkost je prvostí, neverbalizovatelná a všudypřítomná. Každodenní cesta metrem se tak mění v obskurní vyjednávání. Střevíce obrácené naplocho zírají na hvězdy. Dýchavičná stařena s flekatýma rukama, dvě malé děti, muž s obličejem vápna. Čekáte na svoji stanici, na výstup, doufáte, že se nesetkáte s revizory. Provozní školka se nažene do vagónu. Snažíte se držet madla a nezbláznit se. Cesta do práce. Nikdo vás nesleduje a zároveň všichni. Dohled ostatních, váš pohled, ignorance, za okny projíždí černá plocha, výměnný pobyt na malém prostoru.

Uzavřená rétorika města, nepopsatelnost rádoby eposu, kdy první člověk sešel z mostu. Rozproudilo se vlnobití, trámy na střeše pískají, šátek kolem krku není nic než pomíjivou ozdobou, tretkou na vrcholu, alfa omega vesmíru.

Baudelairova Zdechlina je popisem přírody. Koláč oproti tomu životem města. Je však možné vůbec vytyčit hranici mezi městským prostorem a prostorem přírody, venkovem? Zavánělo by to romantismem. Jde spíše o rozložení určitých stupňů. Zapínám rádio, přepínám stanice, vypínám rádio. Popisuji zdechlinu, popisuji boj o koláč, jdu na absinth či na opium. Rozdíl je minimální. Snad jen v míře „prokletosti“.

Snaha podmanit si prostor je tak nakonec inverzní: prostor si podmanil nás; my jsme mu však poskytly veškerou možnou techniku. Mnoho utopických románů v sobě nese určitou vizi: disciplinovat si čas, disciplinovat si občany, disciplinovat jazyk. Město je v těchto vizích synonymem pro vězení. Město nemá paměť, je divadelním prostorem pro herce bez masek. Protože k čemu jsou masky, když je každý označen a zvnějšněn, vystaven neustálému dohledu? Prostor pro sebe je prostorem i pro ostatní. Silové pole bez horizontů. Absolutní bezpečí. Současné město, a těžko říct, jestli k takovému stavu vývoj směřuje, je samozřejmě pod náporem pohledu, který ale často nechce vidět. Projít se po nábřeží znamená vydat se dlažebním kostkám, vydat se svobodě. Nábřeží nás ale znovu vede k přírodě. Baudelaire a ostatní jsou si toho vědomi. Villon také. Paradoxem však je, že se stále snaží někam vrátit. Vrátit se zpět. Žádné „předtím“ ale neexistuje. Čas zmizel. Pomalé průchody mezi jednotlivými místy, která ozařují sluneční paprsky, jsou jakýmisi žilami městského prostoru. Hraje v nich hudba a smrad. Spěch, zrychlení kroků, jejich divoká ozvěna a tiché zakašlání. Metro je oproti tomu náměstím: spleť viaduktů v podzemí: jiný život, který však kopíruje život „venku“. Město pohlcuje sebe sama a zároveň se dáví a vyvrhuje pohlcené zpět. Proto veškeré demolice působí nepatřičně; město by to zvládlo samo. Typickým příkladem tohoto procesu je Athénská akropole.

Opravný pilíř rozřezával Athénskou akropoli. Sledoval jsem život pod sebou a přitom měl na sobě o několik čísel větší koženou bundu. O několik čísel větší pečivo se sýrem se chystal sníst starý muž u obřích lodí jako u obřích brouků s otevřenými ústy. Lodě pohlcovaly náklady turistů a aut. Špinavé moře. Několik snědých dětí se v něm koupalo a malé rybičky je kousaly do prstů. Starý muž se ocitl naproti mně. Obličej měl obalen potem jako sýr olejem. Několikrát se probral do mučivého mlčení. Cigareta v koutku úst rozsvětlovala kolonialismus košile. Ucítil jsem na plicích písek ze středomoří. Slunce v zádech vytváří mapy na košili.

Bukowski napsal román za 18 dní. Spotřeboval u toho také mnoho lahví whisky. Beatnici reflektují města z pozice veteránů a looserů. To je na nich sympatické. Všechny ty opilé ženy, feťáky a řidiče náklaďáků či pošťáky, můžeme laxně přesunout do našich periferií. Nic se nezmění. Všechno bude při starém. Všichni se brodí v životě, jako středověcí rytíři v bažinách a stejně jako oni jsou šílení. Skrze divoké hostely, planoucí pohledy, několik trafik s alkoholem, posledním výčepem – to je jejich teritorialita. Psaní je podobný proces, jako když máš střep v oku. Beatnici měli snad obě oči plné zrcadel. Čeští spisovatelé sebou zase hází v peří. Psaní musí být šílenství mezi dvěma loky vodky, jako závrať hlavy při vykouření cigarety, nemožná koncepce se tím zvrací na povrch a vypravěč nejasně tuší meze epické distance.

Procházet se městem je touha po vizualitě. Spatření vykoštěných těl, naporcovaných domů a odchlípnutých kusů oděvu. Je to zvláštní směs erotiky, vzrušení a klidu. Anonymizace davu způsobí, že mohu proplouvat jednotlivými místy téměř bez zastavení a pociťovat řeč města. Psát město svým pohledem. Vidět Tě na každém rohu. Nemá to zas tak daleko k psychóze, je to zvláštní stav horečnatosti a pochybností. Dalo by se říct, že jedinými záchytnými body otupělého chodce jsou kostely. Jaká iluze. Kostely nejsou nic jiného než pompézní ukázka toho, jak vám Bůh chčije do tváře. Paradoxní je, že ve středověku byl kostel spolu s hřbitovem centrem města, takže všichni ti věřící měli urážky ihned z první ruky. Kněz, jako jediný, číst uměl, ostatní poslouchali a mlátili hlavami o dřevěné lavice. Středověk plný šílených rytířů, šílených knězů, šílenců na kouzelných lodích a průvodů mrtvých, se orientoval směrem k Bohu. Souhra makrokosmu a mikrokosmu. Kdo nebyl obrazem božím, byl vyloučen z lidského světa. Byl odsouzen k toulání se po lesích. Moderní město je tímto středověkým lesem.

Názory čtenářů
17.04.2012 10:09
patafyzik
Hm. Nevím, jestli bych vydržel celý román.
17.04.2012 18:08
animovaný medvídek
Skrz podnětné myšlenky jsem to vydržel číst, takže se to nechá. Ale je to takový slepenec, kde se člověk chytá všeho, co mu jenom něco připomene anebo ho rovnou nakopne. Beatníci se zrcadly a Bůh chčije do tváře. Nemá to tak daleko k psychóze, ale dost věcí mi to připomíná. Pošli někdy zase další ukázku.
17.04.2012 19:00
Pan Japko
mám už 30 stran, tohle je vytržený z kontextu, ale jde mi o určitou zkušenost města, malého prostoru a chlastu. Chci tak 120 stran, teďka se dostávám k ženám a právě ke chlastu, takže je to naprosto přímější.

animovaný medvídek napsal(a):
Skrz podnětné myšlenky jsem to vydržel číst, takže se to nechá. Ale je to takový slepenec, kde se člověk chytá všeho, co mu jenom něco připomene anebo ho rovnou nakopne. Beatníci se zrcadly a Bůh chčije do tváře. Nemá to tak daleko k psychóze, ale dost věcí mi to připomíná. Pošli někdy zase další ukázku.
17.04.2012 19:05
baucis
"Baudelairova Zdechlina je popisem přírody"...asi nesúhlasím. Bližšia mi je interpretácia Mrciny ako komplexné chápanie krásy, ako syntéza pekného a hnilobného v jednom. Ale to je, isteže vec názoru.
Naozaj je tvoj text, Japko, ukážka z románu? Áno, piata ukážka ma zaujala ako časť textu, ktorý by som si vedela predstaviť ako súčasť románu. No pri tých ostatných častiach som v rozpakoch...Na môj vkus asi príliš experimentálne. Ale píš, píš, držím ti palce :))
17.04.2012 19:19
Pan Japko
a co jinýho je komplexní chápání krásy než příroda?....jinak tohle je text souvislej na sebe, jedna kratší pasáž. takhle bez kontextu se to asi špatně čte, to je možný, jde spíš o styl.

18.04.2012 20:48
baucis
V podstate máš pravdu...iba ma zarazilo, že píšeš: "Baudelairova Zdechlina je popisem přírody". Ten výraz "popis" mi trochu prekáža. Ale ak sa do popisu zmestí chápanie krásy, tak potom ok :))
20.04.2012 18:27
s.v.
no, todle řadovej čtenář asi moc nevstřebá, bych si tipnul. ... maximálně nějakej milovník krkolomnýho zapisování, trénovanej nějakým hodně nestravitelným zapisovatelem filosophickým či tak. :) ale jakýsi kouzlo to má, osobitej pokus o nějaký imprese a exprese či bůh ví co... :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)