Dílo #66102
Autor:Killgore Trout
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Na pokračování
Zóna:Jasoň
Datum publikace:08.04.2012 20:39
Počet návštěv:329
Počet názorů:4
Hodnocení:5 1 1

Prolog
Nemám ani dokončený Neocortext a už začínám psát další. Je to normální?
Gerontofobie

I. Předmluva post mortem jak jinak než literární

Jsem mrtev. Vím to, ten pocit poznám kdekoliv a kdykoliv. Za živa jsem chtěl psát o nepopsatelném, nikdy se nenechat chytit! říkával jsem si pokaždé, když se mé prsty vlnily na měkké, černotou nepoddajné klávesnici. Když jsem ještě opakovaně provozoval tu rutinu dýchání, pojídání, vylučování, neustálého doplňování a výměny látek, opakovaně jsem se nechával svými přáteli varovat před nebezpečím: „Nikdy ani nepomysli na to, že bys někdy napsal nějakou předmluvu, zvlášť ke svýmu vlastnímu textu. Stejně to nikdo nečte.“ V duchu jsem ještě opatrnicky dodával: „A navíc bych se cítil trapně pokaždé, kdybych si jen letmo zkusil jednu z nich přečíst, byť s časovým odstupem, a tedy kýženým nadhledem – běda mi!“ A tak jsem dosud žádnou nenapsal.

Teď, když už jsem neškodný nebožtík, si dovolím tu drzost, rozbiju všecky své návyky, zbavím se předsudků! Celkem se mi to píše, viďte? Někdy musíme pořádně exnout, aby se pohnuly ledy, něco se konečně dělo v nakladatelstvích, skákalo radostí nad úžasným tokem vět, rozplakávalo se nad metaforami a plastickými obrazy: ach ten dar úchvatné a uchvacující imaginace! Jasně vidím ty rozzářené obličeje nakladatelů, marketingových mágů, komentátorů, dobou brainwashingovaných, řadových žurnalistů s vyprázdněnými větami v jednom a floskulemi v druhém rukávu, jen se sypejte na stránky plátků, titulek za titulkem (ono to ani jinak nejde): objev roku, vycházející hvězda kulturního nebe, autor úspěšného románu ukazuje vnady/rozhazuje bankovky davu/užívá si ve vykřičeném domu v Lipsku/zmlátil novináře a mnohé podobné způsoby, jak nahnat davy nadšeného českého čtenářstva do knihkupectví, na stránky elektronických handlů s literaturou, jen aby se trh dynamizoval, hlavně proboha žádné půjčování, nakupování v knižních second-handech, přehrabování se ve starém ozvuku světa – je čas nákupů nového, zbrusu noví Hemingwayové, Mayové, Kunderové, Balzacové, Ladové a Hitlerové, pojďte na naše pulty! O Němcích a jejich výkvětech ducha prozatím pomlčme. Přejděme tedy k věcem, o nichž jsem nucen psát: pro začátek pár vysvětlení.

Text, který mají živáčci před sebou, je vyústěním mé životní tragédie, vlastně, světe div se, mé rodinné tragédie, nebo ještě přesněji: naší rodinné tragédie. V oněch časech jsem rozmlouval se svou značně prostorově rozlehlou tetou H., pili jsme snad kávu, snad čaj, snad k tomu něco jedli: kuřecí roládu, v jejíchž záhybech bych snad koutkem oka zahlédl všechny ty momenty, kdy se společně jedlo, mluvilo a umíralo – v těch samých místnostech, s těmi samými lidmi, někdy někdo ubyl, ale to se stává. Teta H. mi nad kouřícími šálky prozradila jedno ze svých nejposlednějších přání: „Kdyby tak někdo – klidně bych mu zaplatila – sepsal naši rodinnou kroniku! Víš, Dvojto, to je tolik příběhů – to bych ti mohla vyprávět celou noc!“ Ta slova přetékala přes porcelánové okraje, hrnula se z jejích snad ještě dívčích rtů, zatímco se ona sama korpulentně přelévala z kolečkové židle (tetu H. neopustilo povolání úřednice stavební firmy ani po odchodu do důchodu: na kancelářské židli jako mladice sviští každou chvilku tu do koupelny, tu připravit u plotny něco k snědku, tu k televizi s energickým „kdopak to tam zase žvaní?“ – její tělesnost si po letech konečně hoví v otlačeninách židle a postele, naopak její dlouholetý spojenec ve věci povinnosti a denní rutiny maká jako o život: nese necelé dva metráky živé váhy jak na místě, tak v posunu z místa na místo ve stísněných prostorech malého vlhkého bytu). To by bylo něco! říkal jsem si. To by mě bavilo... a ihned jsem si ty epizody představoval: jedna po druhé se mi vynořovala v mysli, vypalovaly do mozku znamení vyvoleného, znamení umrlce. Řekl jsem si tedy, že pro to asi budu muset umřít, protože jedině tak se shromažďují příběhy, a příběhy jednoho rodu obzvlášť.

A tady jsem: mrtvý jak prkno, dokonalý nástroj literatury! Vzpomínám, jak ještě několik týdnů před smrtí jsem se v abstinenčních příznacích nepsavosti potil jak jinak než nespavostí: měl jsem časně ráno vstát do práce, ale místo toho zíral do tmy a myslel... na co jiného než: věty, odstavce, kapitoly! Tehdy snad poprvé jsem si uvědomil (ó jak krutá pravda!), že mám být spisovatelem, že to třeba na mě někdo narafičil, ušil boudu, jen abych měl po nocích co dělat. Sice jsem si na ranní šichtě myslel, že jsem zemřel předčasně, ale stálo to za to: sepsal jsem první předsmrtný koncept textu, který právě čtete.

Kde jsme to přestali? Ano, u příběhů z vyprávění mé tety. O nich si však povíme později, na takové dějepisectví teď není dostatek místa. Nejprve je v rámci naší předmluvy nutno psát o věci mého nemrtvého přebývání na tomto světě: v jistém smyslu věci jsem byl mrtvý už od mých 4 let života, totiž, abych to zhýčkaným čtenářům náležitě popsal a vysvětlil, tenkrát, nedlouho před tou světoznámou revolucí, kdy se teatrálně zvonilo klíči jako na lunaparku (jen ty kolotoče a vzduchovky a papírové růže a hrady hrůzy tam tehdy chyběly – škoda přeškoda, mělo by to tu správnou pachuť oněch převratných dějinných událostí – vatocukrově podobnou kempování na Wall Street o dobré čtvrtstoletí později: marnost nad marnost, kdeže loňské labutě jsou!), jsem na naší chatě během průzkumu terénu zahučel do zahradní vany samosebou plné vody jako do kdovíjaké divadelnické propasti – svět natěšený každou chvíli se rozezvonit miniaturními zvony změny se nade mnou zavřel hladinou, dubnové paprsky se odrážely od lískových lístků, spadaných březových jehněd, ptačího trusu a dalších darů přírody, zatímco jsem se já někde na dně svíjel před udušením jako před 4 a více lety v mateřském lůně nebo ve fantaziích budoucích rodičů, náhodných pisálků kdesi v zavšiveném a populárními genocidami načichlém 20. století, v hlavách a duších generací bez naděje, s falešnou představou všelásky ke všemu živému; jednoduše jsem se v tom masovém hrobu přebytečných koťat topil jako další z těch zaslepených neviňátek, která ani netuší, o jakou existenciální pohádku přichází, což jistojistě provázelo řadu podezřelých zvukových a dalších zvláštních efektů – v té vražedně rozkošné momentce zrovna popíjeli rodinní příslušníci na verandě kávu, čaj, možná i nějaký fernet se našel, přikusovalo se čajové, kávové, nefernetové pečivo, žvanilo se o totáči, frontách, práci a Gorbačovovi a jediný, kdo z té milé kumpanie rozlišil z toho všeho halasu, lomozu, smíchu a zapomnění zvuk šplíchající vody, byl můj otec.

Jako každý správný muž počal ihned nejen myslet, ale také a především konat – rozeběhl se po rozličných cestičkách mezi rybízovými keři, záhony s jahodím, starými švestkami, plevelem, a po nekonečných deseti metrech, nadýchaných sekundách už mě, utěšeně se nacházejícího v kočičím opojení, tahal z mělkého hrobu, kašlajícího vodu, jehnědy, nahnilé listí a chuchvalce chlupů po pradávných, rituálních obětech božstvu živlů, života a obnovy smrtí. Otec mě zachránil před privilegiem stát se jedním z vyvolených mláďátek: byl jsem vytržen z tradice předávané generacemi – děd topí šestero koťat po době každoroční březosti koček stejně jako jeho povedený syn s katovskými geny a jeho vnuk, pravnuk, vnuk vnuka, atd. apod.; na ženské připadá nanejvýš kroucení vazu husám, kachnám, podřezávání tepen slepicím a následné draní peří, škubání atd. apod.: přirozený pořádek světa – rozdělení rolí dle vzoru rozděl a panuj; vražděním vinně nevinných kontroluje můj děda nebo nadosobní, nedosažitelný, demokraticky volitelný (miluješ mě? – ano, miluji tě, chci s tebou strávit život, vychovávat děti, pohřbívat děti, umírat, řekli by si naši staronovomanželé, kdybychom jim viděli do myslí v tom momentu sakrálního blaha někde pod klenbou nekatolického kostela, v obklopení lidí se slzami na krajíčku, jen a jen nachystáni tleskat, jakmile někdo jakoby mimochodem, s obdivuhodným účastnictvím pronese terminální a snad i trochu infernální amen – zřetelně vidím, jak se tlusté pysky kněze pohybují, jsou zpomalené, možná všechno pronášejí pozpátku jako blasfemie, výsměch vůli těch dvou čistých, zde tu pokorně stojících mých, pravda, teprve budoucích, prarodičů) děd-všezvěd stav populace jako starostlivý stát, lhostejno, zda feudální, socialistický nebo kapitalistický, vždycky se nějaký způsob, jak utnout tipec, najde, říkával nám děda s odepnutým opaskem ochotným kdykoliv udeřit na ta která flagelantská záda vždy a znovu připravená neuposlechnout hlas řádu, odtrhnout se od denního režimu, pokory před staršími – a bývalo to mimo jiné dobré; avšak to už opět v tom svém orbitálním vyprávění rotuji někam mimo textovou přitažlivost.

Tak tedy zpátky k v jistém smyslu absurdní záchraně mého mladého života: když jsem se tuto dobrodružnou příhodu vztahující se k mé maličkosti a k otcově rodičovské a všelidské samozřejmosti po dlouhých letech – už jako mladý muž plný chvályhodných iluzí změnit svět k lepšímu skrze literaturu a všelijaké jiné kulturní obohacování sebe sama i lidí kolem sebe – dozvěděl (a tato událost byla jaksi exkluzivně a esenciálně jen mezi námi dvěma – plynulo z ní naše vzájemné porozumění sahající daleko za zenit konvenčních komunikačních technik: jsme schopni spolu souhlasit nebo nesouhlasit bez jediného slova, něco na způsob neuvědomělé telepatie, spíše emocionální, než kvasiverbální; o zachráncově velkém jazykovém nadání budu ještě psát podrobněji, nebojte se), otec odvětil pro něj charakteristickým, flegmaticky bodrým a s mírným úsměvem jako dodatkem podobným omluvě: „To je dobrý.“

Epilog
...

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 08.04.2012 20:45.

Názory čtenářů
09.04.2012 11:04
slunečnice



29.04.2012 17:39
Stínohra
Dobrý, fakt dost dobrý. Čtivý. Asi si získal další čtenářku.
05.05.2012 20:35
Killgore Trout
Díky moc a vítej. Každou chvíli přidám další text.
18.02.2013 17:46
josefk
 „To je dobrý.“ To je dokonce bezvadný. Jo, je to fajn.
Asi budu mít jako koníčka hledat v tvém textu, v těch veledlouhých větách, místa, kde navazuje přísudek na podmět a křičet hurá, když uspěju. :) (to byl ftip)

text je mi blízký i z toho důvodu, že je, jak bych to jen řekl, z mé skorosoučasnosti :)

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)