LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #66059
Autor:	egil
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Poezie/Volné verše
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	29.03.2012 13:27
Počet návštěv:	1205
Počet názorů:	9
Hodnocení:	12 8 3
Patří do archívu:	<Veřejný> ZLATÝ FOND

PRODLOUŽENÝ VÍKEND; CYKLUS 2006-2012

Prodloužený víkend; cyklus 2006-2012

SOBOTA; SNÍLKOVÉ; SOBOTA

(2008)

prolog:

Strašák obecný

Kdosi mě poskládal
ze starých a zbytečných věcí,
potom mě narazil na kůl
a vztyčil.

V hadrové hlavě
mi bobtnala plesnivá sláma –
zdál se mi podzim; a tmy na dnech rostly
jak námel.

Naražen na kůl,
spasitel slaměných světů – čekal jsem,
myšina byla mou řečí
a snad jsem i žil i žil,
i když jen občas a omylem
v lekavých mozečcích zvířat.
______

Táta jde ke dveřím na balkón, otvírá,
a skrz jeho hlas viditelně sněží,
když říká Skořápky
vypluly do korun s nákladem ořechů.
Brzy všechny ztroskotají – měkce
u bílých břehů.

Efektní ticho,
vyvstalé po jeho slovech, ruší až Markétčin hlas
– samá od souhlásek vykostěná slova –
...chlubí se a ukazuje očištěný brambor,
který se podobá kloubu tak nápadně, až chvíli váhám,
zda Markétka svírá škrabku
či skalpel.
______

Zábradlí balkónu lemují strašáčci;
v žilách jim koluje vítr – danse macabre –:
z dřevěných páteří šlehají stuhami...

Znovu mě napadá:
Na jejich popisech utratit život!

Při pitvě Strašáka polního
v jeho žaludku zahlédnout
nasládlý, lepkavý zvířecí strach...
______

Nyní je listopad, hladová sobota.
Uslyším neznámou ženu, jak odmyká;
v šedivém zimníku
nezapře příbuznost Strašáka sněžného.
Trochu si zapitvám – a zítra jí napíšu
nasládlý lepkavý dopis, říkám si, a ona otvírá
beztvaré zvukové kulisy
dopisem do ticha předčítaným.

SBĚRATEL

(2009)

Dny jako fotky; a při krajích: zčernalé stříbro.
Mysl si v rachotu tramvají nachází ukrytou hudbu.
Partitury jízdních řádů… Všechno má jakýsi
– podprahově známý – rytmus.
Navečer mluvíme v kuchyni; a když máma rozsvítí,
jako by pod stropem vybuchl tanečník. Poklidně žmouláme
světelné maso.

Nepatrné děje. Akce a reakce: gesta, jež nachází odezvu,
sem tam i smích. A také okna, vystlaná zrcadly po vnitřní straně:
skupinka mimů v nich přehrává rodinnou idylu.
Kdo koho odráží? Kdo – já jsem Sběratel, ukrývám hřbitůvek motýlů
– v prosklených kazetách, pánevní kosti všech barev.

Dýcháme. Mluvíme. V závěsné kuchyni – my, smlouvy svázané
do uzlů těl. Snímky jak dny. Krajiny, postavy: stmívané stříbro.
Neskutečné...

Úkosem zahlédnu na okně
sebe, jak sleduji okno.

NEDĚLE; LSOVA; NEDĚLE

(2006)

Markétka obírá kuřecí křídlo;
a jako by svlékala rukavičky
po prvním plese –
zamyšleně olizuje prsty,

počítá kůstky, vždy jedna schází;
posílá mi umaštěný úsměv –
otírám ho do ubrousku;
vracím.

Táta s mámou,
každý po jednom stehně;

on: obírá holenní kost, mlčí;

ona: praskáním chrupavky prokládá slova;

co bůh spojil,
člověk nerozděluj!

Demontáž kuřete ukončena,
na talíř vrstvíme –
hřídelky, klouby a ložiska.

A pak si každý jdem po svém:

máma:
omývá v lavoru nádobí,
v mydlinkách rozsvěcí skleněné obratle,
otírá vidličky – čtyřzubé harpuny – ,
nože jak hřbetní ploutve;

ruce se co chvíli vynoří z vodního světa –
desatero slepých ryb,

táta:
pokládá noviny na stůl,
jak okno je otvírá, dokořán,
dívá se do světa přes mříže z písmen,
Markétka kreslí,
z propisky odvíjí vlas, a potom druhý, a další... –
kříží je, spojuje;

a jako když opadne podzimní mlha,
tvary se po chvíli projasní,

a Markétka nahlíží do zahrady...,

já píšu dopis:

Možná se divíš, že píšu na rýžový papír, ale je trochu podobný pergamenu, a – co já vím – pergamen tepali z beránčích kůží; já bych tak rád něco podřezal! Má se to jako s tou barokní sochou – vzpomínáš? – po ramena v hlíně a obrácenou k zídce kostela. „Možná že pod zemí tančí,“ řekla jsi, „ale možná tam není,“ dodala‘s po chvíli – tiše, snad ve strachu z řícení pískovců – na střední cestu, která tam, dle našich slov, nebyla.
Před týdnem, v botanické zahradě... Klečel tam muž, ke mně byl zády – Menhir; na bílé štítky psal fixem názvy, zaklínadla, která zemi otvírají – v rostlinách. Jestli si myslíš, že jsem se vrátil a vytrhal ze země štítky, máš pravdu. Posílám jeden, jméno se podobá tvému.

PONDĚLÍ; PONDĚLÍ; PONDĚLÍ
(2012)

Výhled na jižní stráň podzimu:
Nejvýš jsou skvrny na okraji zorniček, svalnatý dým, dvojrozměrní lidé.
Pohled do údolí, pak schody a sestup do podsvětí. Psí moč, pach kanálů
hnípají pod bází vědomí. Dětství.
V těch místech už nikoho nepotkáš.

Tehdejší myšlenky
svěšené pod začouzeným stropem:
bezkrevné, bělavé hrozny…

V nejvyšším poschodí
procházejí dvojrozměrní lidé.
Kreslená ulice, Škoda sto –, činžáky, spánek jak zhasnutí
v nájemné čtvrti mé paměti.
Myslím na tátovu práci, do níž se sjíždělo
na pravítkách s velmi těsným vázáním.
Na zcuchaný rukopis lékárnice: máminu úzkost.

Myslím ten dávný čas paprsků –
slunečních končetin silných jak stehno.
Sperma se vzpříčilo v hadrových tunelech, svetry mě nosily
bezmála od kolen.

Nejvýš jsou zorničky. Skvrny a linie. Vmísené příčiny: tátovy oči
jsou upřené
na stůl jak na rýsovací prkno. Vždycky tak pečlivý… Máma už zahnala zimnici
tabletami briket. Teď chystá snídani: na chleba tavený sýr; a mléko:
zkušeným pohybem číšníka, jediným trhnutím, máma
odstraní z hladiny škraloup. Jako když usteleš:
sypký déšť obnaží pletenec kořenů. Pod kůží ve stráni
spletité důvody dřeva.

Příčiny, motivy, skvrny a linie… Ten kluk, co v přízemí
postává v kapalném skupenství,
stírá své výdechy na oknech. Aby nezbyl.