Dílo #66024
Autor:MartinZ
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza
Zóna:Jasoň
Datum publikace:14.03.2012 22:57
Počet návštěv:395
Počet názorů:0
Hodnocení:4

Zjevení

 Zjevení

Pozoroval ho téměř denně, aniž by jej vědomě vyhledával. V létě i v zimě vylézal ten záhadný muž z prosklených dveří nevkusně vsazených do historického řadového domu. Pokaždé se rozhlédl, jakoby na někoho čekal a pak spěšně zamknul a zmizel v ulici. Pokud se ti dva míjeli, pokynuli na sebe vzájemně hlavami na pozdrav, aniž by spolu ztratili jediného slova. Stačilo to.


Jednou šel pan Mládek ulicí a jakási dívka v poštovní uniformě na toho muže volala: „Pane Berte, nesu Vám dopis!“


A tak se pan Mládek mimoděk dozvěděl, jak se jeho platonický přítel – jehož si sám pro sebe pojmenoval Želva – vlastně jmenuje. Želva, tedy pan Bert, měl pravidelně oblá záda – ne, ta nebyla shrbená, měl je pěkně oblá, jako mladý prohlý prut.


Léta míjela a do té ulice, kde bydlel Želva, zavál v ten osudný den vítr hromady javorového listí. Pan Mládek sloužil noční a domů se navracel až v sedm ráno. Byl unaven a div že nevrazil čelem do sanitky. Muži v pestrých uniformách spěšně vynášeli na nosítku z domu pana Želvu. Pan Mládek přispěchal k nosítkám a ten vrásčitý muž měl na obličeji umělou masku s kyslíkem. Přesto otevřel oči a pomalu mrkl na pana Mládka a pan Mládek kývl jako obvykle hlavou. Pár vteřin ticha, ve kterých si řekli vše, co si dlužili ještě říci. Krásné rozloučení. Za dva dny už totiž viselo na těch umělých skleněných dveřích černým písmem jméno Vladislav Bert, několik veršů a jmen pozústalých.


Pan Mládek přemýšlel, zda jít či nejít na poslední rozloučení se svým přítelem. Nakonec usoudil, že by jen svou přítomností obřad narušil. Navíc, pokud se nedostaví, nevytvoří za tím dlouholetých příběhem tečku a tím zůstane živ jeho přítel dál.


A skutečně! Asi za týden se pan Mládek vracel opět z noční a u domu uzřel opět pana Želvu. Želva jako obvykle hledal v kabele klíče, poněkud nervózně se rozhlédl na obě strany a zmizel v domě. Pan Mládek nevěřil svých očím – usilovně mrkal ve snaze vyloučit vlastní oční vadu. Želva vypadal z povzdálí jako vždycky, šel prostě domů. Po několika dnech v těch místech spatřil pan Mládek svůj přízrak podruhé. Pršelo a i přes tu průhlednou pláštěnku rozpoznal bezpečně obrys svého zesnulého přítele.


Pan Mládek k němu chtěl jít a dotknout se ho, sotva však přidal do kroku, znejistěl: „Dotknu se ho a co potom? Mám se jej optat, zda zemřel? A nebo, pane, jak se vám na onom světě daří?“ Zvědavost i strach bojovaly pod hrudníkem pana Mládka jako o život.“


Nakonec jen s lítostí z povzdálí pokýval hlavou na pozdrav a pan Želva jako obvykle odpověděl. Pan Mládek nemohl spát a přes den přemýšlel o těch nejpodivnějších věcech. Říkal si: „Denně potkám na ulici takových cizích lidí a nikoho z nich přeci netahám jako dítě za kabát. Pokud z nich tu a tam někdo proplouvá davem jako nehmotný přízrak, nemám šanci se o tom přeci dozvědět! Co když těch pánů Želv potkávám denně několik?“


Jakýsi tichý mír ovládl tělo pana Mládka, zavřel-li oči, doteky ohmatával různé věci - byly teplé, studené, hrubé, pichlavé či hladké, pokud si to však předmět neprohlédl okem, kterému teď už sotva mohl věřit, dotýkal se čehosi, o čem neměl zdání. O původu věcí neměl žádná zdání, vše byly jen iluze, které se staly skutečností jen a pouze tehdy, pokud dostaly svá jména. Pan Mládek došel po několika dnech k názoru, že celý svůj svět stvořil takovým, jakým je, někdy pradávno v dětství – v dobách, kdy tápal a dal všemu, co zná, obyčejná jména. Dnes je mu padesát dva a přinejmenším za posledních 45 let se v jeho životě vůbec nic zásadního nezměnilo. Přibyla jen další pojmenování, kterým on sám ve svém životě určil vlastnosti.


„Mám bejt vykleplej z nějakého obyčejného ducha jen proto, že jsem ho uviděl poprvé či vlastně už podruhé?“ Zamumlal pro sebe ráno na záchodě pan Mládek a dal ihned novému úkazu svého přítele jméno, aby se jej příště už nemusel tolik děsit. „Budu mu prostě říkat - třeba Praželva.“


Díky tomuto geneálnímu svému nápadu už zdravil přízrak kývnutím hlavou jako obvykle pěkně z vesela a svět pana Mládka dostal od té chvíle opět svůj příjemný řád.


Ten zážitek s Pražlelvou provázel pana Mládka kudy chodil. Jednou tak například nakupoval rodině v supermarketu rohlíky. Sáček, do kterého rohlíky sypal, byl však chatrný a tak mu jeden z rohlíků propadl dírou na zem. Pan Mládek přemýšlel, co s ním. Dá-li jej mezi ostatní své pečivo, někdo z rodiny si jej jistě namaže k snídani. Ponechá-li ho na zemi, přijde buď nazmar a nebo jej pracovník obchodu vrátí celý ošlapaný zpět k ostatním rohlíkům do společného prodejního koše. Pan Mládek tedy rohlík rychle ofoukal a vrátil tajně zpět do té ohromné hromady mezi ostatní. V tramvaji si vzpomněl na Praželvu – co když si teď ten rohlík koupí nějaký starý člověk a onemocní? Měl z toho špatný pocit a až po cestě domů jej napadlo, že si mohl pečivo zabalit pro kachny do zvlášního sáčku. Tak pan Mládek rozmýšlel nejen o původu věcí, ale také o všech svých drobných činnostech, o těch hybatelích lidského osudu, které byl navyklý ve spěchu dělat jediným určitým způsobem.


Po dvou měsících pan Mládek procházel kolem domu Praželvy a tu jej potkal tváří v tvář. Pokynul hlavou na pozdrav a Praželva tentokrát prvně promluvil: „Dobrý den.“


Pan Mládek se zarazil a jeho údiv Pražleva zpozoroval: „Mohu se Vás prosím na něco zeptat?“ Pravil přízrak. „Jste odtud, potkáváme se a bydlím tu krátce. Nevíte, kde tady v okolí seženu cibulky sněženek?“


Pan Mládek polkl a poradil příteli popojet tramvají o dvě zastávky dál do prodejny drogerie, kde kromě pracích prášků mívají i zahradnické potřeby.

„Víte, bydlím tu po bratrovi, byt jsem nechal dětem a na stará kolena šel sem. Byli jsme dvojčata, hodně svázaní, vše mi ho tu připomíná. Ten byt budu muset asi celý přestavět - ale je tu hezky,“ pokračoval ten starý muž a tak panu Mládkovi nevědomky vysvětlil původ pana Praželvy.

Názory čtenářů

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)