Skleněný panoptikum skrze který
na mě hledí bagety kafe víno francouzský rohlíky atd...
v těle lehká zima jestli se vůbec dá
takhle o zimě mluvit
jsem strženej
setkání
člověk by si řekl klišé
že se můžeme minout ne metaforicky ale tvrdě fyzicky
až mě z toho svírá zlost na kost
a taky ta dřevěná židle na který sedím ještě hodinu
dvě
čekání je vlastně nádech mezi jedním stereotypem
a typickým postáváním v rámci druhýho stereotypu
cigarety v kapse
nějaký peníze mám taky
ty činí tohle čekání nezajímavějším
o něco útěšnějším a zároveň banálnějším
nadechl jsem se
a zapálil jsem si plíce