Šel žitím rytíř de Valiere,
šel, jak už chodí rytíři,
a nad ctí panen krásných bděl,
lví srdce v zlatém osníři.

O slabé dbal a, chudý sám,
rozdával smích a radost,
a vždy vítán býval k oslavám,
by hostům činil zadost.

Šel žitím rytíř, koně ved',
by šetřil jeho k boji,
ten chromý oř, ač sám měl let,
vždy hrdě pod ním stojí.

Však jednou z rána - šero, chlad -
se věrný hřebec splašil,
i sjel mu krok a rytíř spad',
kůň pánův život zhasil.

Jde cizím světem rytíř sám,
ač s ním bychom být chtěli,
v té zemi za poslední z bran
snad žije život celý.