I strašidlo zaslouží jméno
Skončil podzim. Dny se zkrátily,
ochladily a jednoho rána byl celý výběh bílý. Tchoř to zjistil ještě
před rozedněním. Dobře už však věděl, že ostatní nejsou v noci na
překvapení zvědaví, a tak tou studivou bílou nadílkou jen tiše proběhl
svá oblíbená místa. Ani se příliš nerozhlížel a schoval se zpátky do
nory, kde počkal na východ slunce.
„Cos dělal až u krmelce,“ překvapila ho
po rozednění Slonova otázka.
„Já u krmelce nebyl; a jak vůbec víš, že
jsem byl až tam dole?“ snažil se Tchoř trochu zapírat a trochu
vyzvídat.
„Jak asi,“ uzemnil ho Slon. „Mám oči,
ne?“
Tchoř natáhl krk a rozhlédnul se. Až teď
si všiml pěšinek, jež po něm ve sněhu zůstaly. Jedna z nich opravdu
vedla až dolů ke krmelci. Tchoř věděl, co ho do těch míst láká. Nemohl
zapomenout, jak tam na jaře ptáci stavěli hnízdo. Jenže ho tehdy
zahlédli a vajíček se nedočkal. Vajíčka...
„Ani nevím, kudy jsem v té tmě bloudil,“
zamlouval noční výlet, očekávaje další vyptávání. Slon už naštěstí
většinu Tchořových stop překryl svými velkými otisky.
Kačenka se dokolíbala – posledních
několik metrů dokonce doklouzala – k rybníčku a hned si uvědomila, že je
něco jinak. Voda ji neobjala, jak byla zvyklá; ještě pěkný kus od břehu
stála nohama pevně na hladině. A pak jako by se něco zlomilo: Lup,
žbluňk, a najednou plavala s potopeným bříškem, jako vždycky.
Stehlík se probudil v keři a zjistil, že
okolní větvičky nějak ztloustly. Jako by rozkvetly nebo porostly bílým
mechem. Líbilo se mu, že nevidí ven; připadal si lépe schovaný.
„Svítíš tam jak tříbarevné jablko,“
vyvedl ho z omylu Tchoř.
Stehlík vystartoval, a jak se proplétal,
strhnul na sebe chladný suchopád. Když se ohlédl, byla část větviček
očištěná od toho bílého čehosi, takže každý zřetelně viděl, kudy vede
Stehlíkova tajná chodba. Ze strachu raději vylétl vysoko nad výběh.
„Jé, kdo to tady kreslil?“ podivil se.
„Tady to,“ ukázal na oválné trasy Tchořových pěšinek, „vypadá z výšky
jako motýl. A tohle,“ zatřepetal se nad kulatými otisky Slonových nohou,
„vypadá zas jako poštovní razítka. Poštovní motýl, štyglic-štyglic,“
zanotoval Stehlík a udělal několik vzdušných piruet. Trojúhelníkové
otisky Kačenčiných nohou mu nepřipomínaly nic, a tak přistál na bodláku.
Ten se pod náhlým náporem oklepal jak zralá pampeliška.
„Tak se předveď, co nám nakreslíš ty!“
zavolal na Stehlíka Tchoř.
„Já moc kreslit neumím, já se stydím,“
vymlouval se Stehlík, a tváře mu ještě víc zčervenaly. „A na zem chodím
málokdy. Co kdyby přišla...“
„Jen kousek,“ přemlouvali ho ostatní.
Stehlík tedy slétl do sněhu a chvíli v něm poskakoval. Řádka otisků, co
za ním zůstala, se podobala anténkám nebo jakýmsi divným vidličkám.
„Já tam skoro nic nevidím,“ mhouřil oči
Slon. „Neumíš větší?“
„Radši už toho nech,“ nabádal Stehlíka
Tchoř, „nebo přijde kočka, začne tě stopovat a budeme mít plno práce ji
vyhnat; a mně pak budete zase vyčítat, že to tady smrdí,“ vzpomněl si na
nedávný souboj. „Vymyslíme raději jinou hru.“
„Co třeba nakreslit strašidlo, které by
kočku zahnalo?“ napadlo Kačenku. „Ví někdo, jak se kreslí strašidlo?“
„Já teda přesně nevím,“ zamyslel se
Stehlík, „ale určitě musí být strašně veliké. Vyletím nad výběh
a budu vás navigovat – kdo a kam máte šlápnout –, aby to strašidlo bylo
opravdu strašné.
„Ale kočka nelétá, všimne si ho?“
napadlo Slona.
Kačenka se škrábala po stráni od
rybníčku. Nožky klouzaly, a tak si pomáhala zobákem. Několikrát se za ní
přitom skutálela hrudka sněhu. Jedna taková se dovalila až dolů ke
břehu a cestou na sebe postupně nabalovala další a další bílé chomáčky.
Byla velká napřed jako Stehlík, pak jako Kačenka a pak jako Tchoř. Být
stráň delší, představovala si Kačenka, kdo ví, zda by nakonec hrouda
nepřerostla i Slona. „Pojďte se podívat! To by bylo strašidlo,“ volala
na ostatní.
„A to jako myslíš, že se někdo lekne
téhle bílé hromady? Vždyť vůbec nepáchne jako pořádná šelma,“ postrčil
Tchoř sněhovou kouli čenichem. „Leda že bych ji...“
„Zadrž,“ okřiknul ho Slon, který se
přišel podívat na Kačenčino strašidlo. Jak však bylo všude oslnivě bílo,
málem kouli rozšlápnul.
„Já bych se teda takového strašidla
bál,“ povídá Stehlík. „Mít to ještě ocas a uši...“
„Jasně, musí být větší,“ vysvětlovala
Kačenka. „A musí
připomínat nějaké strašné zvíře. Třeba obrhousera. Takže mu uděláme
dlouhý krk a velký zobák se strašnými zuby a...“
„A čtyři nohy a ostré drápy,“ navrhl
Tchoř. „Aby to mohlo lézt po stromech.“
„A velké soví oči,“ dodal tajemným
hlasem Stehlík, „aby to dohlédlo na míle daleko, ve dne i v noci.“
„A silný chobot. A velké uši, aby tomu
neuniklo jediné šustnutí. A nohy dlouhé, aspoň jako já mám,“ vylepšoval
Slon.
Ještě chvíli postávali kolem sněhové
koule ne větší, než míč, a vymýšleli, co všechno by mohla představovat.
„Jestli nechceme, aby nám to strašidlo
dřív roztálo, musíme si pospíšit,“ popoháněl Tchoř a začal kouli válet
po výběhu sem a tam. Zůstávala za ní holá cestička, vyčištěná od sněhu;
Kačenka rozpřáhla křídla, a nahrnovala ze stran další sníh, aby koule
přibývala rychleji.
„Počkejte,“ zarazil je Stehlík. „Tuhle
zbyl sněhu ještě kus, ale tady není nic a tamhle jsme zas celý pás
zapomněli. Chtělo by to nějaký systém.“ Vzlétl a začal ukazovat: „Teď
dopředu, kousek doprava, zpátky dozadu a zase kousek doprava...“ Za
chvíli bylo okolí rybníčku beze sněhu a koule uspokojivě rostla.
Slon to celé sledoval s notnou dávkou
nedůvěry.
„Koček sedm, každá jiná,“ zanadával
Tchoř, „já už tu kouli sotva utlačím...“
„Tak ji budeme valit spolu,“ nabídla se
Kačenka.
„Počkejte,“ ozval se Slon. „Já sice moc
nechápu, co děláte, ale vlezte mi na hrb...“
„Cože?“ zvolali dvojhlasně Tchoř
s Kačenkou.
„Povídám, vlezte mi na hrb, říkejte mi
kudy a zbytek nechte na mně.“ Nastavil chobot a usadil si je oba za krk.
„Tak, a jedeém,“ zavelel a rozpohyboval kouli od jedné strany výběhu ke
druhé. Za chvíli byla koule velká jako největší dýně. Pak jako dvě
obrovské želvy. Pak jako cisterna, co k nim občas zajížděla, a nakonec,
světe div se, začala být koule veliká skoro jako samotný Slon! a to
ještě nebylo všechno. V dolní části výběhu zbývala trocha sněhu. Než
Slon dovalil kouli posledním bílým pruhem, byla vyšší než on sám.
Taktak, že dosáhl chobotem na vršek. „Tak co, teď už se jí někdo bude
bát?“ zeptal se nejistě a všichni se rozesmáli. Kdo by se bál velké
sněhové koule.
„To přece ještě není všechno,“ ozval se
Tchoř. Seskočil Slonovi se hřbetu a začal kouli podhrabávat. Za chvíli
už bylo jasné, kde bude mít strašidlo přední nohy, kde zadní a kde tělo.
Kačenka zůstala sedět a radila Tchořovi, kde má sněhu ubrat a kde
přidat, aby strašidlo mělo taky dlouhý krk a zobák a...
„Musí mít chobot,“ rozhodl Slon.
„Kdykoli přišla kočka, vždycky se nejvíc bála chobotu.“
Z dlouhého krku se tedy stal chobot
a z části zavalitého těla hlava. Stehlík udělal z čumbrků oči
a z větviček zuby. Slon dotáhl odkudsi dva rozvětvené pahýly a udělal
z nich kly. „Slon parohatý,“ zhodnotil dílo na závěr.
U výběhu se začali scházet návštěvníci.
„Podívejte, všude je bílo, a tady už mají zvířátka odklizený sníh,“
říkali si dospělí. „A ten obrovský sněhulák!“ volaly děti.
„To není žádný Sněhulák! To je
strašidlo, strašné strašidlo!“ zlobila se Kačenka.
„Ale nějaké jméno by to strašidlo mít
mělo,“ navrhl Stehlík. „Straškocour?“
„Nebo Kočkohnát,“ napadlo Slona při
představě uhánějící kočky.
„Sněhulák, sněhulák,“ doléhalo volání
dětí.
„A co Slonulák,“ napadlo Tchoře.
A u tohohle jména už zůstali.
Za pár dní se oteplilo. Slonulák pomalu
tál, ale hromada sněhu s trčícími kly a zřetelným chobotem vydržela až
do pozdního jara. Kočky se výběhu od té doby zdaleka vyhýbají.
Slonuláku, Slonuláku,
kdo tě pozná od strašáků?
pohled mrazí, tělo bílé
zuby, drápy, soví brýle
Slonuláku, bílý draku
zahnals kočku do bodláků
my ti přejem dobré ráno
máme pro strach uděláno
| 
lakrov 