“Víš, co dělá člověka?“
„Ty myslíš jako čím se liší od
zvířete? Třeba že chodí po dvou?“
„To ne...“
„Nebo že tolik mluví?“
„Ne, přece šaty! Šaty dělají
člověka.“
Maškarní
„Co to tam ty děti provádějí?“ otočil se
Tchoř na Stehlíka a mžoural do dálky. Po tom, co vylezl z nory, se
totiž nemohl v ostrém dopoledním slunci rozkoukat. Kamaráda vlastně
našel jen po hlase. První, co s jistotou rozeznal, byla až čepýřící se
Kačenka.
„Zalétnu tam a podívám se, co dělají,“
nabídl ochotně Stehlík.
Kačenka dokončovala ranní toaletu. Ještě
několikrát uhladila pírka na bocích, pak natočila hlavu ke straně a na
lesklé hladině si zálibně prohlížela svůj obraz.
„Mažou papíry nějakými barvami!“ vracel
se Stehlík z obhlídky.
„Takže kreslí; tedy spíš malují,“
upřesnil Slon. „Takhle říkala maminka tomu mazání papíru. Mají dost šedé
a hnědé?“ postavil se bokem ke skupince a zvedl chobot, jako by
pózoval.
„Hnědou jsem zahlédl,“ rozvzpomněl se
Stehlík. „Pak taky červenou, oranžovou, bílou, zelenou...“
„Zelenou?“ podivil se Slon. „Odkud by se
vzala?“ prohlížel se ze všech stran, není-li od něčeho špinavý. Pak se
podíval na Kačenku a teprve pak mu to došlo. Honem svěsil chobot,
pokrčil nohu a postavil se co možná nejledabyleji, aby jeho trapný omyl
ostatní nepostřehli.
„Ty papíry,“ pokračoval Stehlík, „byly
od těch barev celé upatlané. Spousta barevných fleků.“
Slon si oddechl, že si jeho sebestředné
pýchy nikdo nevšiml, ale zároveň znejistěl: „Říkáš barevné fleky?
a spousta? a pozná se Kačenka na takovém obrázku? Aby se zas nenaštvala,
jako tuhle, když...“
„O čem si to tam šuškáte, vy dva?“
vložila se Kačenka do hovoru.
„Myslím, že nás – tedy tebe – ty děti
malují,“ objasňoval Slon. „A nevíme, jestli...“
„Zbláznily se?!“ rozhodila Kačenka
rozčileně křídly. „Copak nevidí, že ještě nejsem učesaná?“ Honem
schovala hlavu pod vodu a místo ní vystrčila zadek.
„Hlavně ať nemalují mě,“ zamručel Tchoř.
„Protože takové obrázky by si ve škole vystavit stejně nemohly. Leda by
pak musely nechat otevřená okna. A už se blíží zima, podívejte, jak se
vybarvuje listí; jako žloutek ve vajíčkách...,“ nadchnul se Tchoř
představou oblíbené pochoutky.
Stehlík zakroužil nad skupinkou malířů
a vracel se s udiveným výrazem. „Víte, že možná malují mě? Dívají se
pořád nahoru, jako by něco hledali ve větvích nebo ve vzduchu.“
„Maminka vyprávěla,“ začal vzpomínat
Slon, „že ve sloní škole malovali každý den a dokonce si sami vyráběli
papír a...“
„Tak se mi zdá,“ nasál Tchoř čenichem,
„že je tu něco cítit, a já to nejsem. Nevymýšlí si tu takhle náhodou
někdo?“ obrátil se na Slona.
„Už vám nic neřeknu, troubové,“ urazil
se Slon. „Ani z čeho se dělá papír.“
„A z čeho se dělá papír?“ nepostřehla
Kačenka nastalou roztržku. „Nedalo by se to náhodou sníst, kdyby to tu
zapomněly?“
„Vajíčka,“ olízl se Tchoř při zmínce
o jídle. Papír, barvy i to, kdo vlastně bude na obrázcích namalovaný, ho
tolik nezajímalo.
„Teď sbírají něco ze země,“ hlásil
Stehlík.
„Že by nakonec hrály větvičky?“ napadlo
Slona.
„Přikládají to k výkresům,“ přiletěl
Stehlík s další novinou. „Berou si listí i domů!“
„Tak to bude letos asi tuhá zima,“
zamyslel se Tchoř, „když děti jedí listí...“
„Ale oni ho přece nejedí,“ ujasňoval
Stehlík. „Oni ho malují! Malují listí a barevné stromy. A nás si možná
ani nevšimli.“
„Slepouni,“ zvedla Kačenka uraženě
zobák.
„Podzim je krásné roční období,“ zasnil
se Tchoř. „Umět jako jezevec usnout zimním spánkem a nechat si zdát
o vajíčkách...“
„Maminka říkala,“ zapomněl už Slon na
to, jak se před chvílí urazil, „že ve sloní škole malovali vždycky
hlavně přírodu. Co ale na ty papíry namalovali doopravdy, to z lidí
poznal jen málokdo.“
„To náš zvěrolékař,“ hvízdl uznale
Stehlík, „ten by to jistě poznal.“
„A z čeho se teda dělaly ty papíry?“
dožadovala se Kačenka informace, kterou jim Slon odepřel.
„Papíry,“ nadechl se Slon, „to není tak
jednoduché. Předně záleží na tom, co jíte, protože když jíte samé
sladkosti...“
„Vajíčka...,“ zívnul Tchoř.
„Jdi už k šípku s těmi svými vajíčky!“
okřiknul ho Slon. „Pan řiditel v té škole, kam chodila moje maminka,
nebyl rád, když sloni jedli sladkosti. Papír pak totiž nebyl dost pevný,
trhal se a špatně se na něj malovalo.“
„A co to teda bylo za papír?“ vyhrkla
nedočkavě Kačenka.
„Já to tuším, já už vím!“ hlásil se
Tchoř jako ve škole.
„Ty mlč,“ odbyl ho Slon. „Nebo zas
řekneš něco, co se neříká. Náhodou, to byl velmi vzácný papír, ruční. Na
takový malují jen opravdoví malíři. Byl totiž vyroben z trusu, co sloni
vykadí!“
Stehlík zůstal sedět s otevřeným
zobáčkem. Tchořovi cukalo v koutcích a měl co dělat, aby nevybuchl
smíchy.
„A barvy se dělaly z čeho?“ zeptala se
po chvilce přemýšlení Kačenka.
To už nevydržel ani Slon. Lehl smíchy na
bok a plácal chobotem o zem, až se listí na stromech třáslo.
„Proč se mi zase smějete?!“ rozčilovala
se Kačenka.
Než se všichni dosyta vysmáli, byly děti
pryč a místo jejich výkresů zbyly všude kolem jen stromy obalené
barevným listím. Slunce si v nich začalo hrát na schovávanou a jen tu
a tam prostrčilo paprsek škvírou. Pak kleslo níž, barvy zešedly
a zahrada se chystala na příchod večera.
„Zase se mi zdálo o mamince,“ přiznal
smutně Slon druhý den ráno. „Obcházela výběh s velkým štětcem, malovala
s dětmi, co tu byly včera, na zeď to barevné listí a říkala jim:
'Nejezte sladkosti, nebo se vám ty výkresy rozpadnou na malé kousíčky
a zbyde z nich jen spousta smetí,' ale nevím, jestli ji děti poslechly,
protože najednou bylo ráno a...“
„Podívejte! Větve jsou úplně holé,“
vykřikl Stehlík. „Kam se teď schovám před kočkami?“
„Tak holt budeš přespávat v pavilonu,
než naroste nové,“ uklidňoval ho Slon.
„Že mi taky nějaké sladkosti
nenechaly...,“ povzdechla si Kačenka.
„Jaké sladkosti?“ nechápal Tchoř.
„No přece ty, co se jich přejedly; až se
jim z toho ty výkresy rozpadly na malé kousíčky,“ rozhlédla se Kačenka.
„Podívejte!“
A opravdu. Kolem dokola ležely tisíce
střapatých, pestrých podzimních výkresů.
„Pojďte si hrát,“ volal radostně Slon.
Brouzdal se tou barevnou nadílkou, nabíral listí chobotem a vyhazoval ho
do výšky. Ostatní neotáleli a přidali se. Ani si nevšimli, že kousek od
místa, kde předchozího dne stála skupinka dětí, se sešlo několik lidí
v pracovním. Zastavili se u šedé plochy a začali vybalovat všelijaké
náčiní. Všiml si jich jen Slon. Vzpomněl si přitom na jarní chvění země,
na vykousnutý okraj stráně a na hluboké rýhy. Ohlédl se po Tchořovi.
Ten však nevypadal, že by s tím tentokrát měl cokoli společného.
Lidé se pustili do práce. Šedivá stěna,
kterou ještě den předtím kryly olistěné keře, se začala rozjasňovat,
jako by náhle rozkvetla. Připomínala barevný vlak, blížící se k okraji
výběhu. Než slunce vystoupalo k polednímu, došli lidé se svými štětci
a válečky až k hornímu hrazení. Pak najednou, jako když střelí, byli
pryč.
Nejvíc zvědavý byl Slon. Opatrně došel
až na kraj výběhu a natáhl se přes zeď. Chobotem se mu podařilo
nahmátnout malířský váleček. Chvilku jej zkoumavě prohlížel a pak zkusil
jeden z kousků, jenž před chvílí okoukal od lidí; přejel válečkem po
mřížované ohradě odshora dolů. Na některých místech zbyla po válečku
jasná žlutá stopa. Jenže jiná místa zůstala nenabarvená; váleček byl
totiž málo namočený. Slon si toho všiml a chystal se nedostatek
napravit. Sáhl přes hrazení pro barvu, jenže váleček se mu vysmekl.
Napodruhé narazil na hranatou malířskou štětku. „Jé, to je jako kartáč,
co mi s ním ošetřovatel myje záda,“ zavolal na ostatní. A protože štětka
byla mokrá a sloni vodu rádi, než se kdo nadál, přejel si s ní po
hřbetě tam a zase zpátky.
„Je, ty vypadáš jak tygr,“ strnul Tchoř.
„Tygr?“ vylekal se Stehlík. „Tygr je
kočka, a těch já se... nebojím, ale kdyby přišla...“
„Počkej, nějak to spravím,“ natáhl se
Slon znovu přes ohradu, namočil štětku do jiného kyblíku a nabarvil si
krk a hruď. Barva v tom kyblíku byla modrá jako nejsvítivější peří.
„Tak se mi zdá,“ zamyslel se Tchoř, „že
nám tu roste druhá Kačenka; teda jestli už trochu nepřerostla.“
Slon měl náramnou radost ze svého
nalíčení a z toho, jak může měnit podobu. Bylo to jako by se oblékal,
jako by měnil kostýmy, a snad právě kvůli tomu si chvíli připadal skoro
tak důležitě, jako člověk. Znovu se natáhl přes zeď. Další barva byla
sytě červená, a Slon, jak byl zvyklý stáčet chobot do klubíčka, si s ní
nedopatřením namaloval velký puntík na tvář.
„Jé, druhý Stehlík,“ ukazovala na Slona
Kačenka a smála se, až se na rybníčku dělaly vlny.
Slon si zkusil načervenit ještě druhou
tvář, ale štětka už byla suchá. Další barva, kterou našel, byla bílá.
Podal pro jistotu rovnou celý kbelík. Jak jej zvedal, zavadil o vršek
zdi. Kbelík se rozkýval, barva vyšplíchla a polila Slonovi zadek a nohy.
„Bílý slon, bílý slon!“ volali Stehlík
s Kačenkou a tleskali křídly.
„Maminka říkala,“ rozvzpomenul se Slon,
„že bílé zbarvení je u našinců velmi vzácné. V zemi odkud pocházíme,“
natáhl se znovu přes zeď, „jsou prý bílí sloni uctíváni jako božstvo
a –“ nadechl se, jenže právě nad konví s ředidlem. To ho tuze zaštípalo
v chobotu, a tak se rychle obrátil, doklusal k rybníčku, nabral vodu
s blátem a jak je sloním zvykem, všechno to vyfrknul na záda. Bláto
stékající po bocích přeměnilo bílou v černobílé pruhy.
To už se ale lidé vraceli z oběda zpátky
do práce. Když zahlédli tu spoušť, snažili se honem zachránit, co ještě
zbylo. Přicházel s nimi i ošetřovatel.
„To je malér,“ sykl Tchoř a zalezl do
nory.
Stehlík vylétl na nejvyšší topol
a tvářil se jako cizí, jako návštěvník.
Kačenka se pohupovala na rybníčku, jako
by se jí to netýkalo, a tu a tam schovala pro jistotu hlavu pod hladinu.
Jen Slon se neměl kam schovat.
„Tak se mi zdá,“ prohlásil ošetřovatel,
„že tě budeme muset přehnat k zebrám; zebra slonovitá. Nebo slon
zebroboký?“
„To přece nejde!“ polekal se Slon.
Nepoznal, že si ošetřovatel dělá legraci. „Já nechci k žádným zebrám!“
vymýšlel honem, jak ho od toho nápadu odradit. Nebyl si totiž jistý,
je-li v zebřím výběhu rybníček; a co by si Kačenka počala bez vody?
Zebry se přece bojí lvů a koček vůbec, vzpomněl si Slon na své tygří
pruhy. Lehl si na bok, aby byly pruhy lépe vidět, a na plný chobot
zakřičel po kočičím: „Uaáá!“
Další ráno postavili ti lidé, kteří si
předtím hráli s barvami, za zdí stříšku. Do odpoledne pod ni připevnili
velkou nástěnku a zavěsili na ni výkresy, které namalovaly děti. Barevné
listí z nich svítilo do daleka. Kačenka, Stehlík, Slon a Tchoř si
výkresy prohlíželi a vzpomínali na podzim, který s prvním mrazíkem tak
náhle skončil.
„Podívejte! To jsem já,“ zaradovala se
Kačenka, když na jednom z výkresů zahlédla oranžovo-hnědo-zeleno-bílou
skvrnu na modré hladině.
„A tohle,“ podotknul Slon a ukázal na na
malý obrázek dole, „jsem býval já.“ Stál na něm obyčejný hnědošedý
slon. „Býval a doufám, že zase budu, až mě ošetřovatel v sobotu umyje.“
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Děkuji za návštěvu. Pokud se vám
pohádka líbila, můžete otevřít další nebo zanechat komentář.
Pro oživení přikládám obrázky protagonistů, jak je
vidí ilustrátor, a ukázku několika stránek z chystané knihy. Doufám, že
se obrázky budou čtenářům líbit alespoň tolik, jako se líbí mně.
   | 
1
brunel e 
Mori 