Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

Čí je poklad

Slunce spalo ještě hluboko pod obzorem, když se výběhem začalo ozývat zprvu tiché, ale po chvíli již zcela zřetelné hrabání a funění. Prvního to probudilo Slona. „Co se děje,“ vyrazil se zdviženým chobotem k horní ohradě. „Ty ses snad zbláznil!“ spustil pak na kohosi.

Tímhle popuzeným výkřikem probudil Stehlíka i Kačenku.

„Co tě to napadlo všechny budit takhle v noci!“ pokračoval Slon.

Stehlík a Kačenka stále nevěděli, komu je hubování určeno. Koukli na sebe a vydali se tiše za hlasem.

„To nemůžeš počkat aspoň než vyjde slunce?“ nadával komusi dál Slon.

Stehlík a Kačenka se raději přikrčili za mez; rozzlobenému Slonovi je lepší se vyhnout.

„Když ten kámen...,“ zaslechli povědomý hlas, ale zněl tak tajemně, jako by z hlubin.

Zpoza stromů nakoukl do výběhu první sluneční paprsek a osvětlil horní mýtinu. Stehlík s Kačenkou rozeznali mohutnou siluetu Slona a dole u země pak ještě jeden malý obrys, přesněji řečeno jen půlobrys, protože z díry v zemi vyčníval jen zadek. Slon nad ním houpal chobotem, jako kdyby se vetřelcovi právě chystal pořádně vyprášit kožich. Že by kočka?

„Tak dělej a pomoz mi ven,“ poznali konečně v hučení z hlubin Tchořův hlas. „Ten zatracený kámen mě tu docela zavalil.“

Slon chytil Tchoře za zadní nohy a opatrně zatáhl.

„Můžeš víc,“ ozvalo se zdola.

Slon přidal na síle a v momentě byl Tchoř venku. „Chtěl jsem si vyhrabat novou noru,“ vysvětloval, „ale narazil jsem na kámen a když jsem ho chtěl podhrabat...“

„Já vím, to jsem zrovna přicházel,“ přiznal Slon.

„Tak proto se ten kámen uvolnil!“ došlo Tchořovi.

„Lezeš kam nemáš, a ještě to pak svádíš na ostatní,“ obořil se na Tchoře Slon.

„Blbej den na hádky, asi si na chvíli zdřímnu,“ usoudil moudře Tchoř, napil se ze stružky a stočil se pod keř.

Slon se vydal ke krmelci, neobjevilo-li se v něm čerstvé seno. Stehlík zahájil obhlídku bodláků – mohla by v nich uzrát nová semínka – a Kačenka jako každý den prosívala vodu a dno rybníka, nezůstanou-li jí v zobáčku nějací chutní červi nebo vodní rostliny. Nad hladinou ukazovala chvíli hlavu a chvíli zase zadek; jak už to takové kačenky dělají. Pak byl najednou dlouho vidět jen zadek, až už se Slon chystal vstoupit do rybníčku, jestli je všechno v pořádku. Ještě že to neudělal, protože by rozvířil bláto, a nemohlo by se stát to, co se stalo. Kačenka se náhle vynořila a v zobáku držela cosi zvláštního. Vypadalo to jako kamínek, ale bylo to lesklejší a pravidelnější. Skoro jako by to byla nějaká ozdoba nebo velký korálek. Doplavala ke břehu a položila tu věc do trávy.

„Pojďte se podívat,“ volala na ostatní. „Co je to, nevíte?“

Všichni nejdřív vrtěli hlavou, že nevědí.

„Není to vajíčko?“ napadlo Tchoře a šel se podívat zblízka. „Vajíčka já tuze rád,“ olízl se. „Ale tohle není vajíčko,“ posmutněl, když přičichnul. „Ale stejně je mi ta věc nějaká povědomá,“ pohladil tu podivnost napřed jednou a pak oběma tlapkami zároveň.

„Není to bonbón?“ napadlo Slona.

„Bonbón by byl sladký, to bych poznala, už když jsem ho nesla v zobáku,“ odporovala Kačenka. „A ve vodě by se přece rozmočil.“

„Už vím,“ zajásal Tchoř. „Přesně tohle jsem držel v tlapkách tuhle, jak jsem hrabal ten tunel k rybníčku. Ale když mě pak voda vyhnala, někde jsem to ztratil. Takže je to moje!“

„Ukaž,“ odstrčil ho Slon, aby se taky podíval. Chvíli tu věc hladil prstíkem chobotu, až se začala lesknout, a pak Tchořovi povídá: „Houby je tvoje. To je ten kulatý oblázek, který jsem našel na kraji potoka už předtím, při hloubení stružky. Vyfoukl jsem ho do výběhu, ale někde se mi pak ztratil. Takže je to moje!“

„To teda ne!“ dupla si Kačenka, až bláto vystříklo. „Moje je to, já to našla poslední.“

„A já to zase našel první!“ nedal se Slon.

„Ale nebýt mě, zůstalo by to v zemi, a už by to nikdy nikdo nenašel,“ hájil svůj nárok Tchoř.

Stehlík se do hádky nevměšoval. Stehlíci sice nelétají ani moc vysoko, ani daleko, ale přece jen se dívají na svět tak trochu z výšky, takže dohlédnou dál než ostatní, vidí toho o něco víc a občas možná tuší, co k čemu patří.

„Moje! moje! moje!“ ozývalo se ze tří stran třemi hlasy.

„Když se nebudete hádat,“ zkusil je Stehlík utišit, „řeknu vám, co to je. A až budete vědět, co to je, můžete se lépe domluvit, čí by to mohlo být.“

Zvířátka ztichla a Stehlík pokračoval: „Před pár dny jsem seděl na olši, tamhle na té,“ ukázal ven z výběhu až za potok. „A tři kluci tam hráli takovou hru – kuličky jí říkali. A kutáleli po zemi spoustou takovýchhle věcí. Pak ale najednou přestali a chodili a dívali se pod nohy, jako by něco hledali. A pak byl ten jeden smutný a říkal, že to byla jeho nejmilejší a že takovou už nikdy nesežene, protože to byla skleněnka po dědovi a takové už se prý dneska nedělají. A já ji z toho stromu viděl a pípal jsem na ně, jenže oni dělali, že nerozumí. A slétnout k nim na zem, abych jim kuličku ukázal, jsem se přece jenom trochu bál. Nikdy nevíte, nejsou-li takoví kluci – nebo třeba jen jeden z nich – syčáci. A pak šli smutně domů a ten jeden pořád opakoval: 'Moje kulička, moje kulička...' Takže tu věc, co dneska našla Kačenka v rybníčku, předtím Tchoř v noře a ještě předtím Slon u potoka, tu věc jsem našel první já. Jenže jsem si říkal, že se pro ni ti kluci určitě vrátí, až bude víc světla, a že ji třeba najdou. A taky jsem ji nemohl uzvednout.“

„A jak se ta věc teda jmenuje?“ zeptal se po chvilce ticha Slon.

„Já myslím, že ku-lič-ka,“ přeslabikoval Stehlík. „A taky myslím, že bychom ji měli těm klukům vrátit, až znovu přijdou. Třeba nás pak budou mít radši.“

„A budou se sem na nás chodit dívat častěji,“ načepýřila se Kačenka.

„A budeme mít nové kamarády,“ zaradoval se Slon.

„A přinesou vajíčka...,“ zasnil se Tchoř.

Dyndy, lelky, dvě křepelky

za skleněnku od muštelky

než spočteme kuličky

pírka, zrnka, větvičky

křídlem, tlapkou, chobotem

kdo by chodil z kola ven

A tak se dohodli, že kuličku vrátí, a než se tu kluci znovu objeví, zkusí si zahrát tu jejich hru. Cvrnkali tedy kuličkou do důlku, co zbyl po Tchořově nepovedené noře, a kdo se stefil nejvíckrát, mohl s ní tu noc spát.

Hrabání a funění, které se ozývalo další dny ještě silněji, už napříště nikoho nepřekvapovalo. Jen Slon si vzpomněl, jak zem nedávno plivala kamení, ale neříkal raději nic, aby ostatní nestrašil.