„Dej pozor, nejdřív se rozhlídni.“

    Příkaz patřil malé holčičce, která běžela po chodníku a zbývalo jí jen pár kroků, než se dostane na jeho okraj. Úzké popraskané chodníčky se táhly po obou stranách jednosměrky, obsypané zaparkovanými auty. Bylo příliš snadné si představit, že děvčátko proběhne před prvním zaparkovaným autem a řidič jedoucího vozu si jí nevšimne.

   Holčička ale zastavila. Sice se nerozhlédla, ale počkala na tatínka, který na ni volal. Stála na krajíčku a nedočkavě šoupala nohama.

   „Tak co, rozhlídla jsi se?“ zeptal se tatínek a sám se přitom podíval do všech stran za oba.

   „Ano,“ odpověděla holčička a pohlédla na stranu, ze která by auta do jednosměrky neměla vjíždět.

   „Tak dobře, šup, rychle na druhou stranu.“

   Holčička přeběhla silnici, malá kabelka se jí pod paží divoce kmitala.

   Když byli oba zase v bezpečí, holčička si začala recitovat básničku. Chvíli se držela zaběhnutého rytmu slov, pak do ní ale zamíchala slova z jiné písničky a pak ještě z jiné a z další. Tatínek se tomu smál a co chvíli přidal slova z nějaké další říkanky, kterou také znal. Od ní, přinesla si je ze školky, skoro každý den si teď nosila nějakou novou, kterou on buď nikdy neznal, nebo ji už dávno zapomněl.

   Šli vedle sebe, táta vždycky udělal pár delších kroků a pak chvilku počkal, aby mu holčička stačila. Nechtěla mu podat ruku, ale šli spolu.

   Prošli kolem pár bloků malých rodinných domků, některé byly staré a dlouho neopravované a takové se mu líbily, jejich zahrady zůstávaly většinou neudržované. Jejich střechy byly skvrnité, s televizními anténami trčícími opile šikmo a vzhůru. Malé balkóny a terasy měly místy porostlé mechem, okapy šikmé, okna oprýskaná a zažloutlé záclony zatažené. Mezi nimi prorůstaly ty opravené, s novými fasádami, plastovými okny a úhlednými zahrádkami, s terasami a bělostnými garážovými vraty na dálková ovládání.

   Jen ty chodníky byly všude stejné, staré, zkřivené a rozpraskané. A jak na nich stále parkovala auta, byly místy divoce zvlněné nebo stlačené až na úroveň silnice.

   Dívenka popoběhla a zastavila se u malé předzahrádky. Zpoza plotu se do ulice draly husté trsy květin. Nad nimi se rozprostíral šeříkový keř. Vypouštěl do svého okolí omamnou vůni, stejně jako květiny pod ním. Mísily se v jeden přeslazený neviditelný mrak, ve kterém teď tatínek i dcerka zůstali stát a zhluboka dýchali. Byl začátek června, a i když ráno bylo ještě chladno, nebe bylo bez mráčku a studené slunce mělo brzy nabrat sílu.

   „Tati, ty kytičky…“ řekla holčička a na okamžik se odmlčela, jak se usilovně zamyslela. „Ty kytičky…“ řekla potichu a zasněně. „Jak se jmenujou ty kytičky? To jsou… to jsou voňavky?“

   Vzhlédla k něma, malá tvářička pod růžovým kloboučkem.

   Tatínek se zasmál. „To nejsou voňavky. To jsou pivoňky. Ale mohly by se jmenovat voňavky, viď? Že tak krásně voní.“

   „Hm,“ řekla holčička a naklonila se k jednomu z velkých květů. Pak se zase dala do kroku a začala znovu recitovat. Tatínek ji co chvíli zastavil, aby nevkročila do silnice bez rozhlédnutí a pak ji zase několikrát napomenul, aby se přestala loudat, že musí jít za chvíli do práce.

   „Dneska budu ve školce sama?“ zeptala se, když se blížili k nízké bílé budově, schované za vzrostlými stromy a obehnané vysokým plotem.

   „Proč bys měla být ve školce sama? Přece tam bude paní učitelka a plno dětí. Nebo ne?“

   „Ne. Dneska budu ve školce úplně sama. A budu se tam strašně bát.“

   Dívenka začala naoko brečet, dokud ji táta nešťouchl do ramene a nedal se do běhu.

   „Uvidíš, že budu první u branky,“ zasmál se a dělal, že sprintuje ze všech sil.

   „Ne, já,“ zakřičela holčička, až uši zaléhaly a se stejně hlasitým výskotem se rozběhla za tatínkem. Ten mával zběsile rukama a nahlas funěl. Dcerka ho za chvíli předběhla a zastavila se až u branky, udýchaná a rozesmátá.

   „Zase první,“ zakňučel poraženecky táta a zalapal nahlas po dechu. „Je to vůbec možný?“

   „Je,“ přisvědčila spokojeně dcerka, strčila do branky a vkročila na úzkou dlážděnou cestičku, která se vinula mezi stromy a keři.

   Tatínek šel pomalu vedle ní, když jeho pohled zabloudil k zemi. Zarazil se na místě.

   „Pojď se na něco podívat,“ zavolal na dívenku.

   „Co?“

   „No pojď sem, musíš až ke mně.“

   Holčička se vrátila a zvědavě se sklonila k místu, kam tatínek ukazoval prstem. Přes cestičku tam lezli dva slimáci. Jeden veliký, jeden úplně malinký. Oba za sebou zanechávali lesknoucí se stopu slizu. Ten velký měl na sobě přilepený malý svraštělý kousek listu.

   „To jsou slimáci. Takoví malí hlemýždi bez ulit, víš?“

   Holčička si je zkoumavě prohlížela. Nakonec se zeptala: „Můžu si je pohladit?“

   „Ne, to radši ne. To by se jim asi nelíbilo. A podívej, jakou za sebou zanechávají stopu. Vidíš? To je takový sliz. Kdybys na ně sáhla, tak by ses ulepila.“

   Holčička nad tím chvíli přemýšlela. „A proč?“ zeptala se nakonec.

   „Co proč?“

   „Proč bych se ulepila?“

   „Protože jsou celí lepkaví. To už tak zkrátka je. Vidíš, jak se tam tomu velkýmu nalepil ten list?“ řekl tatínek a opatrně ho sundal a odhodil na stranu. „Tak, teď se mu poleze líp, viď?“

   „Ano,“ řekla poslušně holčička. „A ten malej, ten taky lepí?“

   „Taky,“ usmál se tatínek a jemně se dotkl malého tykadla, které se hned zasunulo jako nejmenší teleskopická tyč na světě. „To je asi jeho miminko, víš? Takhle si jdou vedle sebe… no asi jako já s tebou do školky. To jdou asi do nějaké slimáčí školky.“

   „Ano,“ řekla holčička slabým hláskem a pozorovala, jak se slimáci pomaloučku sunou přes cestu.

   „Když budeš hodná a budeš se v šatně rychle převlíkat, tak ti řeknu nějakou slimáčí básničku, jo? A teď, kdo bude dřív u zvonků!“

   S těmi slovy se dal do svého patentovaného plazivého sprintu a holčička ho se smíchem opět hladce předběhla.

   Tatínek pak zazvonil, a když se ozval bzučák, zatlačil na dveře a otevřel je. Holčička proběhla kolem něj a utíkala rovnou do šatny. Tam se rychle převlékla, zatímco tatínek vymyslel krátkou básničku o slimákovi. Byla o tom, jak vede malého slimáčka do školky. A doma – někde v trávě pod listem, na ně čekala slimáčí maminka.

   Potom ji doprovodil do třídy, dal jí pusu na rozloučenou a odešel.

   Kráčel zpět dlouhou chodbou a navyklým pohybem vytáhl mobilní telefon. Měl ztlumené vyzvánění, a když se rozsvítil displej, tvář se mu maličko zachmuřila. Sotva půl deváté a už tři zmeškané hovory. A dvě zprávy.  Došel ke vstupním dveřím, minul několik dalších rodičů, které vedly děti do školky, po paměti nahmatal kliku a otevřel je.

   Dočetl obě zprávy, seběhl dva malé schůdky a rychlým krokem se vydal po cestičce zpět k brance. Zrovna ťukal do telefonu rychlou odpověď na jednu ze zpráv, když nohou šlápnul na oba slimáky, kteří mezitím dolezli až na kraj cestičky.

   Než došel k vrátkům, vytáčel už první zmeškaný hovor.