"Hoří!" poletoval Stehlík poplašeně po výběhu a ukazoval kamsi do dálky. Z jednoho místa za zdí skutečně stoupal dým. Oheň sice vidět nebylo, ale žádný kouř přece nevznikne jen tak, sám od sebe. Nebo ano?

"Maminka vyprávěla," zavzpomínal Slon, "že když v buši vypukne požár, musí všechna zvířata utíkat, jak nejrychleji umí. A dým je pak někdy tak hustý, že je i ve dne tma jako v noci."

"A kam budeme utíkat my, když máme kolem dokola zeď?" rozhlédla se nejistě Kačenka. "Ještě že je tu rybníček, a ten nejspíš hořet nebude. Já se schovám do vody."

"Já bych se asi mohl schovat pod zem," napadlo Tchoře.

"A já uletím," vznesl se Stehlík a zakroužil ostatním nad hlavami.

"A já," zauvažoval Slon, "já se půjdu podívat, co se vlastně děje."

Kouř stoupající zpoza zdi nebyl přiliš hustý ani tmavý; spíš takový namodralý. Slon se vydal tím směrem a ostatní napjatě čekali. "Syčáci jedni mrňaví," spustil, jakmile nakoukl přes zeď. "Mazejte odsud a ať vás tu víckrát nevidím! Nebo to řeknu vaší mamince a ta vám dá co proto. A ty cigarety si vemte s sebou a vraťte je, komu patří. I když, jestli není lepší, když je nebude kouřit nikdo." Ostatní zahlédli už jen dvě postavy prchající podél potoka kdoví kam.

"Není kouře bez ohně," vracel se Slon k ostatním. "Měli jste vidět, jak upalovali; jako kdyby hořelo!"

"Už jsou tam zas!" hlásila odpoledne Kačenka.

"To snad není pravda!" kroutil hlavou Slon. "Zase vidíš kouř?"

"To ne, ale zaslechla jsem, jak někdo říká: 'A nikdy neuhasne.'"

"A cos ještě slyšela?" zeptal se nejistě Slon.

"No, ona pak říkala..."

"Jaká ona?!"

"No ta holka, přece. Kluk a holka to jsou. A ona říkala: 'Podívej, jak mi buší srdce,' ale jak by se mohl podívat, když srdce přece není vidět. A chtěla se ho držet za ruku, jenže on to ještě nevěděl. Ale ona jo, a tak se za ruku nakonec drželi; teda asi ještě drží, ale my tam na ně vlítnem, než něco zapálí, a..."

"Ty hloupá," pousmál se Slon. "Ten kluk s holkou se jeden druhému líbí a možná se mají rádi. Jenže to ještě jistě nevědí, a tak spolu chodí sem a zase tam a občas něco řeknou a zkoušejí, jestli to toho druhého bude bavit."

Kačenka si připadala jako trdlo a zahanbeně se kolíbala k rybníčku. "Jeden druhému líbí," štěbetala si pro sebe. "To by mě zajímalo čím, když jsou oba takoví obyčejní, nebarevní. Holt lidé... Nebo lidové?"

"Tak to budou brzy stavět hnízdo," předvídal Tchoř. "A budou vajíčka...," olíznul se od ucha k uchu.

"Ty truhlíku, lidé přece nesnášejí vajíčka," rozesmál se Slon. "A vůbec, teď mi to došlo!" zahrozil. "Já ti dám vajíčka! Já ti dám vybírat hnízda!"

"A to spolu budou chodit sem a zase tam až do noci?" byl zvědavý Stehlík. "Já tam do těch keřů sedám na spaní, a když se kolem něco pohybuje, tak se budím, protože mám strach, jestli nejde kočka."

"Myslím, že tak dlouho chodit nebudou," odhadoval Slon. "Holka musí možná být do tmy doma. Ale když to dobře dopadne, tak kdo ví... A vůbec, dneska se stmívá hodně pozdě. Je totiž nejdelší den v roce."

"A co znamená to když to dobře dopadne?" vyptával se Stehlík. "To se pak s nimi něco stane? Naroste jim nové peří nebo tak něco?"

"Lidé přece nemají peří," domlouval Stehlíkovi Slon. "A stane se to, že je tu spolu třeba budeme vídat častěji. A nerozplaší je ani špatné počasí, déšť, sníh nebo bouřka."

"Jé, to je dobře," zaradovala se Kačenka. To se na nás budou chodit dívat každý den." Honem si začala urovnávat peříčka, aby ji někdo nezahlédl neupravenou.

"A co je to ta bouřka?" vyzvídal trochu ustrašeně Stehlík. "Není to ta velká černá kočka, co bydlí v pavilonu na druhé straně zahrady?"

"Bouřka není žádná kočka, hlupáčku. Bouřka je takový divný oheň na obloze, a ani lidé přesně nevědí, z čeho vzniká. Možná ze slunce, protože bouřky přicházejí hlavně v létě. Slunce je vlastně taky oheň; jediný, kterého se my, zvířata, nebojíme. Bouřky se bojí všichni; i lidé."

"Já se nebojím ničeho," chvástal se Stehlík.

"Mňau," popíchla ho Kačenka. "Tak to se asi začnu učit cizí jazyky."

"Jak to tak pozoruju," rozhlédl se Tchoř a nasál vzduch, "dneska by bouřka mohla přijít. To by byla letos první."

Od rána svítilo slunce a polední žár se měnil v dusné odpoledne. Obloha ztemněla a nad řekou se začala stahovat mračna. Mouchy létaly těsně nad hladinou a ptáci, pronásledující je nezvykle třepotavým letem, občas plácnuli křídlem do vody. Najednou jako by se všechno zastavilo. Listí na stromech přestalo ševelit. Vzduch se ani nepohnul. Ptáci se naráz kamsi ztratili. Zastavily se i mouchy, jenže vzduch neunese nikoho bez pohybu, a tak padly na hladinu a šedá řeka je pomalu odnášela k šedému obzoru, kde splývala s šedým vzduchem. Všechno bylo najednou šedé a těžké; jako by se celý svět proměnil v olovo. Stehlíkovi i Kačence se zavíraly oči. Tchoř zívnul a Slon, jehož nikdo nikdy nevidí spát, už podruhé dlouze mrknul. Vtom oblohu rozčíslo dlouhé klikaté světlo a po chvilce ticha se z dáli ozvalo dunění, podobné blížícímu se vlaku. Další klikaté světlo se rozvětvilo do dvou jazyků a jeden z nich olízl řeku. Stehlík s Kačenkou si vzpomněli na hada. Místo hadího zasyčení však následovalo praskání, jako by někdo šlapal po plastových lahvích. Třetí světlo nebylo klikaté; připomínalo prudké otevření dveří ze ztemnělé místnosti do jasného dne. Tchoře, zvyklého spíš na šero, oslnilo a když zavřel oči, zůstaly mu zevnitř na víčkách ještě chvíli promítnuté obrysy okolních stromů. Ozvala se rána, jako když zahradník shodí z multikáry ty největší plechové necky. Tak velkou multikáru ale ani Slon nikdy neviděl. Jen dozněla ozvěna, bylo tu další jasně žluté světlo. Spojilo se s borovicí a ta se taky rozsvítila. Žluté světlo se stáhlo zpět kamsi nahoru, ale borovice svítit nepřestala. Žhnula oranžově, vypouštěla kouř jako ti dva syčáci ráno, ale bylo ho mnohem víc. Pak se ostře přehnula v půli, jako by se na odchodu chtěla uklonit, a horní část kmene dopadla s rachotem na zem; naštěstí mimo výběh nebo jakoukoli stavbu.

"Viď že už šli domů," zeptal se zděšeně Stehlík.

"Kdo?" nedovtípil se hned Slon.

"Ten kluk s holkou, co nevěděli, jestli se mají držet za ruku."

"Neboj. Tam určitě nezůstali. Lidé vědí, že za bouřky nemají stát pod stromem. Dokonce se to učí ve škole."

"Hoří!" vzpamatovala se se zpožděním Kačenka, když do výběhu dopadlo několik doutnajících šišek.

"Jdu hasit," vytroubil Slon, ale než se stačil otočit, spustil se takový liják, že žádného hašení nebylo třeba. "To je ale příjemná sprcha," liboval si.

Stehlík a Kačenka chtěli před deštěm uletět. Déšť ale zhoustnul tak rychle, že jim nezbylo, než se schovat pod Slona. Zpod živé střechy pak pozorovali bouřku, vzdalující se podél řeky pryč.

"Maminka vyprávěla," obracel Slon chobotem ohořelou šišku, "že tam, odkud pochází, jsou některé šišky tak tvrdé, že se z nich semínka nedostanou ven jinak, než v ohni. Takže asi i oheň má v přírodě své místo. Možná by bez ohně nebylo ani života. Jen se ho všichni bojíme a to je asi dobře, protože ten strach nás chrání."

Odněkud vykouklo slunce a za pár okamžiků už zalévalo výběh svým zlatým svitem.

"A je po bouřce," oddechnula si Kačenka a zkontrolovala, zda jí v dešti nesplihnula vlnitá pírka na hlavě.

"A tamhleto barevné," ukázal Stehlík nejistě na oblohu nad řekou, "to je taky oheň?"

"Ne, to je duha. Té se neboj, ta nic nedělá, jen radost."

"Shnilej holubník na prašivej kurník!" láteřil Tchoř. "Kožich mám, že by se dal ždímat."

"Do večera daleko," smála se mu Kačenka. "Ještě budeš rád, že ses taky jednou umyl."

Pomalu se stmívalo. "Podívejte! Světlušky," ukázala Kačenka vzhůru na oblohu, kde zazářili první poslové noci.

"To nejsou světlušky, to jsou hvězdy; to prý jsou vlastně velké vzdálené požáry," rozvzpomněl se Slon. "Jako naše Slunce nebo ještě o hodně větší. Jejich světlo je vlastně oheň a trvá spoustu let, než k nám doletí."

"A to vymyslel kdo?!" pozastavila se Kačenka nad tím, že by světlo mohlo létat.

"Nejsem si jistý," zauvažoval Tchoř, "ale myslím, že Slonova maminka." Pak raději rychle zmizel v noře. Zůstal však jen na kraji, aby mohl s ostatními pozorovat zářící letní oblohu.