"Hoří!" poletoval Stehlík poplašeně po výběhu a
ukazoval kamsi do dálky. Z jednoho místa za zdí skutečně stoupal dým.
Oheň sice vidět nebylo, ale žádný kouř přece nevznikne jen tak, sám od
sebe. Nebo ano?
"Maminka vyprávěla," zavzpomínal Slon,
"že když v buši vypukne požár, musí všechna zvířata utíkat, jak
nejrychleji umí. A dým je pak někdy tak hustý, že je i ve dne tma jako v
noci."
"A kam budeme utíkat my, když máme kolem
dokola zeď?" rozhlédla se nejistě Kačenka. "Ještě že je tu rybníček, a
ten nejspíš hořet nebude. Já se schovám do vody."
"Já bych se asi mohl schovat pod zem,"
napadlo Tchoře.
"A já uletím," vznesl se Stehlík a
zakroužil ostatním nad hlavami.
"A já," zauvažoval Slon, "já se půjdu
podívat, co se vlastně děje."
Kouř stoupající zpoza zdi nebyl přiliš
hustý ani tmavý; spíš takový namodralý. Slon se vydal tím směrem a
ostatní napjatě čekali. "Syčáci jedni mrňaví," spustil, jakmile nakoukl
přes zeď. "Mazejte odsud a ať vás tu víckrát nevidím! Nebo to řeknu vaší
mamince a ta vám dá co proto. A ty cigarety si vemte s sebou a vraťte
je, komu patří. I když, jestli není lepší, když je nebude kouřit nikdo."
Ostatní zahlédli už jen dvě postavy prchající podél potoka kdoví kam.
"Není kouře bez ohně," vracel se Slon k
ostatním. "Měli jste vidět, jak upalovali; jako kdyby hořelo!"
"Už jsou tam zas!" hlásila odpoledne Kačenka.
"To snad není pravda!" kroutil hlavou
Slon. "Zase vidíš kouř?"
"To ne, ale zaslechla jsem, jak někdo
říká: 'A nikdy neuhasne.'"
"A cos ještě slyšela?" zeptal se nejistě
Slon.
"No, ona pak říkala..."
"Jaká ona?!"
"No ta holka, přece. Kluk a holka to
jsou. A ona říkala: 'Podívej, jak mi buší srdce,' ale jak by se mohl
podívat, když srdce přece není vidět. A chtěla se ho držet za ruku,
jenže on to ještě nevěděl. Ale ona jo, a tak se za ruku nakonec drželi;
teda asi ještě drží, ale my tam na ně vlítnem, než něco zapálí, a..."
"Ty hloupá," pousmál se Slon. "Ten kluk s
holkou se jeden druhému líbí a možná se mají rádi. Jenže to ještě jistě
nevědí, a tak spolu chodí sem a zase tam a občas něco řeknou a
zkoušejí, jestli to toho druhého bude bavit."
Kačenka si připadala jako trdlo a
zahanbeně se kolíbala k rybníčku. "Jeden druhému líbí," štěbetala si pro
sebe. "To by mě zajímalo čím, když jsou oba takoví obyčejní, nebarevní.
Holt lidé... Nebo lidové?"
"Tak to budou brzy stavět hnízdo,"
předvídal Tchoř. "A budou vajíčka...," olíznul se od ucha k uchu.
"Ty truhlíku, lidé přece nesnášejí
vajíčka," rozesmál se Slon. "A vůbec, teď mi to došlo!" zahrozil. "Já ti
dám vajíčka! Já ti dám vybírat hnízda!"
"A to spolu budou chodit sem a zase tam
až do noci?" byl zvědavý Stehlík. "Já tam do těch keřů sedám na spaní, a
když se kolem něco pohybuje, tak se budím, protože mám strach, jestli
nejde kočka."
"Myslím, že tak dlouho chodit nebudou,"
odhadoval Slon. "Holka musí možná být do tmy doma. Ale když to dobře
dopadne, tak kdo ví... A vůbec, dneska se stmívá hodně pozdě. Je totiž
nejdelší den v roce."
"A co znamená to když to dobře dopadne?"
vyptával se Stehlík. "To se pak s nimi něco stane? Naroste jim nové peří
nebo tak něco?"
"Lidé přece nemají peří," domlouval
Stehlíkovi Slon. "A stane se to, že je tu spolu třeba budeme vídat
častěji. A nerozplaší je ani špatné počasí, déšť, sníh nebo bouřka."
"Jé, to je dobře," zaradovala se Kačenka.
To se na nás budou chodit dívat každý den." Honem si začala urovnávat
peříčka, aby ji někdo nezahlédl neupravenou.
"A co je to ta bouřka?" vyzvídal trochu
ustrašeně Stehlík. "Není to ta velká černá kočka, co bydlí v pavilonu na
druhé straně zahrady?"
"Bouřka není žádná kočka, hlupáčku.
Bouřka je takový divný oheň na obloze, a ani lidé přesně nevědí, z čeho
vzniká. Možná ze slunce, protože bouřky přicházejí hlavně v létě. Slunce
je vlastně taky oheň; jediný, kterého se my, zvířata, nebojíme. Bouřky
se bojí všichni; i lidé."
"Já se nebojím ničeho," chvástal se
Stehlík.
"Mňau," popíchla ho Kačenka. "Tak to se
asi začnu učit cizí jazyky."
"Jak to tak pozoruju," rozhlédl se Tchoř a
nasál vzduch, "dneska by bouřka mohla přijít. To by byla letos první."
Od rána svítilo slunce a polední žár se
měnil v dusné odpoledne. Obloha ztemněla a nad řekou se začala stahovat
mračna. Mouchy létaly těsně nad hladinou a ptáci, pronásledující je
nezvykle třepotavým letem, občas plácnuli křídlem do vody. Najednou jako
by se všechno zastavilo. Listí na stromech přestalo ševelit. Vzduch se
ani nepohnul. Ptáci se naráz kamsi ztratili. Zastavily se i mouchy,
jenže vzduch neunese nikoho bez pohybu, a tak padly na hladinu a šedá
řeka je pomalu odnášela k šedému obzoru, kde splývala s šedým vzduchem.
Všechno bylo najednou šedé a těžké; jako by se celý svět proměnil v
olovo. Stehlíkovi i Kačence se zavíraly oči. Tchoř zívnul a Slon, jehož
nikdo nikdy nevidí spát, už podruhé dlouze mrknul. Vtom oblohu rozčíslo
dlouhé klikaté světlo a po chvilce ticha se z dáli ozvalo dunění,
podobné blížícímu se vlaku. Další klikaté světlo se rozvětvilo do dvou
jazyků a jeden z nich olízl řeku. Stehlík s Kačenkou si vzpomněli na
hada. Místo hadího zasyčení však následovalo praskání, jako by někdo
šlapal po plastových lahvích. Třetí světlo nebylo klikaté; připomínalo
prudké otevření dveří ze ztemnělé místnosti do jasného dne. Tchoře,
zvyklého spíš na šero, oslnilo a když zavřel oči, zůstaly mu zevnitř na
víčkách ještě chvíli promítnuté obrysy okolních stromů. Ozvala se rána,
jako když zahradník shodí z multikáry ty největší plechové necky. Tak
velkou multikáru ale ani Slon nikdy neviděl. Jen dozněla ozvěna, bylo tu
další jasně žluté světlo. Spojilo se s borovicí a ta se taky
rozsvítila. Žluté světlo se stáhlo zpět kamsi nahoru, ale borovice
svítit nepřestala. Žhnula oranžově, vypouštěla kouř jako ti dva syčáci
ráno, ale bylo ho mnohem víc. Pak se ostře přehnula v půli, jako by se
na odchodu chtěla uklonit, a horní část kmene dopadla s rachotem na zem;
naštěstí mimo výběh nebo jakoukoli stavbu.
"Viď že už šli domů," zeptal se zděšeně
Stehlík.
"Kdo?" nedovtípil se hned Slon.
"Ten kluk s holkou, co nevěděli, jestli
se mají držet za ruku."
"Neboj. Tam určitě nezůstali. Lidé vědí,
že za bouřky nemají stát pod stromem. Dokonce se to učí ve škole."
"Hoří!" vzpamatovala se se zpožděním
Kačenka, když do výběhu dopadlo několik doutnajících šišek.
"Jdu hasit," vytroubil Slon, ale než se
stačil otočit, spustil se takový liják, že žádného hašení nebylo třeba.
"To je ale příjemná sprcha," liboval si.
Stehlík a Kačenka chtěli před deštěm
uletět. Déšť ale zhoustnul tak rychle, že jim nezbylo, než se schovat
pod Slona. Zpod živé střechy pak pozorovali bouřku, vzdalující se podél
řeky pryč.
"Maminka vyprávěla," obracel Slon
chobotem ohořelou šišku, "že tam, odkud pochází, jsou některé šišky tak
tvrdé, že se z nich semínka nedostanou ven jinak, než v ohni. Takže asi i
oheň má v přírodě své místo. Možná by bez ohně nebylo ani života. Jen
se ho všichni bojíme a to je asi dobře, protože ten strach nás chrání."
Odněkud vykouklo slunce a za pár okamžiků už
zalévalo výběh svým zlatým svitem.
"A je po bouřce," oddechnula si Kačenka
a zkontrolovala,
zda jí v dešti nesplihnula vlnitá pírka na hlavě.
"A tamhleto barevné," ukázal Stehlík
nejistě na oblohu nad řekou, "to je taky oheň?"
"Ne, to je duha. Té se neboj, ta nic
nedělá, jen radost."
"Shnilej holubník na prašivej kurník!"
láteřil Tchoř. "Kožich mám, že by se dal ždímat."
"Do večera daleko," smála se mu Kačenka.
"Ještě budeš rád, že ses taky jednou umyl."
Pomalu se stmívalo. "Podívejte! Světlušky,"
ukázala Kačenka vzhůru na oblohu, kde zazářili první poslové noci.
"To nejsou světlušky, to jsou hvězdy; to
prý jsou vlastně velké vzdálené požáry," rozvzpomněl se Slon. "Jako naše
Slunce nebo ještě o hodně větší. Jejich světlo je vlastně oheň a trvá
spoustu let, než k nám doletí."
"A to vymyslel kdo?!" pozastavila se
Kačenka nad tím, že by světlo mohlo létat.
"Nejsem si jistý," zauvažoval Tchoř, "ale
myslím, že Slonova maminka." Pak raději rychle zmizel v noře. Zůstal
však jen na kraji, aby mohl s ostatními pozorovat zářící letní oblohu.
|