LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #64801
Autor:	PaJaS
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza/Dětem
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	21.06.2011 09:00
Počet návštěv:	780
Počet názorů:	3
Hodnocení:	2 1
Patří do sbírky:	Pepíkova dobrodružství

Prolog

... Jindřišská věž, 20. 6. 2011

O polévkovém skřítkovi (Pepíkova dobrodružství)

Když se Pepík toho rána probudil, byla ještě tma. Vlastně takové pološero. Sluníčko se už probouzelo, ale z postýlky se mu moc nechtělo. Pepíkovi vlastně také ne.
„Budu ještě chvíli lenošit,“ pomyslel si a zavrtal se do peřiny. Pod ní mu bylo krásně teploučko. „Vylezu, až sluníčko bude alespoň trošku hřát.“ Rána byla ještě chladná a tak si vyhřáté peřiny užíval, co to jen šlo. Za chvíli mu však zakručelo v bříšku.
„Nedá se nic dělat, musím z postele,“ zavelel vrabčák a opatrně vystrčil nohy zpod peřiny. Brr, ta podlaha je ale studená. A když vyletěl z hnízda, venku byla zima ještě větší.

V krmítku pro ptáčky už měl připravenou bohatou snídani. Paní Nová ptáčkům sypala každý den čerstvé zrní a jen co zaklapla okno, už byla na parapetu fronta. Pepík neměl mlsný zobáček, tak nespěchal. Věděl, že na něj vždycky zbude trochu slunečnic, pšenice i prosa. Když ho sluníčko začalo šimrat svými paprsky, letěl už od krmítka s plným bříškem. Pak si sedl na břízu skoro až na vrcholku, čistil si peří a vyhříval se na jarním sluníčku. Na oběd pak zaletěl k Horáčkům, kde bylo krmítko doplňováno pravidelně chvilku po jedenácté hodině. Dneska ho ale překvapilo pootevřené okno, přísný hlas paní Horáčkové a pláč jejich dvouletého Matýska. Pepík nedokázal přemoci zvědavost a nakoukl za záclonu do kuchyně. Matýsek tam seděl u stolu, před sebou měl talíř plný polévky a po tvářích se mu koulely slzičky.
„Dokud tu polévku nesníš, tak si prostě hrát nepůjdeš,“ řekla paní Horáčková přísně. Matýsek se rozplakal ještě srdceryvněji.
„Ne, já nechci,“ vyrážel ze sebe mezi vzlyky. „Nechci polévku.“ Jeho mamince však už došla trpělivost.
„Když nebudeš jíst polévky, tak si pro tebe přijde polévkový skřítek a odnese si tě!“ A bylo to venku. Matýsek na chvíli přestal plakat, pak však pláč vypukl znovu. Paní Horáčková jen nevěřícně zakroutila hlavou a nechala malého křiklouna v kuchyni samotného. Pepík přiskákal na stůl až před Matýska, který překvapením vykulil oči a zvědavě si malého vrabčáka prohlížel.
„Proč nejíš polévky, Matýsku? Ty se bojíš polévkového skřítka?“ zeptal se Pepík. Matýsek zavrtěl hlavou.
„Já mám radši palačinky a sladké buchtičky. A skřítka jsem nikdy neviděl.“ Najednou se však v talíři začaly dít věci. Jako by někdo neviditelnou lžící míchal polévku, až se před Matýskem objevil zeleninový obličej. Oči ze zelených hrášků, nos z mrkvičky a jedna obzvláště dlouhá nudle se smála od kukuřicového ucha k uchu. Matýsek se polekal.
„To je polévkový skřítek a přišel si pro mě!“ vyjekl. Pepík se také vyděsil, skřítek ale nevypadal, že by někoho chtěl odnášet někam pryč.
„Nebojte se mě,“ pronesl usměvavou nudlí. „Já jsem hodný skřítek. Maminka tě chtěla postrašit, abys tu polévku snědl, ale já nikoho neodnáším.“ Na Matýskovi bylo vidět, že mu spadl veliký kámen ze srdce.
„A co jsi nám tedy přinesl, polévkový skřítku?“ zeptal se už klidněji. Skřítek se nudlově zazubil.
„Přišel jsem vám říci, jak jsou polévky dobré a zdravé. Je to vlastně takový malý předkrm před hlavním chodem. Když sníme trochu polévky, povzbudíme si chuť a o to více se těšíme na palačinky nebo masíčko, které nám maminka přichystala.“ Matýsek se podrbal za uchem.
„Takže mě maminka nutí jíst polévku jen kvůli tomu?“ zeptal se skřítka. Skřítek se hlasitě zasmál, až se fazolky rozprchly po celém talíři.
„Ale kdepak,“ odpověděl. „Nejenom kvůli tomu. Polévka říká tvému bříšku, že do něj brzy přistane něco dobrého. Bříško se tak může na tu dobrotu lépe připravit. Navíc když sníš talíř polévky, nemáš potom žízeň, protože v polévce je spousta vody. A teď v zimě navíc příjemně zahřeje.“ Matýsek přemýšlel o tom, co mu právě skřítek řekl. Najednou měl v ruce lžíci a ponořil ji to talíře.
„Tak já ji vyzkouším,“ řekl skřítkovi, který se s úsměvem rozplynul. První lžíce příjemně překvapila a pak už to šlo jako po másle. Za chvíli byl talíř prázdný a Pepík nevěřil vlastním očím. Slyšel však, že se blíží Matýskova maminka a tak se radši schoval za závěs. Paní Horáčková zůstala stát mezi dveřmi a nevěřícně koukala na prázdný Matýskův talířek.
„Další,“ naznačil ji klučina, že by mu mohla dát tu dobrotu, na kterou se jeho bříško už tolik těší. Polévka mu to totiž všechno řekla. Maminka honem nakládala na talíř druhé jídlo a přitom nenápadně koukala, kam ten její kuliferda ten talíř polévky schoval. Nakonec ale usoudila, že ji asi musel sníst.
„Ty jsi ale šikulka, Matýsku,“ pohladila ho po hlavičce a dala mu jeho oblíbené palačinky. „Že jsi tak pěkně snědl polévku, tak tady máš svou dobrotu.“
„Ňam,“ olízl se Matýsek a pustil se do sladké bašty, až mu jahodová marmeláda stékala po bradě. Maminka stále nevěřícně koukala na prázdný polévkový talíř.
„Asi holt zabralo, že jsem ho postrašila polévkovým skřítkem,“ řekla si pro sebe, Matýsek i Pepík ji ale slyšeli. Chlapeček mrknul na vrabčáka a nacpal si pusu dalším sladkým soustem. Pepík přikývl – oba prostě věděli své. Koutkem očka zahlédl, že z krmítka odlétá další nakrmený ptáček a rychle pootevřeným oknem vylétl ven. Musí si pospíšit, aby na něj ještě něco zbylo. Jinak bude muset čekat až do večeře o hladu a nepomůže mu ani polévkový skřítek.

Epilog