Dílo #64615
Autor:Andrew Maxwell
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:24.05.2011 06:50
Počet návštěv:499
Počet názorů:2
Hodnocení:1
Patří do sbírky:Povídky

Oči
Otevřeným oknem vnikal dovnitř elektricky nabitý vzduch. Vítr, který před bouřkou bývá, se točil v půlmetrových kolech a pohazoval si zpola usušeným senem. Občas pár kousků vletělo i nahoru do patra, kde Agnes utírala nádobí. Nerada měla v domě nepořádek, ale ještě horší jí připadalo v těchhle horcích celý dům zabednit, takže se poletujícím uschlým stonkům v tomhle případě jenom pousmála. Ale ještě něco bylo ve vzduchu. Něco, co přicházelo pomalu, ale nevyhnutelně. Něco tolik si jistého svou vlastní silou, že se nepotřebovalo skrývat. Něco zlého.

Najednou se vítr zvedl a jakoby majetnicky začal mlátit věcmi, které mu nepatřily. Okno se zabouchlo se silným zadrnčením skleněné tabule, až to vypadalo, že se rozbije. Agnes připadalo, že kromě okna se v ten moment hýbly snad všechny věci v místnosti naráz. Jen o kousek. Ale zcela znatelně. Věci jako lednice, televize, skřínky plné nádobí. Jako by se realita rozhodla žít svůj vlastní život nezávislý na zaběhnutých zvyklostech. Už trochu blázní. Když očekáváte uklidnění, bývá vaše vystrašená duše nepřipravená na další leknutí. Když Agnes natahovala ruku, aby otočila kličkami na okně, aby ho zajistila, okno se prudce otevřelo a jentaktak minulo její obličej. Zarazilo se o zeď výklenku a teď už to tabule skla nevydržela a praskliny zmaru se rozběhly do všech stran. Několik kousků dopadlo na zem. Nejzvláštnější na tom bylo, že Agnes si uvědomila, že teď už ale žádný vítr, který by okno měl na svědomí, necítila.

Zlo se tváří samozřejmě. Je neomalené. Neptá se, ale bere si. Otevřely se vstupní dveře do bytu a vešel muž. Kolem čtyřiceti, nahoře pleš, po stranách delší zacuchané vlasy, mírně nahrbený, Agnes si nevšímal. Přešel místnst, odsunul židli a posadil se k počítači. Zapl ho, čekal, až se nastartuje. Agnes nemohla popadnout dech. Byla ochromená tím, co se dělo. "Co si to …kde se tu ..jak .." pokoušela se ze sebe vypravit alespoň nějakou otázku, nějakou větu požadující vysvětlení, aspoň .. něco. Zvláštní elektrické chvění ve vzduchu zesílilo. Počítač se rozeběhl, muž začal na něčem pracovat. Jako by byl objednaný na pravidelnou údržbu systému. Agnes by mohla přísahat, že vidí všude po místnosti poletovat slabé modré záblesky. Obklopovaly muže a obklopovaly ji. A nutily ji nedělat nic. Přesvědčovaly ji o normálnosti probíhající situace. Agnes se pokusila utéct pryč z bytu. Nejdřív několika opatrnými kroky, potom hysterickým popadnutím kliky a úprkem chodbou pryč. Ale modré chvění ji přinutilo vrátit se. Táhlo ji to zpátky. Za zátylek, za krk, za vlasy, za duši. Když došla jako omámená zpět, na sedačce v místnosti sedělo asi 10 dalších lidí. Nikoho z nich neznala, přesto se chovali, jako by sem patřili. Mluvili, ale nic nebylo slyšet, usmívali se, ale na jejich úsměvy nikdo neodpovídal. Reagovali přirozeně na situace, které neexistovaly. Agnes se tiskla ve vlastním bytě ke studené stěně a divoce jí bušilo srdce. Zpocené ruce se otíraly o světležlutě omítnutou zeď. Kde je Oliver, už tu dávno měl být, pomyslela si Agnes. Směsice touhy ochránit svého partnera a touhy po vysvobození. Co se to děje .. Nemám nějaký úpal, halucinace nebo .. Agnes žádné léky v současné době nebrala ani nic jiného, čím by se současná situace dala logicky vysvětlit.

Nejstrašnější na lidech v místnosti byly jejich oči. Na pohled vypadaly úplně normálně. Ale jako by nefungovaly. Obličeje se otáčely k sobě navzájem, ale oči nereagovaly. Byly jako oči umělohmotných figur ve výloze módního salónu. Nehybné. Nefunkční. Neživé. Někdy některý z "hostů" došel až k Agnes a pohyboval ústy jako by mluvil, zvedal koutky jako v úsměvu, klonil je dolů, jako při zklamání. Ale nebylo slyšet jediné slovo. A oči nehybně stály zakotvené v očních důlcích a úspěšně selhávaly ve své běžné funkci. Elektrické plamínky obklopovaly věci v místnosti, omývaly je jako se kouř z ohniště válí po tělech přísedících táborníků. Předměty se chvěly, zlehka poposunovaly tam a zase zpět, celý byt si dělal, co chtěl. Nedělo se nic na první pohled zlého, ale to co se dělo, cítila Agnes, že není v pořádku. Muž u počítače pilně pracoval. Prsty mu kmitaly po klávesnici a na obrazovce se míhaly tabulky, přehledy, nastavení. Mírně nahrbený připomínal svým zjevem černokněžníka zabloudivšího do naší doby. Občas se na židli zaklonil a uchechtl se. Byl jediný, který byl slyšet. Jeho oči si Agnes nepamatovala. Ač se tak zjevně nechoval, ostatní v místnosti ho vnímali jako svého vůdce. Ne že by jim dával příkazy, ale vždy, když jeho chování vybočilo z "normálu", zbytek přítomných na něj zareagoval. Když se zaklonil a zasmál, všichni naráz se prudce pohnuli a pomocí mlčících úst a pohybů tělem vyjádřili svou radost. Agnes měla pocit, že sedí na nezastavitelné horské dráze ďábelského zábavního parku. Klapání prstů černokněžníka na klávesnici jejich domácího počítače ji přivádělo k šílenství. Chtělo se jí křičet, plakat, utkíkat, prát se, umřít. Udělat něco, aby tahle situace doznala nějaké změny. Směrem k realitě, na kterou byla zvyklá. Kde je ten Oliver?! Prosím, přijď už domů, zachraň mě. Prosím tě, nechoď, děje se tu něco špatného. Nevěděla, co si vlastně přeje víc. Sunula se podél zdi a minula stolek, který přejel se skřípáním tam a zase zpátky pár centimetrů po podlaze. Zpocenou dlaní opatlala před pár desítkami minut vyleštěnou ledničku a otisk její vlastní ruky na ni mával jako ruka někoho známého, kdo už nežije. Lednička se na Agnes dívala. Věci kolem získávaly schopnost zraku, dívaly se z hloubi sama sebe, jako by někdo špatně nastavil vlastnosti programu a přiřadil funkci vidění místo lidem v místnosti věcem, které je obklopovaly. Lednička zírala upřeným přísným pohledem a chrčela zvukem chroptícího starce. Agnes v hloubi duše cítila, jak si lednička přeje zastoupit jí cestu, jak všechny její milované předměty, stroje, nástroje, prostě všechno, jsou najednou proti ní. Nikam nechoď, zůstaň. Černokněžník rozhodil rukama i nohama, až málem spadl na podlahu, celá skupinka se pohla v pokusu o jeho záchranu, a pak se trhavými pohyby opět vrátila k "nenucené konverzaci". Agnes se rozeběhla. Lednička se vrhla jejím směrem a přitiskla jí obličej k rámu dveří. Pusť ty .. žena se tlačila mezi chladnou plochou nerezového přístroje a tvrdým železem futer. Snažila se protáhnout zmenšujícím se prostorem a věděla, že pokud se jí to nepodaří, ten příšerný tlak ji rozdrtí hlavu. Prosííím. S vypětím všech sil se dostala z bolestivého sevření a skoro ani nevnímala, že na tváři jí po tom zápasu zůstala otlačená místa a sedřená kůže. Dveře zůstaly pootevřené a tak pokus zámku o sebezamčení způsobil pravý opak, dveře se zavřít nedaly. Přibouchly Agnes prsty na rukou a ta bolest jí vehnala slzy do očí. Prosííím. Na záda těžce dopadl věšák na kabáty a železným háčkem se trefil někam mezi lopatky. Agnes ani nevěděla, že taková bolest existuje.

Po nesmírném úsilí doslova vypadla na podlahu chodby, rychle se ovšem sebrala a utíkala pryč. Rozhodla se doběhnout do města na policejní stanici. Někdo musí pomoct. Dům za ní křičel a natahoval se a hrbil a šlehal horkým vzduchem a elektrickými záblesky. V oknech stáli nezvaní hosté s mrtvýma očima a dívali se za ní. Někteří se usmívali, jiní měli koutky svěšené. Jinak se nehýbali. Agnes běžela a klopýtala. Všechna utržená zranění žila svým vlastním životem, rány se otevíraly a schválně vyhledávaly receptory bolesti a stimulovaly je. A mozek ty signály ochotně přijímal. Běžela asi půl hodiny. Svět se zužoval do větrného tunelu plného svítících bodů. Jako když prolétáte černou dírou do jiné dimenze, jako když skáčete se svým vesmírným korábem kamsi v čase. Jen matně vnímala reálná místa, které cestou měla potkat. Domy se chechtaly a místní hřbitov vyvrhoval do vzduchu gejzíry oranžovofialové energie. Těch třicet minut bylo jako deset let. KDE JE Oliver???!! Před policejní stanicí se čas náhle zrychlil a ona posledních pětset metrů popoletěla jako když přetočíte pásku s videem s ponechaným obrazem. Nic příjemného, ale alespoň už byla TAM.

Víte, jaké to je, když se dostaví úleva po dlouhém utrpení. A .. víte, jaké to je, když ji očekáváte a v okamžiku, kdy se užuž objevuje, zjistíte, že všechno bude jinak? Doběhla k policistovi, který jí vyšel naproti. Doběhla až k němu a zhroutila se mu do náruče. Začala překotně vyprávět, co se u ní doma děje a vlastně všude a ať jí pomůžou a
… a když se mu podívala do obličeje, viděla ty samé oči. Nedívaly se nikam a policistova ústa se pohybovala beze zvuku. Ustoupila o krok. Koutky úst v policistově tváři se svěsily dolů. Ruce ohnuté v předloktích se obě najednou zdvihly do výšky obličeje a pak se zhouply jako rám houpačky. Dohoupaly se. Policista vykročil směrem k Agnes. Pohyboval se sice strojově, ale děsivou rychlostí. Žena zahnula za roh ke vchodovým dveřím na stanici. Policista jí škrtl rukávem o rameno, jak proletěl kolem. A narazil vedle do zdi silou, která jeho tělo rozdrtila. Asi by se to dalo přirovnat autonehodě. Jen tu žádné auto nebylo. Tělo se svezlo na podlahu a kolem rozlámaných kostí crčela krev. Podle všeho již mrtvé tělo se pohlo Agnesiným směrem a to už jí tedy stačilo. Nečekala na nic a běžela zase domů. Měla neodbytný pocit, že musí zpět. Ale to ji nevolal její dům, cítila, že ji domů žene její srdce. Nevěděla, nemohla si být jistá, nakolik její srdce spolupracuje s tím zlem, a nakolik je tím, na co celý život spoléhala. Ale o co jiného se mohla opřít. Znáte to, tonoucí a stéblo. Domů. Na místo, které máte jako útočiště. Skrýš svých tužeb a snů a vzpomínek. Místo, kde prožíváte to krásné obyčejné. Agnes si vždycky vážila krásy každodenní obyčejnosti. Domov. Odráží váš život. Obojí budujete nebo zanedbáváte. Do obého nosíte zbytky sebrané venku nebo naopak ven vynášíte nůše radosti. Svůj domov si nosíte ve svém srdci. Ne rozmístění nábytku, ale ten pocit. Ten pocit jedinečnosti vašeho místa. A pokud jste se svým domovem spojeni, vycítíte, když něco není v pořádku. Nebylo. Agnes doběhla k domu a notně ji překvapilo, když na příjezdové cestě uviděla několik policejních hlídek. Jako by ve městě všechno vyřídila tak, jak chtěla. Všichni běhali a obkličovali jejich dům. Volali příkazy, kryli se, připravovali útok. Agnes stála uprostřed toho nádherně normálního shonu a nemohla mu uvěřit. CO se děje? PROČ jsem tolik spěchala domů? Situace vypadala dramaticky, ale svěže normálně. To bylo to, co jí tolik chybělo. Klid v srdci. Nezávisle na shonu v okolí.

Někdy nás zlo nenechá vydechnout. Pak přemýšlíme, jestli si za jeho přítomnost můžeme sami nebo se na nás někdo nepřející zaměřil. Nenechá nás vydechnout a polomrtvé nás srazí na kolena. Pak přemýšlíme, jestli ještě něco bude dál. Nebo přijde poslední rána. Agnes srazila na kolena jakási tlaková vlna. Krev z odřené kůže vytryskla na chodník a sama byla překvapená z takové volnosti. Dům se nahrbil a zvuk tisíců potlačených výkřiků minulosti rozdrtil každou mechanickou překážku stojící mu v cestě k proniknutí do duší všech živých přítomných. Obnažená srdce plakala vlastními vinami a grilovala se špikovaná dávnými hříchy. Někdy nic jiného než čístá hrůza nepřinutí srdce, aby se otevřela. Celé okolí letělo větrným tunelem a světelné záblesky lemovaly jeho okraje. Agnes viděla sama sebe takovou, jaká je a bolesti tělesné mizely pod návalem bolestí duše. Někdy je nejhorší pochopit sám sebe. Agnes byla drcena sama sebou k asfaltové silnici a než ztratila vědomí, uviděla za oknem obrysy svého manžela. Přišel ji zachránit. A z nejtěsnější blízkosti na něj mluvila prázdná ústa a dívaly se prázdné, nic neříkající oči nezvaných hostů.

Názory čtenářů

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)