Ovdovělý inženýr Jireček seděl uprostřed svého bytu na staré a rozvrzané židli. Bílé stěny v něm vyvolávaly úzkost, navíc se z nich snášelo na týdny nemytou podlahu všelijaké smetí. 
   V papírnictví nakoupil bílé tapety, lepidlo na tapety, temperové barvy a štětce. Když byl s prací hotov, sedl si znovu na rozvrzanou starou židli: čisté bílé tapety pomaloval temperovými barvami. Na strop vymaloval falešný měsíc, slunce, hvězdy a podivnou narůžovělou čmouhu - které bude říkat Bůh. Na stěny namaloval falešná okna s falešnými roletami, které zatáhl, takže do pokoje pronikalo jen tlumené falešné světlo. Namaloval malé falešné dveře a celou jednu stěnu věnoval falešnému moři.
  Nejvíc práce mu dalo namalovat moře. Malovat moře není jen tak, moře není snadné poznat, natož jaksepatří zachytit. Pořád se na něj díváme tak nějak zhora, a i když se ujišťujeme, že se před ním skláníme s posvátnou úctou, nevíme o něm takřka nic a spíše jen trpíme pocitem, že je větší, než si dokážeme představit. Stát tak na jeho dně, to by na nám teprv možná došla jeho totální převaha, jeho nekonečný melancholický hluk, nekonečná tíha moře.
  Inženýr Jireček se zadíval na šumějící moře. Vzpomínal na svou ženu, na jejich společné procházky po plážích v Kašubsku, na Krétě i jinde, na jejich společné štěstí, které teď ovšem spolykala prázdnota a vyčerpanost. Viděl stát svoji mladou ženu v tmavomodrých plavkách, do hladiny padal oranžový kotouč a odrážel se v její tváři. Jen kdybych tě dokázal namalovat, povzdechl si inženýr Jireček. V tom někdo zabouchal na falešné dveře.
  "Otevřte a neklaďte odpor!" ozvalo se za nimi. Inženýr Jireček duchapřítomně vyrazil ke dveřím a bleskurychle domaloval petlici, kterou okamžitě zaklapl. Sedl si ke stolu a napsal krátký dopis na rozloučenou, něco v tom smyslu, že už to nemá smysl - nikdy nemělo. Pak si oblékl kabát a nasadil si klobouk, a vydal se k moři. Když v něm byl už téměř po pás, znovu někdo zabušil na falešné dveře.
  "Okamžitě otevřte, jste zatčen, pane inženýre!"
  Inženýr Jireček se lekl a zprudka se otočil. Petlice povolovala. Zalitoval, že na dveře nenamaloval víc petlic nebo že je rovnou neudělal celé pancéřové. Rozběhl se vstříc oceánu, ale upadl a místo vzduchu si nabral několik doušků slané vody. Dveře se rozletěly a do pokoje vtrhla trojice mužů v oblecích politické policie.
  "Jsi zatčen, Jirečku!" Jejich ruce už držely pevně ramena inženýra Jirečka a vlekly ho zpátky do pokoje.
  "Proč jsem zatčen? zeptal se inženýr Jireček s úzkostí v hlase.
  "Proč?" zamračil se jeden z mužů. "Copak nevidíte? Zbláznil jste se!"
  "Jsem v pořádku, v pořádku," zachraptěl inženýr Jireček, "jsem v pořádku, nic mi není."
  Muži ho pustili a dívali se na něj. Byl celý mokrý od falešné vody a falešná vůně moře je překvapila.
  "A teď vypadněte!" vykřikl inženýr Jireček. "Nemáte tu co dělat, tohle je soukromý byt! Okamžitě vypadněte!"
  Jeden z mužů na nic nečekal a praštil inženýra Jirečka obuškem do hlavy. Ten se sesunul k zemi, a další z mužů vzal do ruky štětec a načrtl na lebku inženýra Jirečka falešné čůrky krve. Kouřilo se z nich. Z protější stěny, na kterou inženýr Jireček namaloval ledovec, vanul falešný chlad. Muži od politické policie po nějaké chvíli konečně zahlédli na moři vojenské vězeňské plavidlo, které mířilo k pokoji inženýra Jirečka.

  Probudil se v naprosté tmě. Hlava mu třeštila. To že je na palubě jakéhosi člunu, poznal inženýr Jireček okamžitě. Všechno se kolébalo a on se kolébal s tím vším. V souladu a přirozeně. Vzpoměl si na vyprávění jistého MUDr. Jiránka, které mu nyní připomělo jeho osud.

  "Je tomu už několik let, příteli," začal své krátké vyprávění MUDr. Jiránek. "Milovali jsme se tolik, že bylo jasné, že to musí skončit. Někdy, snad jednou dvakrát za život není možné lásku unést. A také to skončilo. Alespoň fyzicky. Ona na mě ale myslela dál, zřejmě ráno, já na ni každý večer. Bylo to jakoby se dva snící míjeli ve snu. Mysleli jsme na sebe dál, ale už jsme si to nikdy neměli říct, a také jsme si to už nikdy neřekli. Už jsme se nikdy neměli vidět, a také neviděli." Doktor Jiránek se hořce rozplakal, byl několik minut ticho, jen z očí mu čišelo zoufalství. Pak zavřel oči a usnul. Jeho vyprávění ale pokračovalo.

  Seděla u okénka v tramvaji, když ho zahlédla. Stál na tramvajové zastávce a kouřil. Zděsila se štěstím. Nepřemýšlela příliš dlouho, hned na následující zastávce vystoupila a čekala na zpáteční tramvaj. Mezitím on už ovšem nastoupil do tramvaje, která jela ve směru, kde ona čekala. Všiml si jí také, ale až ve chvíli, kdy se tramvaj, ve které stál opřený o plastovou tyč, rozjela. Nemohl tomu uvěřit, viděl ji tam. Vypadala pořád stejně, jen její tvář byla plná napětí a očekávání. Nevšimla si ho. Nerozmýšlel se příliš dlouho, hned na následující zastávce vystoupil a rozhodl se počkat na zpáteční tramvaj, která by ho dopravila za ní. 
  Ona ovšem mezitím, co si jí všiml a rozhodl se vrátit se pro ni, nastoupila do travmaje, jedoucí směrem k němu. Tam se jejich oči konečně potkali, každý byl v jiné tramvaji, míjeli se na okamžik. Ona jela směrem k němu, on směrem k ní. Jedna z tramvají se zastavovala, druhá se rozjela. Ona nevystoupila a on si toho všiml. Nevystoupil ani on, jezdil tou tramvají celý den. Až pozdě v noci ho vzbudil řidič tramvaje.
  "Vstávat! Tak vstávat, konečná, padla!"
  Klidně vstal, vystoupil prostředními dveřmi do sychravého večera. Chvíli o tom celém snu přemýšlel v oranžovém světlu lampy. Nemělo to ale smysl. Rukou si přejel náprsní kapsu. Měl v ní lékařskou zprávu i soudní příkaz. Pak si posunul  límec od kabátu víc do brady a  lehkým krokem se vydal k bytu inženýra Jirečka.