Vešla do hotelového pokoje jakýmsi neupraveným krokem, vlastně se dá říct,že ho tím zaujala a vzhledem ke své profesi dělala věci, které měly vypadat jako uklízení. Přitom celý vesmír věděl, se že v tomto podivně plochém hotelovém pokoji schyluje k neobvyklému, pro náš příběh zcela zásadnímu rozhovoru, který vypadal asi takhle:

Ona: něco vám padlo do oka?

On: prosím?

Ona: já jen kdybyste chtěl.

Ona dál šmejdí po pokoji a v jeho hlavě prolétávají závratnou rychlostí blesky pochopení, nepochopení, zájmu a magického náznaku empatie. Ona má na sobě oblečení, které zcela zřetelně dává najevo Ano, já jsem pokojská, jenom by mohlo někoho překvapit, že tak ze sedmnáctého století. Rozhovor náhle, spíš překotně pokračuje:

Ona: nenudím vás?

On: prosím?

Ona: tady se dějou věci.

On je podivně ohromen, zahodí zmuchlané ponožky za sebe na židli, hřbetem ukazováku se podrbe na nose a sleduje to stvoření, které, jakoby nic, trojbarevným ometáčkem energicky oprašuje slabé nánosy prachu z nábytku. Najednou se zase na něj podívá.

Ona: vyspíme se spolu?

On (trumfuje): ano, jistě, jenom zamkněte (a čeká, že ji tím dostal do kolen, že ji její vlastní logikou a kubistickým skladem myšlenek donutil toho všeho nechat a že jeho den bude pokračovat jako jiné, zcela běžné dny obchodníka s knoflíky, ale to se plete, neboť jeho zkušenosti takřka třicetiletého člověka vychovaného v mantinelech příčina následek nebo malý je opak velkého nebo Jihoafrická republika je na jihu se v její přítomnosti ztrácely vniveč. Scéna pokračuje střihem. On leží polopřikrytý nahý ve své posteli,ona vedle něho (taky neoblečená) s jednou dlaní spočívající na jeho mužné hrudi. Divák se diví, přemítá nad smyslem toho všeho, nad morálností takové situace, nad tím, co mu chce básník říci. Ale divák si ještě chvíli počká, rozhovor totiž pokračuje:

On: co se to vlastně stalo? Kdo jsi?

Ona: máš mě rád?

On: Dá se s tebou normálně mluvit?

Ona: když budem tiše ležet, tak se to neztratí.

Jsou typy lidí, které by vztekle mrštily peřinou, vyskočily z postele a uraženým krokem by odcházely do takové vzdálenosti od postele, aby byly dost daleko na to, že chtějí vyjádřit svoji zlobu, ale dost blízko na to, aby mohly být zavolány zpátky. Jenže i jemu došlo, že takové typy by v tomhle případě stály v této ideální vzdálenosti až do večera. Jiní by udělali to co on.

On: co se neztratí?

Ona: (mlčí a dívá se mu na ústa,sleduje, jak vyslovují slova, jak pomocí těch několika pohybů, proudění vzduchu a rozechvění hlasivek modelují myšlenku, jak tam, kde před chvilkou nebylo nic, najednou lup a vypadnou slova, jak jsou barevná, hřejivá, vůbec ne cizí.) Leží, vnímá tu dlaň ženy, pěkné ženy, která byla ještě před pár okamžiky cizí, většina lidí by řekla, že je cizí ještě teď, ale on ne. Ta dlaň tam leží tak samozřejmě, ne plaše, ne drze, ne vlastnicky,jen tam leží a zakrývá jen malý kousek něho, kam by mohlo dopadat slunce. On má pocit, že slunce dopadá tam, kde je ta dlaň. Vždycky, když to začíná být slaďárna, zakročí cosi, znáte to, teď to nebylo cosi, ale ona.

Ona: Jsem perdentýna/Perdentýna.

On: (usměje se nad tím slovem, i nad tím, že něco jako tohle mohl čekat) Co je to perdentýna/Perdentýna?

Ona: Je to jako blesk, někdy se mi to stává, zasáhne mě blesk a já jsem jiná. Najednou mám v hlavě něco jako kouzlo, zastavím se uprostřed ulice, podívám se nahoru a vidím slunce, jak se rozvaluje nad mraky. Hrozně se mi to líbí, chci být s ním a sednu si na trávu. Rozhrnuju rukama čupřiny trávy jako hlavy nezbedných kluků, chce se mi smát. Lehnu si do trávy a natahuju ruce k potoku. Konečky prstů namáčím a pomněnky jsou to jediné, na co mi obzor dovolí se dívat.

On: sedíš na zemi na ulici a tohle děláš? Ty jsi blázen, víš to, doufám?

Ona se přetočí na bok, otočí k němu zády, její záda jsou hebká a on by je rád znovu pohladil. Teď má ale pocit, že by se to nehodilo, že jeho slova k ní dolétla z jiného světa (i když to samé by řekl asi každý z nás), že jsou zase každý ve svém vesmíru. Ten rozhovor samozřejmě pokračuje, ale necháme ho pokračovat bez nás, co říkáte? Vždyť na světě existují situace, jež nepotřebují dovětky. Nebo jsou dokonce nevítané. Jsme rádi, že věci zůstanou otevřené, máme pak nad nimi svým způsobem moc, můžeme je dokončovat , jak se nám líbí, jako omalovánky. Zároveň dobře víme, že takové situace nás nenechají v klidu, že naše moc je relativní. Že situace se děje, nezávisle na naší vůli se nějak dokončuje a ona moc je pouze iluzorní, máme vládu jen nad svými myšlenkami. Ten rozhovor samozřejmě pokračuje, ale kdybychom ho dále sledovali, něco z jeho kouzla by nám uniklo. Jako pes když sleduje stopu. Čím déle po ní jde, tím blíž je cíli. Ale tím více se přibližuje k rozuzlení, k rozuzlení, které může být neradostné. Co když na konci stopy není to, co jsme chtěli nebo mysleli. Není lepší běžet po stopě a v hlavě mít ten sen? Že na konci je náš největší úlovek, velká ryba? Znáte to, každý den sledujeme takovéhle stopy. A někdy je lepší snít. Čekáte ještě na něco? Na vysvětlení slova perdentýna/ Perdentýna, na přesné určení místa,kde se to stalo, na objasnění pozadí celé události, na závěrečnou třešničku na dortu, na pointu? Věřím, že ne.